Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Ondřej Hubertus Fournet
Andreas Hubertus Fournet

13. května, připomínka
Postavení:kněz, zakladatel kongregace
Úmrtí:1834

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Francie. Ač se zprvu duchovnímu stavu bránil, stal se knězem ve svém rodišti v Maillé. Ač si zprvu liboval v přepychu, zamiloval si chudobu. Ač nebyl vyloženě hříšný a již dříve vystupoval s laskavostí a štědrostí, dokázal se obrátit a žít podle evangelia, modlit se a milovat celým srdcem.

Za Francouzské revoluce volil na nějakou dobu vyhnanství ve Španělsku. Po návratu se velmi horlivě zasazoval o duchovní život. S Alžbětou Bichier založil kongregaci Křížových sester - Ondřejek, o kterou se staral od roku 1820 z La Puye.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

NA BOŽÍCH CESTÁCH JE TO JINÉ NEŽ V PŘEDSTAVÁCH

Narodil se 6. 12. 1752 v Maillé ve Francii. Jako kluk byl nezbedný a špatný student. Měl prý pět bratrů kněžími a dvě sestry řeholnicemi. I jemu matka vyprošovala duchovní stav a vyprávěla mu o vznešenosti zasvěceného života. On se tomu však bránil a jako malý si napsal na knížku ke svému jménu, že je hodný, ale nechce se stát ani mnichem ani knězem. Na universitě pokračoval velmi lehkomyslně, dával přednost zábavám před učením. Teprve při exerciciích u svého strýce o. Antonína začal na život nahlížet jinak. To měl už téměř za sebou studia práva a důstojnickou praxi. Bylo mu 22 let, když se rozhodl zaměnit universitu za seminář, protože cítil volání ke kněžství. Po vysvěcení byl kaplanem u svého strýce a pak od roku 1781 farářem ve svém rodišti.

Vystupoval s laskavostí a býval i štědrý, ale nechal se obklopovat přepychem, obdivovat přáteli, pro které pořádal hostiny. Před jednou hostinou vnikl do fary žebrák a s Ondřejem Fournetem se setkal až v jídelně. Ten mu strčil do ruky kousek chleba, kterým se ho snažil odbýt, že zrovna nic jiného nemá.

"Jakže?" podivil se žebrák a ukázal na prostřenou tabuli se stříbrnými příbory. Jeho slovo proniklo jako meč do Ondřejova srdce. Najednou uviděl v žebrákovi Krista vytýkajícího mu blahobyt a uvědomil si chyby ve své kněžské službě. Sloužil více tělům než duším a radost, kterou dosud rozdával nebyla evangelní. Rozhodl se svůj život změnit a začal odstraněním přepychu, přeměnil ho v dary chudým. Začal žít umrtveně, spokojujíce se s nejobyčejnějšími pokrmy.

Změnil se i ve svých promluvách, které byly dříve strojené a na způsob učených knih, lidé jim moc nerozuměli, ale obdivovali. Po jeho obrácení mu začali všichni rozumět. Dřívější projížďky na koni zaměnil za obchůzky nemocných. Mnohem více času věnoval udělování svátostí a všem potřebným se snažil poskytovat útěchu. Dlouho do noci se modlíval. Ve službě Kristu a Církvi zůstal věrný i za těžké doby Velké francouzské revoluce, kdy se musel skrývat.

V roce 1792, protože nechtěl přísahat na konstituci, zvolil raději dobrovolné vyhnanství ve Španělsku. Údajně se do vlasti vrátil po Robespierrově pádu, ale podle legend dřív. Ty uvádějí jeho ilegální návrat či pobyt. Při mši svaté o Božím Těle unikl prý ohromeným strážníkům v davu. Po druhé vtrhli četníci na statek, kde byl v přestrojení za čeledína zrovna u stolu. Aby byla větší jistota že ho nepoznají, vlepila mu selka pohlavek se slovy. "Ty lenochu jeden! Udělej pánům místo! A jdi krmit dobytek!" Četníkům se omlouvala, že se rozhorlila, ale že má to s čeládkou kříž. V potrestaném čeledínu je nenapadlo hledat kněze a po marné prohlídce odešli. Jindy, když byl téměř přistižen na zámku, udělali z něj mrtvolu, zakryli ho bílým prostěradlem, hořící svíce dali kolem jeho hlavy a začali plakat a pronásledovatelé prý couvli před majestátem smrti.

Po šesti letech se mohl veřejně vrátit do své farnosti, napravovat následky pronásledování a obnovovat duchovní život. Konal po okolí misie. Jeho působení oslovilo i mladou šlechtičnu Alžbětu Bichier des Ages, která mu byla nápomocna v konání dobra. Pod jeho vedením prý otevřela školu a jeho přičiněním vznikla nová kongregace "Křížových sester od sv. Ondřeje." Zprvu si asi dávaly název Dcery Svatého kříže a pak se jim říkalo také Ondřejky. Měly obzvláštní úctu k Eucharistii a prolomily zvyk jen občasného přijímání Nejsvětější svátosti. Jejich posláním bylo věnovat se chudým a nemocným. Ondřej Fournet jim napsal stanovy a z rozhodnutí biskupů jejich kongregaci vedl od roku 1820 po 12 let z mateřince v La Puye. Potvrzení od papeže Pia IX. dostaly až roku 1867. Poslední léta svého života byl Ondřej vyhledávaným zpovědníkem kněží. Mezi jeho poslední slova patří odpověď sestře na otázku, kolik je potřeba dávat chudým? Řekl: "Plnýma rukama, milá dcero, a nepočítat!"

Zemřel v 82 letech v Poitiers a pohřben byl v La Puye. Papež Pius XI. ho v roce 1926 blahořečil a 4. 6. 1933 kanonizoval.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Chci vždy přijímat Boží vůli a snažit se proto o své obrácení. Začnu nyní zpytováním svědomí s upřímnou modlitbou.

Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal svatého Ondřeje Fourneta, aby sloužil Tvé církvi svým kázáním a příkladem života; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu dosáhli svého obrácení a dokázali žít podle Tvé vůle jako on. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Maria Virgo, de Fatima ; Servatius (asi 384); Andreas Hubertus Fournet (1834); Gemma, virgo in Aprutio (1465); Agnes, abbatissa Pictavien. (588); Magdalena Albrici (1834)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský