Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Jan Sarkandr
Ioannes Sarkander, 17.3.

6. května, nezávazná památka
Postavení:kněz a mučedník
Úmrtí:1620
Patron:Moravy; pro zachovávání zpovědního tajemství

ŽIVOTOPIS

Pochází ze Skočova v těšínském Slezsku. Studoval v Olomouci, v Praze, ve Štýrském Hradci. Svěcení přijal v Brně. Vzorně působil jako farář, naposled v Holešově. Jeho horlivost byla spojena s důvěrou v Nejsv. svátost oltářní. Ta se projevila obzvlášť za vpádu polských kozáků a byla příčinou záchrany Holešova, ale i vzniku křivého podezření. Od nekatolíků byl zatčen, obžalován z velezrady a podroben útrpnému právu. Při výslechu naléhali, aby jim Jan prozradil, z čeho se zpovídal Lobkovic, marně. Na následky mučení zemřel.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

Radost v utrpení jako důsledek věrnosti a vytrvalosti

Narodil se 20. 12. 1576 ve Skočově na Těšínsku ve Slezsku. Jednalo se o území národnostně smíšené, ale Sarkandrova rodina byla česká. Jeho otcem byl Řehoř Matěj a matka Helena byla podruhé provdána. Po smrti otce r. 1589 se rodina přestěhovala do Příbora, k Matouši Vlčovskému, který byl synem z prvního manželství. Jan měl ještě tři bratry a sestru. V Příboru navštěvoval farní školu a v 17 letech odešel na vyšší latinská studia do Olomouce. Po čtyřech letech pokračoval ve studiích v Praze. Po roce začal studium teologie ve Štýrském Hradci, které po dvou letech přerušil. Ve Velkém Meziříčí 3. 9. 1606 uzavřel svatební smlouvu s Annou Plachetskou. Není jisté, zda k svatbě vůbec došlo, do roka mu Anna zemřela a on od 22. 12. 1607 přijal nižší svěcení. V breviáři se předpokládá, že jako vdovec. Po dokončených studiích 22. 3. 1609 přijal kněžské svěcení v Brně.

Tehdy byla jen jediná moravská diecéze a on pak působil na sedmi jejích místech. Osudným se mu stalo působení v Holešově, kde sídlil katolický hejtman Ladislav Popel z Lobkovic, který o Jana požádal. Jan tam r. 1616 nastoupil na faru po evangelickém faráři a brzy získal zpět ke katolické víře 250 farníků, kteří před tím byli protestanty. Tenkrát k úkolům faráře patřilo i vybírání desátků a to se stalo příčinou sporu s protestantským šlechticem Václavem Bítovským z Bítova na Bystřici pod Hostýnem.

Pražskou defenestrací v r. 1618 začalo napjaté období českých dějin. Morava se k českému stavovskému povstání přidala až v květnu 1619. Se sesazením Ladislava Popela z Lobkovic, který nad Janem Sarkandrem držel ochranou ruku, došlo k vypovězení jezuitů ze země. Skryté nepřátelství propukalo plnou silou a Jan na radu farníků opustil Holešov. Se souhlasem kroměřížského probošta odjel v červnu toho roku na pouť k Panně Marii Čenstochovské do Polska. Byl vroucím ctitelem Panny Marie a s její pomocí vytrval v dobrém až do konce. Po měsíčním poutním pobytu odešel na Lobkovické statky do Rybníka u Ratiboře. Zatím došlo k propuštění Popela z Lobkovic a ten po Janovi chtěl, aby se vrátil do Holešova. Jan předpokládal, že to nebude k prospěchu farníkům, protože tím rozjitří nekatolíky, kteří už obsadili faru. Přál si jít na místo zámeckého kaplana Tučka, a ten aby šel na jeho bývalou faru. Lobkovic s tím nesouhlasil a Jan se v listopadu 1619 vrátil do Holešova.

Na jaře pak vpadlo na Moravu na čtyři tisíce polských kozáků zv. "lisovčíci" po Alexandru Lisowském. Byli posláni polským králem Zikmundem III. jeho švagru Ferdinandovi II. Oni však cestou přepadávali hrady, městečka a loupili. Jan, ve snaze uchránit Holešov, jim vyšel 5. 2. 1620 naproti v čele eucharistického průvodu. Kozáci, vidouce katolického kněze s nejsvětější svátostí, seskákali s koní, poklonili se a Holešovu se vyhnuli.

Moravští stavové pak pojali podezření, že Jan při návštěvě Polska vyjednal ve Varšavě poslání kozáků na Moravu. Tam ale nebyl, záležitost měl ve skutečnosti na svědomí generál Michal Althan. Jan byl přesto zatčen a od 13. do 18. 2. 1620 v Olomouci čtyřikrát vyslýchán. Při druhém až čtvrtém výslechu na něm použili tzv. útrpného práva a krutě ho mučili i za to, že do obce vracel katolickou víru.

V desetičlenné vyšetřovací komisi byl jediný katolík, soudce Jan Scintila, který dodatečně učinil podrobný zápis. Podle jeho protokolu protestanští soudci mu mimo jiné položili otázku: "Nevěděls o tom nic ze zpovědi od svého pána?" On na ni odpověděl: "Nic nevím, ale i kdyby mi bylo něco o tom ve zpovědi prozrazeno, vše je zpečetěno svátostí."

Při čtvrtém výslechu jej nataženého pálili na bocích a když louče zhasly, Ctibor Ž. a Beneš P. poradili mučení, které prý viděli v Uhrách. Kat dle jejich návodu smočil peří v síře a ve smole a zapálené kousky házel Janovi na prsa a na ramena, ale ani tím způsobem z něj nic nedostali. Z jeho úst jen jako střelná modlitba vycházela slova: "Ježíš, Maria, Anna!"- jakoby z nich čerpal sílu. Začali to přičítat kouzlům a podnikli své antičáry. Kat oholil Janovi tělo, ostříhal mu nehty na všech končetinách, přidal vlasy a vousy, pak to zapálil a zbylý prášek rozmíchaný s vodou ho donutili pít, aby moc domnělých kouzel ochromili. Po třech hodinách mučení, při němž krev tekla po zemi a bylo vidět jeho útroby, ho s vymknutými údy biřici odvázali ze skřipce a nechali svému osudu s nadějí na jeho brzkou smrt.

Později ho přenesli do vězení, kde k němu měli přístup olomoučtí katolíci. Zhrozili se jeho těla a rozplakali se nad ním. A on se je snažil utěšovat šeptajíce v bolestech: "Oplývám radostí... Mám velkou útěchu..." Ta radost pramenila z vědomého spojení s Bohem a Marií, kteří mu s přímluvou Anny pomáhali vytrvat v nejtěžších chvílích. Chtěl být absolutně věrný ve svém povolání, a tak prosil o pomoc s obracením listů breviáře, který se i tam modlil. Když byl sám, obracel si při modlitbě jeho listy jazykem. A tak plný lásky se dožil svého šťastného dne 17. března, kdy pro následky mučení odevzdal svou duši Bohu.

Po smrti byl pohřben v Předhradí, odkud byly později jeho ostatky slavnostně přeneseny do Olomouce a jsou uloženy v katedrále sv. Václava. Jeho památka stanovená na den jeho smrti byla v českých zemích přenesena na den jeho beatifikace 6. 5. protože v březnu je období postní a památka světce by nemohla být slavnostní.

Blahořečen byl v roce 1860 a kanonizován při návštěvě Jana Pavla II. v Olomouci 21. 5. 1995.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Každý z nás máme někdy povinnost mlčet. Až k tomu dojde, budu si pomáhat modlitbou udržet jazyk za zuby, a to nejen tehdy, ale i při různém trápení, jehož svěřením bych zatěžoval, místo abych povzbuzoval. Musím být nositelem radosti.

Bože, Tys dal svatému mučedníku Janovi statečnost a sílu, aby žil podle své víry a věrně zachoval zpovědní tajemství; na jeho přímluvu posiluj nás v každém nebezpečí, abychom Ti jako on vždycky zůstali věrní. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba z breviáře)

POZNÁMKA

na Moravě památka


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes Sarkander, 17.3. (1620); Marianus et Iacobus (asi 259); Franciscus de Montmorency-Laval (1708); Lucius Cyrenensis; Venerius, ep. Mediolanen. (409); Benedicta, virgo romana (s. VI); Eadbertus (698); artholom (1330); Eduardus Jones et Antonius Middleton (1590); Maria Catharina Troiani (1887); Anna Rosa Gattorno (1900); Henricus Kaczorowski et Casimirus Gostyński (1942)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský