Willibaldus
| 7. července, připomínka | |
| Postavení: | biskup OSB |
| Úmrtí: | 787 |
| Patron: | diecéze Eichstätt; výrobců mříží |
| Atributy: | biskup s berlou i příp. s knihou, nápis Spes, Fides, Charitas; racionále (tj. část oděvu na ramenou), šípy |
ŽIVOTOPIS
Pochází z výjimečné královské rodiny v Anglii. Do duchovního stavu vstoupil v Římě. Při putování do Svaté země byl v Sýrii vězněn pro křivé podezření. Po propuštění navštívil Svatou zemi a po cestě přes Konstantinopol vstoupil do kláštera Montecassino, kde byl ustanoven vrátným. Sv. Bonifác si jej při třetí cestě do Říma vybral za spolupracovníka při hlásání evangelia germánským kmenům a posvětil jej na biskupa eichstädtského. Se svým bratrem Vunibaldem založili dva kláštery. V jednom byl opatem Vunibald, v druhém abatyší jejich sestra Valburga.Vilibald zůstal vždy pokorný, dobročinný a horlivý v apoštolském díle.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
POUTNÍK NA CESTĚ NADĚJE, VÍRY A LÁSKY
Narodil se 22. 10. 700 v jižní Anglii. Je jedním ze tří svatořečených dětí krále sv. Richarda. Jeho sourozenci jsou Vunibald, s připomínkou 18. 12. a Valburga s připomínkou 25. 2. Otec byl spřízněn s anglosaským dvorem a matka Bona byla blízkou příbuznou sv. Bonifáce.
Vilibald ve třetím roce života těžce onemocněl a lékaři nedávali žádnou naději. Rodiče ho před křížem zasvětili Pánu se slibem, že pokud se uzdraví, bude se věnovat službě Boží. Dítě se zázrakem uzdravilo a od šesti let jeho výchovu rodiče svěřovali mnichům valtheimského kláštera, kde byl opatem Egbald. Vilibald se již v dětství začal dobrovolně podřizovat řeholním pravidlům a pěstovat ctnosti poslušnosti, pokory a sebezapírání. V klášteře vystudoval a zatoužil po pouti do Říma a Jeruzaléma, což mu královský otec nejen umožnil, ale také se s ním a mladším synem Vunibaldem na tuto pouť vypravil.
Na jejich pouti otec zemřel již před Římem v toskánské Lucce. Jako světec je připomínán 7. 2. Do Říma dorazili 12. 11. 720 a v tamním benediktinském klášteře vstoupili do duchovního stavu. Na jaře, po překonané zimnici, se Vilibald ve společnosti dvou druhů vydal na další pouť, při které se přísně postili, spávali na holé zemi a navštěvovali památné chrámy. Z Neapole se přeplavili na Sicílii, v Katánii navštívili hrob sv. Agáty, připluli ke Kypru, kde v Salamis uctili hrob sv. Epifania, a s další čtveřicí poutníků dorazili do Emessy v Sýrii. Tam je mohamedáni považovali za vyzvědače a uvěznili. Ujal se jich však křesťanský kupec, od kterého dostávali jídlo a vymohl jim i vycházky v doprovodu svého syna. Nakonec jim vymohl svobodu jeden Španěl, který požíval na vladařově dvoře velké úcty.
Vilibaldova skupina po zastávce v Damašku přišla na podzim roku 724 do Palestiny. V Galileji navštívili poutníci všechna posvátná místa, posvěcená Kristovým životem. Po koupeli v místě křtu Páně došli přes Jericho do Jeruzaléma asi v listopadu 725. V tomto městě Vilibald těžce onemocněl (uvádí se malárií) a své utrpení s láskou spojoval s utrpením Ježíše nesoucího kříž. Po uzdravení a rozloučení s městem, v němž se dovršila naše spása, putoval dál do Betléma. Zastavoval se pak v místech uváděných v Bibli a navštěvoval přitom posvátné chrámy. Jeho zpáteční cesta ze Svaté země vedla úmyslně přes Konstantinopol. Tam se zdržoval na proslulých místech, k nimž např. patřil velechrám v Niceji. Nakonec se z východních zemí vrátil lodí do Itálie s papežskými a císařskými vyslanci.
U Neapole v Lukullaně uctil hrob sv. Severína a v roce 729 přišel do hlavního kláštera řádu sv. Benedikta v Montekasinu. Tam se stal vrátným, projevoval pokoru, laskavost a své zkušenosti využíval k službě druhým.
Jeho strýc Bonifác (připomínka 5. 6.) o něm věděl a při své třetí cestě do Říma v roce 738 u papeže Řehoře III. si vyžádal Vilibalda za spolupracovníka pro apoštolát v Německu. V té době byl Vilibald na žádost jednoho španělského kněze, jako doprovod, vyslán do Říma. Při setkání s papežem mu bylo sděleno povolání ke společné apoštolské práci s Bonifácem, jehož pomocníkem byl i bratr Vunibald. Při cestě do Bavor se stavil u otcova hrobu v Lucce. V Bavorsku byl u vévody Odila a pak u franckého hraběte Svitgara, který nabízel Bonifácovi Eichstättskou krajinu k založení nového biskupství. Vilibald byl vyslán k posouzení oblasti a k zařízení potřebných záležitostí. K založení biskupství s klášterem vybral místo s mariánským kostelíkem navštěvovaným obyvateli okolních chýší. Podílel se pak na výstavbě velkého chrámu Matky Boží a klášterních budov. V onom chrámu přijal Vilibald 22. 6. 740 svátost kněžství. Brzy vyrostla v okolí velká osada a stále byly budovány další domky.
Vilibald se stal biskupem asi 21. 10. 741 a následujícího roku se účastnil církevního sněmu v Attigenách. V eichstättském klášteře vychovával věrozvěsty, kteří mu pomáhali šířit evangelium mezi pohany. V roce 748 přibyla jako spolupracovnice rodná sestra Valburga, pro kterou Vilibald vystavěl klášter poblíž Eichstättu a učinil ji v něm abatyší. Pak s bratrem vystavěl dva větší kláštery v místě pojmenovaném Heidenheimem. Vilibaldovým přičiněním se víra i křesťanská vzdělanost šířily celým jeho eichstättským biskupstvím. V horlivé práci přežil i oba své sourozence.
Svatořečen byl roku 938 papežem Lvem VII.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Vilibaldova pouť měla za účel přiblížit si Kristův život, oživit si biblické texty a načerpat posvěcení pro další život ve službě pro druhé. Také já mohu mnohé dosáhnout nějakou poutí, kterou si naplánuji podle svých možností. Podstatná je správná touha srdce. Na to budu pamatovat, aby jakákoli pouť mne vedla k pravému cíli i k službě podle Boží vůle.Milosrdný Bože, Tys připravil a povolal svatého Vilibalda, aby těm, kdo dosud neznali Krista, zvěstoval nevystižitelné bohatství jeho lásky a podílel se na výchově Tvých služebníků; pomáhej i nám v poznání Tebe i Tvé vůle a dej ať naše láska k Tobě roste a ať přinášíme ovoce dobrých skutků. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Willibaldus (787); Pantænus (s. III); Benedictus Pp XI.♦ (1304); Petrus To Rot♦ (1945); Maria Romero Meneses♦, virgo (1977); (695); Hedda (706); Oda, ep. Urgellen. (1122); Oddinus Barotti♦ (1400); Rogerius Dickinson♦, Radulphus Milner et Laurentius Humphrey* (1591); Ioannes Iosephus Juge de Saint-Martin♦ (1794); Iphigenia a Sancto Matth (Francisca Maria Suzanna); de Gaillard de la Vald♦ (1794); Familiæ Iosephus Ulma, Victoria et VII liberi♦, martyres (1944)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský