Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
MUČEDNÍCI A VYZNAVAČI

Označení „mučedník“ (martyr) byl ve starověku vztahován jak na ty, kteří prolili krev za víru, tak i na ty, kdo zemřeli ve vězení nebo ve vyhnanství a dokonce i na ty, kteří se z vyhnanství vrátili a zemřeli ve své vlasti. Až ve 4. stol. začali být označováni za mučedníky pouze ti, kdo svůj život opravdu pro víru položili. Ostatní kanonizovaní jsou pak nazýváni vyznavači (confessores).

V polovině 18 století, na základě tradice, papež Benedikt XIV. zastával definici, že „mučednictví je dobrovolné podstoupení smrti nebo utrpení pro víru v Krista, anebo jiný projev ctnosti mající vztah k Bohu.“

K vysvětlení pojmu i k vyjádření postoje církve k novým mučedníkům je zde opět nejvhodnější slovo Prof. Jaroslava Němce, z knihy „Noví mučedníci“:

„Od konce XVIII. stol. přivodily smrt mnoha mučedníků i různé revoluce a také jiné politické důvody, jak tomu bylo např. ve Francii, Mexiku, Sovětském svazu, Polsku, Německu, Španělsku atd. Protikřesťanské ideologie různých stran si vytkly za cíl vykořenit křesťanství a zadusit křesťanský život. Jejich výsledkem bylo mnoho dalších obětí.

Církev postupuje velmi pomalu a obezřetně, než prohlásí nějakou osobu za mučedníka. Nestačí násilná smrt, ani neoblomné přesvědčení, s nímž mučedník umírá, ani jeho odpuštění pronásledovatelům. Aby se někdo stal mučedníkem a aby ho církev za takového prohlásila, rozhoduje především důvod, pro který byl usmrcen, a příčina, za kterou dotyčný člověk položil život. Někdy zde hrají úlohu i politické důvody a v takových případech se stává mučedníkem ten, kdo s trpělivostí a láskou umírá za křesťanskou víru a odpouští svým pronásledovatelům. Umírá-li však někdo jen proto, aby hájil své vlastní názory, pak nelze mluvit o křesťanském mučednictví.“(J.N.)

Křesťanské mučednictví je jak projevem víry, tak především lásky k Bohu. Na zemi patří utrpení k lásce stejně jako důvěra. Láska projevená přijetím utrpení a smrti patří k nejsilnějším svědectvím o Kristově Božství.

„Důkaz o mučednictví se musí zakládat na informacích o všem, co mu předcházelo, a kromě toho i na všech ostatních událostech a vlastnostech, které jsou známy a dokázány právě mučednickou smrtí. Takto sestavený souhrnný obraz by měl vést k potřebné morální jistotě o mučedníkově vytrvalosti, a to i v oněch fázích mučednictví, které nelze přímo pozorovat, a proto ani dokázat. Tímto stupněm jistoty bude možno potvrdit, že mučedník vytrval až do v konce v odhodlání přijmout smrt z lásky k víře.

Obzvláště důležité je, aby mučednictví bylo potvrzeno výpovědí očitých svědků ("de visu"), ale v případě, že takoví svědkové chybějí, mohou postačit i svědectví těch, kteří o mučednictví slyšeli ("de auditu").

Vyskytnou-li se obtíže při hledání přímých svědectví, zvláště jde-li o početné skupiny mučedníků, připouštějí se i pomocné, nepřímé důkazy, výpovědi svědků, kteří o mučednictví jen slyšeli, aby se tak dosáhla potřebná morální jistota.“(J.N.)

II. vatikánský koncil ve Věroučné kostituci o církvi říká o mučednicích:

„K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky.“(LG,42)

Mnozí pohané, když viděli nadšení křesťanů a jejich statečnost v nejbolestivějších mukách, zatoužili po křtu. Církev rostla, čím více ji pronásledovali. Proto už ve II. stol. Tertulián zaznamenal fakt, který je připomínán i v dnešní době, že

„Krev mučedníků je semenem nových křesťanů.“


Úvahu o vyznavačích začněme myšlenkou vyjádřenou v dokumentu II. vatikánského koncilu: „Jediná svatost je uskutečňována v různých způsobech života a povoláních ode všech, kteří jsou vedeni Duchem Božím a z poslušnosti k hlasu Otcovu se klaní Bohu Otci v Duchu a pravdě, následují Krista v jeho chudobě a pokoře a nesou s ním kříž, aby si zasloužili účast na jeho oslavení. Podle svých darů a úkolů má každý bez váhání postupovat na cestě živé víry, která povzbuzuje naději a je činná skrze lásku.“(LG,41) Tento pohled existuje už od počátku svatořečení vyznavačů. Písmo NZ připomíná:

„Mějte v paměti své svaté, kteří hlásali Boží slovo. Uvažte, jak žili až do smrti a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes a na věky. Nenechte se svést všelijakými cizími naukami.“ (Žid 13,7-9)

Hagiografové už ve 4. století zdůrazňovali rovnocennost mezi svatými mučedníky a svatými vyznavači pro jejich kající skutky a hrdinské ctnosti. Když nastala potřeba bránit křesťanskou víru proti arianismu, mnozí biskupové pro obhajování čistoty víry snášeli krutá pronásledování a název „vyznavače“ si vpravdě zasloužili. Poté se tento titul rozšířil na hlasatele evangelia v dalších zemích i na askety.