ZÁZNAMY O SVATÝCH, MARTYROLOGIUM A REFORMA ŘÍMSKÉHO KALENDÁŘE

Nejstarší písemné záznamy o svatých jsou „Acta martyrum“. Jejich základem u mučedníků byly soudní protokoly určené pro archiv prokonsula. (Řecky „martyr“ = svědek.) Původní akta byla doplňována dalšími zprávami a tvořivost spisovatelů je upravila tak, aby povzbuzovaly, vzdělávaly a příkladem svatých nadchly k jejich následování. Četly se při oslavách svatých a byl jim dán název „legenda“. Nebyly však tím, co se dnes legendami nazývá, historicky nepodloženým výmyslem. Název legenda přešel později na všechna vypravování o mučednících a svatých a protože neznalost historických událostí bývala doplňována zbožnou fantazií, označení legenda se stalo pojmem pro nezaručené vyprávění. U většiny těchto vyprávění bylo zjištěno nejen historické jádro, ale i mnoho o době jejich vzniku.

Za autoritativní záznamy o svatých a jako základ kalendářů se svátky svatých je považováno římské martyrologium. Jde o kalendářně uspořádaný seznam všech uznávaných světců s uvedením dat jejich úmrtí a stručným záznamem o jejich životě. Se začátkem úcty ke světcům v den jejich úmrtí se začal tvořit kalendář, jehož vznik předchází první podobu martyrologia nazvanou „Breviarium Syriacum“ z roku 411. Za přechodnou formu od kalendáře k Martyrologiu, byl označen „Kalendář z Antiochie“, sepsaný roku 363, v němž jsou zapsána jména a den úmrtí „starých mučedníků“ (před Diokleciánem) a nových z východu i západu do r. 313. Podstatné je, že zápisy v něm neobsahují pouze místní seznam svatých a také neberou ohled na to, zda se v některé církvi liturgicky slaví či ne. Zde je právě rozdíl mezi kalendářem a martyrologiem: v kalendáři byli světci, kteří byli liturgicky slaveni výroční památkou, kdežto v Martyrologiu byli kromě těchto světců i takoví, kteří nebyli nikdy liturgicky slaveni nebo o jejichž kultu nebyl ani dostatek spolehlivých zpráv. Mohli být však uctíváni soukromě.

Martyrologium „Hieronymianum“ z r. 431 vzniklo jakýmsi souhrnem kalendáře z r. 354 pocházejícím od Dionysia Philocala a známým jako „Chronographus Romanus“ (podávající dva seznamy s úmrtím římských biskupů a. mučedníků, slavených v Římě), dále kalendářů z Antiochie a afrického, jenž přidává navíc ke jménu, místu a dni úmrtí mučedníka i poznámky o druhu mučednictví a podrobnosti k osobě světce.

Další historická martyrologia z VIII – IX. stol. zdokonalují předchozí v tom, že uvádějí historická data o každém světci spolu s jeho životopisem a přidávají stále další jména světců, která přejímají ze spisů sv. Otců, z církevních dějin i z Bible. K nejznámějším patří dílo sepsané Bédou Ctihodným (735) a Usuardusem ze St. Germain (kolem 875), jehož přepracovanou podobou vzniklo Římské martyrologium, vydané Řehořem XIII. r.1584 z popudu tridentského sněmu. Tomuto prvnímu oficiálnímu martyrologiu se z historického pohledu dostalo menšího ocenění, neboť Usuard převzal mnoho již z díla Ado z Vienne (865).

II. Vatikánský sněm stanovil zásady k obnově liturgického roku a kalendáře, na jejichž základě byl vypracován a roku 1969 vydán nový římský kalendář „Calendarium Romanum“. Došlo pak k mnoha podstatným změnám i v našem kalendáři. Někteří svatí byli z kalendáře vyřazeni právě pro nedostatek historických podkladů, ale martyrologium zatím zůstalo ve staré podobě. Avšak již od roku 1969 byly za účelem jeho revize ustanoveny dvě Kongregace u Sv. stolce: „Congregazione delle Cause dei Santi“ a „Congregazione del Culto Divino“. Tato druhá kongregace svůj úkol definitivní a vědecky kritické revize seznamu světců, dle měsíců v kalendáři, dovršila v přípravě nového římského Martyrologia, které jako závazný dekret, schválený Janem Pavlem II., byl v latině vydán roku 2001 s názvem „Martyrologium Romanum“ (Ex decreto sacrosancti ścumenici concilii vaticani II instauratum auctoritate Ioannis Pauli pp. II promulgatum).

Od roku 2001 máme tedy nový spolehlivý přehled o svatých a blahoslavených s kriticky ověřenými dny slavení jejich svátků a památek, včetně údajů o jejich úmrtí, které v nejrůznějších dosavadních textech byly mezi sebou někdy značně rozdílné. Jelikož následující dílo se drží těchto ověřených údajů, může některé čtenáře zarazit, že znají jiné datum, žel podstatně méně spolehlivého původu.

Zatímco dříve v Martyrologiu byli i takoví světci, o jejichž kultu nikdy nebyly spolehlivé zprávy, v novém Martyrologiu se již nevyskytují a není je proto ani dovoleno uvádět v kalendáři. Tím se netvrdí, že se nejedná o světce. Světců je mnohem více než přibližných 7.000 zapsaných k dnešnímu dni do nového martyrologia.

Hlavní cíle reformy kalendáře dle ustanovení II. vatikánského koncilu se týkají zásad v nichž jde o to, aby mělo vždy přednost Kristovo tajemství.

V první zásadě jde o to, aby neděle a význačné doby liturgického roku (advent, vánoce, postní a velikonoční doba) nikdy nebyly zatlačeny svátky svatých (SC 108) jak se to stávalo v minulosti s přibývajícími novými světci.

V druhé zásadě jde o volbu světců zařazovaných do kalendáře. Celou církví mají být slaveny svátky svatých, kteří mají obecný význam (SC 111). Svatí mají být slaveni liturgicky především v místních církvích, ke kterým měli vztah narozením, úmrtím, působením.

Většina obsahu této druhé zásady se týká pěti bodů, kterými se dle možností řídila již reforma v roce 1969, ale hned první bod říká: Vynechat svaté, jejichž kult je historicky nedokazatelný. A kterých svatých se takové označení týká, na tom přes 15 let pracovaly již zmiňované kongregace, které teprve v onom roce byly ustanoveny, aby provedly definitivní a vědecky kritické revize. Tímto zdůrazněním chci ukázat na to, že když dnes musíme vynechat v kalendáři další svaté, kteří nejsou v martyrologiu, nejde o další reformu kalendáře, ale o pokračování reformy z podnětu koncilu. Podobně tomu je u dalších změn týkajících se data památky.

Druhý bod ukládá stanovit nejpřiléhavější den jejich památky (zde bylo potřebí nejvíce změn, protože jen málo světců vyhovělo požadavku, aby byli ctěni ve výroční den jejich úmrtí). Také na tomto bodě pracovala výše zmíněná kongregace prakticky do dokončení nového martyrologia.

Třetí bod ukládá vybrat svaté většího významu. To bylo učiněno, ale od roku 1969 přibyli další významní světci, které bylo nutno zařadit. Svatá Edita Steinová, která byla prohlášena za spolupatronku Evropy a svatý Josemária Escrivá de Balaguer pro mimořádně velký význam Opus Dei. Tento nový světec zemřel až v roce 1975 a je již liturgicky slaven celou církví. Opět jde o pokračování stanovených zásad. Církev je živá. A dle staré zásady: „Ecclesia semper reformanda“ -církev se musí stále obnovovat a to i v tomto bodě.

Čtvrtý bod říká zevšeobecnit seznam svatých (ač dříve nám převládali v kalendáři Evropané, nyní jsou přidáni mučedníci a světci všech kontinentů, sociálních vrstev a dob – nově mezi ně patří i černá otrokyně ze Sudánu, která se stala řeholnicí, svatá Josefína Bakhita). Tak jsou vybráni světci, kteří „mají opravdu obecný význam“ (SC 111).

Pátý bod doporučil zmenšit počet svátků tzv. ze zbožnosti. Slavení některých svátků a památek bylo dříve zdvojené (např. u apoštola Jana byl ještě svátek s názvem Jan před latinskou branou nebo vedle svátku Povýšení svatého kříže byl ještě v květnu svátek Nalezení svatého kříže apod.)

Uváděné změny samy o sobě ještě nezajišťují, aby v budoucnu nárůst svátků nezačal snižovat počet feriálních dnů a nehrozilo zmiňované překrývání důležitějších pravd plynoucích ze života Ježíše Krista. Proto bylo stanoveno odstupňování liturgických dnů. Jedná se o jejich tři rozlišení. A to na slavnosti, svátky a památky. Přičemž památky máme dvojí: závazné a nezávazné. Závaznými památkami jsou ctěni svatí obecného významu pro celou církev, ostatní jsou většinou ctěni buď památkami nezávaznými, nebo se přenechávají úctě místních církví či řeholních společností. V těch mohou pro svůj vztah k nim mít vyšší stupeň slavení. Řádové kalendáře schvaluje generální představený, národní liturgické kalendáře musí mít schválení Kongregace De cultu divino v Římě. (Vydavatelé méně důležitých kalendářů, které mají za cíl uvádět co nejvíce svatých, aby jejich jména připomínali jako patrony těch, kteří s nimi soukromě slaví své jmeniny, musí dbát na to, aby zachovali závazné svátky liturgického kalendáře a v neobsazené dny připomínali pouze kanonizované světce uvedené v „Martyrologium Romanum“ z roku 2001.)

Schvalování liturgické úcty a vyšších stupňů památek Kongregací v Římě se děje jen velmi omezeně a výjimečně, aby jak bylo řečeno, nedošlo k tomu, že by soubor svátků svatých, tzv. „sanctorál“, nepřevažoval nad (plynulým časovým sledem „nesvátkových dnů“ s biblickým cyklem následných čtení,) tzv. „temporálem“. Jde tedy o přednost dob a svátků liturgického roku, ve kterých se slaví Kristovo tajemství vytvářející celek. Bylo by velmi užitečné a potřebné, aby kalendáře, které se nazývají katolickými, na tyto rozdíly dob a slavení upozorňovaly už v úvodním slově ke kalendáři a dál rozlišovaly svátky liturgicky připomínané od těch ostatních.

K trvalému zabezpečení revize, aby nové svátky opět nezaplnily volné neděle a dny, aby se podařilo zachovat zmenšený počet liturgických slavností svatých, zvlášť ještě napomáhá ustanovení, že závazná památka se stane nezávaznou, padne-li na všední den v postě nebo v adventě od 17. do 24. prosince.

Dnes rozumíme kalendářem seznam pohyblivých a nepohyblivých svátků, jež mají být liturgicky slaveny v některém roce, a to v celé církvi (o b e c n ý kalendář), nebo v některé místní církvi, diecézi, jazykové oblasti (místní kalendář).

Pohyblivé svátky závisejí na datu velikonoc, nepohyblivé jsou pevně stanoveny datem v měsíci. Seznam obojích svátků tvoří kalendář. K prvním patří svátky Páně, s výjimkou vánoc, k druhým převážně svátky svatých. Jelikož je nutno datum velikonoc pro každý příští rok stanovit, plyne z toho, že se musejí každý rok vydávat podle obecného kalendáře, jímž se řídí slavení liturgických dob i svátky svatých, praktické směrnice, liturgické kalendáře, direktáře pro jednotlivé diecéze, v nichž je stanoveno, kdy se slaví pohyblivé a nepohyblivé svátky toho roku. V podstatě zachovávaly tento postup od nejstarších dob všechny místní církve.

Obecný kalendář pro celou církev obsahuje jen 7 slavností světců: Matky Boží (1.1.), sv. Josefa (19.3.), Narození sv. Jana Křtitele (24.6.), sv. Petra a Pavla (29.6.), Nanebevzetí P. Marie (15.8.), Všech svatých (1.11.), Neposkvrněného Početí P. Marie (8.12.);dále 19 svátků, 83 závazných památek, 95 nezávazných památek světců. Povinné liturgické oslavy svatých vyplňují v obecném kalendáři jen 89 dnů z celého roku; čímž je zabezpečena přednost doby liturgického roku před svátky svatých, aby slavení dějin spásy probíhalo nerušeně každý rok.