Martinus, Pp. I
| 13. dubna, nezávazná památka | |
| Postavení: | papež a mučedník |
| Úmrtí: | 656 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se v Todi asi 150 km severně od Říma. Jako papežský legát strávil nějaký čas u císařského dvora v Konstantinopoli. Roku 649 se stal papežem a svolal do Lateránu synodu, na níž byly odsouzeny monotheletské bludy. Hájil katolickou víru, že Kristus jako dokonalý člověk měl kromě božské vůle také lidskou. Byl za to odvlečen do konstantinopolského vězení, kde s ním bylo krutě nakládáno a byl odsouzen k smrti. Nakonec mu rozsudek byl změněn ve vyhnanství do míst dnešního Krymu, kde vysílen útrapami zemřel.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
VĚRNÝ A PONÍŽENÝ OBHÁJCE KRISTA
Pocházel z Todi v italské Umbrii a byl synem Fabriciovým. Stal se jáhnem a v Konstantinopoli zastával úřad apokrisiáře. Vynikal ctností i vzděláním. Byl vysvěcen na kněze a dostal se mezi římské kleriky. Krátce předtím v roce 648 byzantský císař Konstans II. vydal ve spolupráci s konstantinopolským patriarchou dekret zv. "Typos", kterým zakazovali hlásat o Kristu, že má vůli Božskou i lidskou. Tu mu upírali a hlásali, že má jen jednu, proto byli nazýváni monotheleti.
V červenci r. 649 byl Martin právoplatně zvolen papežem, ale bez císařského potvrzení. Hned po nástupu svolal Martin I. do Lateránu synodu, na níž v říjnu byly odsouzeny bludy monotheletismu i císařská nařízení prospěšná bludařům. Na začátku bylo přítomno 105 biskupů, převážně z Itálie a část z Afriky; od 2. zasedání bylo o 30 řeckých biskupů více. Proti monotheletům bylo usneseno 20 kánonů. Martin I. je dal přeložit do řečtiny a poslat císaři i všem biskupům. Všechny křesťany povzbuzoval v pravé víře a s přítomnými biskupy pro ně sestavil společnou encykliku, která byla rozšířena po celém křesťanském světě. Pak pro Antiochii a Jeruzalém jmenoval své vikáře a sesadil soluňského kacířského arcibiskupa. Gallskému biskupskému sboru nařídil konání synody proti kacířství.
Císař byl důvodem synody popuzen a svého exarchu Olympia, sídlícího v Ravenně, poslal zakročit proti Martinovi I. Měl ho snad jen uvěznit a přinutit biskupy, aby přijali Typos a to ještě před skončením synody. Plán však nešel jednoduše uskutečnit a tak dle papežské kroniky exarcha podplatil zbrojnoše, aby papeže probodl v kostele Panny Marie Sněžné. Podle domluvy tak měl učinit ve chvíli, kdy papež bude exarchovi podávat svaté přijímání. V posledním okamžiku zbrojnoš oslepl a dokončení zločinu nebyl schopen. Zázrak ovlivnil i exarchovo další jednání a s papežem se smířil. Olympios odešel prý na Sicílii pod záminkou, že jde bojovat proti Arabům, je však uváděno, že se s nimi spojil proti císaři. V roce 652 zemřel na nákazu morem.
Olympiův ravennský nástupce Teodor Kallipas v červnu 653 přišel do Říma s nekalými úmysly. Na oko litoval, že papež je nemocen, a oznámil, že mu přijde prokázat úctu do Lateránské baziliky. Ve skutečnosti pak poručil svému vojsku obstoupit Lateránský palác a do baziliky nešel. Papež tušil nebezpečí a nechal se k oltáři donést. Exarcha přišel až po dalších dvou dnech s vojskem a přítomnému duchovenstvu odevzdal císařský rozkaz, kterým císař prohlašuje papeže za sesazeného, protože při jeho nastolení nebylo císařské potvrzení. Zatímco duchovenstvo odpovědělo klatbou, strhla se bouře, vojáci převraceli svícny a odvlekli nemocného papeže do císařského paláce. V noci naložili papeže na loď u tiberských břehů a odvezli ho do Portu. Odtud se s ním pak vypravili do Konstantinopole, ale cesta prý trvala čtvrt roku. Přestávka byla na ostrově Naxu, kde byl papež vězněn v hospodě. Přišli jej tam navštívit věřící s dary, ale ty mu strážci vzali.
Nedovolil zdeformovat Kristův profil a pro hlásání celého Krista ztratil všechno.
Do Konstantinopole byl Martin I. dopraven 17. září značně nemocný a tam trpěl dalšího čtvrt roku ve vězení bez potřebného ošetření a týrán hlady. Nařčen byl z velezrady a 20. ledna na židli dopraven k soudu. Bylo mu nařízeno stát, ale protože se neudržel, drželi ho dva soudní sluhové. Obžalován byl z nepřátelských styků s velezrádným Olympiem. Papež prý prohlásil: "Čiňte se mnou co chcete, přijímám každý způsob smrti." Při předávání prefektovi mu řekli: "Spustil jsi se Boha a Bůh opustil tebe." Soudní sluhové z něj strhli pallium i veškerý oděv, pak ho zcela nahého a řetězy spoutaného vlekli konstantinopolskými ulicemi do vězení nesouce před ním katovský meč. Odsouzen byl k rozsekání kus po kuse a lůza se mu posmívala. Prozatím byl dán do žaláře, aby si užil kruté lednové zimy. Údajně tam byl 85 dnů.
V té době umíral zbloudilý a vyobcovaný patriarcha Pavel. Císař, který ho navštívil, byl jím přemluven, aby papeže dále netrýznil. Rozsudek smrti tedy císař změnil ve vyhnanství do Chersonu na černomořském poloostrově Krymu. Tam snášel pokořování, opuštěnost, útrapy se strádáním bez nejzákladnějších potřeb. Jeho pocit opuštěnosti od všech prohloubila zřejmě i volba nového papeže Evžena I., který nastoupil do úřadu necelé dva roky před smrtí Martina I., pokud ten zemřel 16. září, jak se většinou uvádělo. Pohřben byl v kostele Panny Marie před branami Chersonu. Ač nezemřel přímo násilnou smrtí, začal být uctíván jako mučedník pro příkoří a utrpení, které zakusil.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Celý Kristus je i eucharistie s jeho božstvím i lidstvím; ke Kristu patří i jeho mystické tělo, jehož jsem součástí. Musím tedy žít tak, abych Krista nedeformoval a aby byl patrný z mé lásky k bližním. Dnes s ním prožiji hlubokou účast na mši svaté.Všemohoucí Bože, s Tvou pomocí dokázal svatý papež a mučedník Martin obdivuhodně vzdorovat hrozbám i mukám; dej i nám sílu, abychom snášeli protivenství s neochvějnou stálostí. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Martinus, Pp. I (656); Carpus, Papylus et Agathonica (s. II); Hermenegildus (586); Ursus, ep. Arelaten (ca. 425); Ida♦, vidua in Gallia (1113); Caradocus (1124); Albertinus♦ (1294); Ida♦, virgo (ca. 1290); Margarita♦, virgo Sorr. de Pænit. S. Dominici (1320); Franciscus Dickenson et Milo Gerard♦ (1590); Ioannes Lockwood et Eduardus Catherick♦ (1642); Scubilio (Ioannes Bernardus); Rousseau♦ (1867)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský