sv. Felix de Cantalicio

Felix de Cantalicio

18. května, připomínka
Postavení:	řeholník OFMCap
Úmrtí:	1587
Patron:	kapucínských laických bratrů, matek a dětí
Atributy:	Ježíšek, kapucínský hábit,mošna nebo pytel

ŽIVOTOPIS

Pocházel z chudých rodičů v Cantalicio. Do 30 let pracoval jako zemědělec a pak vstoupil ke kapucínům. Tam mu byl svěřen úkol sběratele almužen, který vykonával po čtyřicet let. V neustálé modlitbě a s pokornou radostí procházel římskými ulicemi s pytlem na zádech. Staral se přitom také o chudé a nemocné a přátelil se s dětmi, které učil chválit Boha. Pro svůj obvyklý pozdrav si vysloužil přezdívku »bratr Deo gracias«.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

FRÁTER DEO GRÁCIAS

Narodil se roku 1513 na úpatí Apenin v Umbrii v obci Cantalicio. Vyrůstal ve velmi chudé rolnické rodině bez možnosti vzdělání. Jako dítě chodíval pást ovce nebo pomáhal rodičům na poli. Maminka ho naučila modlit se a seznámila ho s hlavními náboženskými pravdami. Malý Felix byl velmi zbožný a z leckterého místa v přírodě si jednoduchým způsobem vytvořil svatyňku, v níž se modlil. Obvykle si udělal skrýši z větviček a vyřezal křížek, před nímž se učil rozjímat o utrpení Páně.

Od 12 let chodil Felix Porro do služby za pasáka k zámožnému měšťanu, pánu v Citta Ducale, kde se později stal oráčem. Brzy ráno šel nejdříve na mši svatou a pak do práce. Až úzkostlivě se chránil každé příležitosti ke hříchu, kamarády byl někdy přezdíván svatouškem, jindy vyhledáván pro svou úslužnost a dobré rady. Když se mu někdo smál nebo ublížil, slíbil, že se za něj pomodlí. O nedělích prosil spolučeledína, aby mu četl z některé duchovní knihy. Poznal tak život starých egyptských poustevníků, kteří při své chudobě prožívali štěstí ze spojení s Bohem. Jejich příběhy byl osloven, ale zároveň si uvědomoval, že by při pokusu o jejich následování mohl bez vedení snadno sejít z cesty a že snad udělá nejlépe, když vstoupí do kláštera, kde pod vedením představených dojde spolehlivěji spásy. Ve věku 30 let se proto rozhodl zkusit vstoupit do kapucínského kláštera v Citta Ducale.

Kvadrián ho tam přijímal s pochybnostmi a s poukázáním na ukřižovaného, že kapucíni jej mají následovat a jemu se připodobňovat. Načež Felix před křížem poklekl a prohlásil: "Bůh je mi svědkem, že nehledám nic jiného, než abych Krista mohl následovat." Po té odpovědi byl provinciálovi v Anticoli doporučen a mohl začít žít v klášteře, kde mu již po roce bylo umožněno složit řeholní sliby, protože projevoval velkou horlivost i poslušnost. Po slibech byl poslán do Tivolského kláštera a odtud později do Říma. Tam byl určen za sběrače almužen a tento úkol mu zůstal po 40 let.

Chodíval den co den za každého počasí s pytlem na zádech vyprošovat almužny pro klášter. Byl velmi trpělivý a vděčný. Z jeho úst nejčastěji zaznělo "Deo gracias!" - Toto "Bohu díky!" používal nejen jako poděkování za almužnu, ale bylo i jeho oblíbeným pozdravem a říkal ho i při odchodu, když mu lidé ukázali dveře jako nežádoucímu a dotěrnému žebrákovi. V Římě se mu proto začalo říkat "Fráter Deo gracias". Tak na něj volávali i kněží.

Někdy se potil pod těžkým břemenem, které považoval za kříž Kristův a občas s veselou myslí nazýval své tělo klášterním oslem. S dovolením od představených také často z nasbíraných almužen rozdával hladovým chuďasům potraviny. Někteří se styděli žebrat a on s příkladnou prostotou ducha i pro ně vyprošoval u bohatých almužny. Vedl si přitom srdečně a vtipně, takže když za někoho prosil, málokdy se stalo, že by nebyl vyslyšen. Felix procházel římskými ulicemi téměř v neustálé modlitbě a pokorné radosti, staral se přitom i o nemocné a vyzýval děti, aby chválily Boha. Stal se jejich přítelem a bývalo ho vidět se s nimi objímat a rozprávět. Nevzdělaný Felix rád používal citáty z Bible i vhodná pořekadla a nejednoho vážného učence prý překvapil kořeněným vtipem. Jeho blízkým přítelem byl světec Filip Neri a chovali se k sobě jako milující se děti. Někdy s ním prý rozprávěl i Karel Boromejský. Svou málomluvnost vůči bratrům, však odůvodňoval tím, že nevzdělaný oráč se nemůže pouštět do hovorů se zkušenějšími. O nedělích a svátcích navštěvoval nemocnice, aby těšil, povzbuzoval k důvěře v Boha a rozdával ovoce, květiny, obrázky, křížky. Ke každému byl shovívavý a vlídný, jen k sobě přísný.

Žil asketicky o chlebu a vodě a spával na holé zemi, pod hlavu si dával chrastí. Mnoho lidí také napomínal a rozdával rady i učeným. Např. při návštěvě známého právníka Biscia se podivil jeho množství jeho knih, kterými byl obklopen, a ptal se ho k čemu jich má tolik. Dostalo se mu vysvětlení: "My právníci se z nich učíme právům, podle kterých jednáme v soudních rozepřích, aby každému se stalo po právu." Felix nato s úsměvem řekl: "Já myslím, že se těmi knihami živí různice a převrací dobrý řád. To množství ti neprospěje, nepoznáš-li knihy života. Jen Kristus učí, co je pravda a právo a spravedlivě řeší všechny záhady a rozepře." Přitom ukázal na kříž. Jinde soudce varoval, aby mu úplatky nebyly v den soudu příčinou zavržení. Nebo vyzývavě oblečené ženě dokázal říci, že se obléká pohoršlivě, aby to počítala za hřích. Se svým pytlem chtěl chodit až do konce svého života, říkával: "Voják má umřít s mečem v ruce a osel pod svým břemenem."

S největším zalíbením chystával na vánoce v klášterním kostele jesličky. Dlouho se u nich modlíval a vedl k tomu také mnohé děti. Také k Panně Marii měl dětinnou úctu a legenda vypráví, že byl za ni odměněn zjevením Matky Boží, která mu do náruče položila Boží nemluvňátko, které při extázi k sobě přivinul a mohl políbit. Svoji zbožnost projevoval před každým mariánským svátkem odřeknutím si pokrmu a modlitbou svatého růžence.

Když před koncem života onemocněl zimnicí a byl stižen bolestmi, řekl, že i kdyby věděl, že na prosbu bude uzdraven, tak by o to uzdravení nepoprosil. Protože jestli ho Bůh navštěvuje bolestmi, proč by je neměl snášet s radostí, trpělivě a z lásky? V 74 letech přijal svátosti, naposled řekl své "Deo gracias" a potěšen Pannou Marií odevzdal svou duši Bohu.

Římané, poté co uslyšeli o jeho smrti, ve značném počtu se s ním přišli rozloučit. Přitom se snažili odnést si nějakou památku. Mnozí si odstřihovali z jeho hábitu, pročež prý mrtvolu museli třikrát převlékat. K udržení pořádku při pohřbu bylo pro velké množství lidu zapotřebí stráží. Klement XII. 1712 ho zařadil mezi svaté.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Za všechno budu projevovat Bohu vděčnost.

Bože, Tys povolal svatého Felixe, aby následoval Tvého Syna v jeho chudobě a pokoře; pomáhej i nám, abychom nezapomínaje na vděčnost Tobě šli cestou, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Domenica Resurrectionis Domini; Ioannes Pp I (526); Theodotus, Thecusa (asi 303); Felix de Cantalicio (1587); Ericus (1161); Gerardus Mecatti^♦ (asi 1245); Maria a Sacrario a Sancto Aloysio Gonzaga /Elvira/, Moragas Cantarero^♦ (1918); Dioscorus, m. in . Ægypto (ca. 303); Potamon, Ortasius (s. IV); Burchardus^♦, presb. (s. XII); Gulielmus^♦, presb. Ord. Erem. S. Augustini (1369); Stanislaus Kubski^♦ (1942); Martinus Oprządek^♦ (1942)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský