Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Ferdinand III.
Ferdinandus, rex Hispaniæ III

30. května, připomínka
Postavení:král, vyznavač
Úmrtí:1252
Patron:vladařů, vězňů, chudých a někde je uváděn i jako patron soudců, inženýrů (zvláště vojenských) a Sevilly
Atributy:král s insigniemi,kříž, korouhev, klíč, meč,obraz Madony, zeměkoule

ŽIVOTOPIS

Španělský král, panovník Kastílie od r. 1217 a panovník Leónu od r.1230. V četných bojích proti Maurům získal nazpět nejedno královské území. Opravoval a stavěl katedrály, novou v Burgosu. V Salamance rozšířil universitu. Byl mariánským ctitelem, vyznačoval se zbožností a spravedlností. Svému synu radil, aby se bál Boha a bral si ho stále za svědka pro všechno, co podnikne na veřejnosti i v soukromí. Sám se tímto pravidlem řídil celý život.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

SPRAVEDLIVÝ VLÁDCE ŠPANĚLSKA A POSTRACH MAURŮ

Narodil se v roce 1198 -9 u Salamanky ve Španělsku jako syn Alfonse IX. a Berengueli, princezny z Kastilie. Otec byl králem Leonu. Matka byla sestrou matky francouzského krále Ludvíka a žel také neteří svého muže Alfonse IX. Když to vyšlo najevo s tím, že před sňatkem nepožádali o církevní prominutí překážky pokrevního příbuzenství, papež Inocenc III. jejich manželství zrušil v roce 1204. Do té doby matka vychovávala Ferdinanda s něžnou láskou k lásce k Bohu. Pak se s ním musela rozloučit a po zajištění jeho zákonitých práv, vyplývajících z manželství s Alfonsem IX., se odebrala do rodného domu v Kastilii.

Ferdinand vyrůstal u královského otce, který se k němu pro žárlivost choval chladně. Ferdinand však dokázal svůj osud přijmout a upnul se na zbožnost a úsilí o získání ctností a důvěrný vztah s Bohem. Rád rozjímal a věnoval se duchovní četbě. Stal se skromným, tichým, k sobě přísným, ale ke druhým nadmíru laskavým a shovívavým. Tím si získal úctu a náklonnost všech, kteří ho znali.

Berengueli zemřel otec i nezletilý bratr, proto královská koruna Kastilská připadla jí. Ona si však vyprosila Ferdinandovu návštěvu a po několika měsících jednání se souhlasem sněmu se své koruny zřekla ve prospěch Ferdinanda, který se tak v 18 letech roku 1217 stal králem.

Jeho otec Alfons byl rozhněván, už proto, že k tomu došlo bez jeho vědomí a původně po této koruně toužil sám. Povzbuzen mocnou stranou zemských pánů napadl Kastilii. Jeho syn však proti němu nechtěl použít zbraně, ale věrná kastilská šlechta povstala na Ferdinandovu obranu, takže se Alfons IX. vracel domů s nepořízenou. Brzy však proti synovi znovu vytáhl a s obranou kastilských pánů se setkal u Mediny del Campo. Ferdinand k němu vyslal posly, zapřísahaje ho, aby ustal v hněvu a přijal mír. Ve svém vzkazu se podivoval nad tím, že ho synovo štěstí rmoutí, ač by se měl z něho radovat a uvedl: "Vždyť je i tvou ctí, panuje-li tvůj syn v Kastilii! Nebojím se žádného nepřítele v poli, tebe však nemohu pokládat za nepřítele. Miluji tě a ctím jako svého otce a jsem připraven trpět, až bys uznal křivdu, kterou konáš!" Synovo jednání Alfonse dojalo a uzavřel s Ferdinandem mír.

V roce 1219 se na doporučení matky Ferdinand oženil s Beatricí Švábskou. Vládl moudře, maje na mysli, že ze svého vladařství bude skládat Bohu účty. Poddaní žili pod jeho spravedlivou vládou šťastně. V roce 1222 začal uvažovat o boji proti mohamedánským Maurům, k čemuž se po dvou letech odhodlal. Nevedla ho ctižádost ani lakota, ale jen úsilí o věčné blaho věřícího lidu a touha šířit křesťanskou víru i za cenu bojů proti jejím nepřátelům.

Jeho důvěrníkem byl toledský arcibiskup Rodriguez, dbal i na rady vlastní matky a toužil žít i ve stálé přítomnosti nebeské Matky Panny Marie, jejíž obraz nosil do bojů proti Maurům na krku. Meč i vojenský prapor měl posvěcený od biskupa Burgoského. V zemích odňatých Maurům obnovoval biskupství i kláštery. Zasazoval se o utvrzení křesťanské víry a mravnosti.

V roce 1230 zemřel jeho otec, který se snažil protizákonně učinit dědičkami říše své dvě dcery. Berengueli je však přiměla, aby se domnělých práv zřekly a spokojily se s ročním platem. Ferdinand III. tak získal i území svého otce a vládl jak Kastilii tak Leonu. Toto sloučení bylo již dlouho předem připravováno jeho matkou pod záštitou církve. Úspěch Ferdinanda III. spočíval v tom, že vysvobodil většinu Andalusie z maurské nadvlády. Skončily tím i potyčky, které léta trvaly mezi španělskými králi za bojů s islámem. Ferdinand se po celý život bál, aby se nedopustil ani té nejmenší nespravedlnosti na svých poddaných. Říkával, že se více bojí prokletí nějaké stařenky než celé armády Saracénů. Všechna svá vítězství připisoval Boží pomoci a sám byl velmi pokorný.

Kolem roku 1234 Ferdinandovi zemřel jeho rádce Rodriguez i matka a také manželka. Asi po roce se pak oženil s dcerou hraběte Šimona z Ponthiemu. Z obou manželství se mu narodilo 13 dětí.

K nejdůležitějším akcím Ferdinandova kralování se počítá znovudobytí území Pyrenejského poloostrova, jehož velkou část si v VIII. století podrobili muslimští Arabové. (Jedná se o tzv. reconquistu.) Jeho boje s islámem trvaly po 30 let a jeho tažení byla v souladu s přáním papeže. Získal mnoho významných měst: Baezu, Jeánu, Martosu, Córdobu, Sevillu, Cartagenu, Baajozu a je nazýván osvoboditelem Andalusie. V dobytých městech opravoval katedrály, zřizoval při nich kapituly, uváděl do činnosti diecéze.

Jako moudrý vládce byl ochotný uzavírat mírové dohody a měl při sobě 12 osob, s nimiž se radil v důležitých záležitostech království. Pro spravedlivou vládu nechal zpracovat kodex práv. V jeho životě nechyběly asketické prvky, pod královským hávem nosil kající roucho. Také konal i veřejné pokání na odpuštění hříchů. Při své poslední cestě onemocněl v Seville a v kajícnosti se připravil k nadcházející smrti. Po odložení královských odznaků, s provazem na hrdle přijal svátosti a přítomné prosil o odpuštění. S vědomím, že království obdržel od Boha, svěřil se mu a odevzdal mu svou duši. Zemřel ve věku 54 let po 35 letech panování.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Zdislava, /1.1./ (1252); Ferdinandus, rex Hispaniæ III (1252); Ioanna d'Arc (1431); Hubertus (727); Basilius et Emmelia (349 a 372); Dympna (s. VII/IX); Matthias Kalemba seu Mulumba (1886); Thomas Cottam (1582); Gabinus (ca. s. IV); Anastasius, ep. Papien. (ca. 680); Lucas Kirby (1582); Gulielmus Filby et Laurentius ]ohnson (1582); Gulielmus Scott et Richardus Newport (1612); Iosephus Marello (1895); Otho Neururer (1940)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský