Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Uršula Ledochówska
Ursula /Iulia/; Ledochówska

29. května, připomínka
Postavení:zakladatelka kongregace
Úmrtí:1939

ŽIVOTOPIS

Křestním jménem Julie, dětství prožila v Rakousku a pak se vrátila do polské vlasti. Vstoupila do kláštera voršilek a přes deset let byla činná jako vychovatelka a učitelka. Působila v Polsku, Rusku i ve Skandinávii. Založila větev Sdružení sester voršilek, která se později změnila v kongregaci Umírajícího Ježíšova Srdce.

Od roku 1915 byla aktivní ve spolupráci s komitétem pomoci obětem války. Procestovala více zemí a díky znalosti sedmi cizích jazyků dělala konference o Polsku, při kterých pro ně získávala potřebnou pomoc. V její korespondenci je patrné hluboké spojení mezi náboženským a vlasteneckým postojem. Zemřela v Římě.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

V LÁSCE K BOHU A K VLASTI

Byla dcerou polského Antonína a Švýcarky Josefy Salis-Zizerové. Narodila se 17. 4. 1865. Při křtu dostala jméno Julie. Vychována byla v Rakousku, odtud se jejich rodina přestěhovala do Lipnice Murovana nedaleko Bochnii v Polsku. S matkou Julie pomáhala chudým a nemocným a vzdělávala děti. Její bratr Vladimír se stal jezuitou.

Julie asi kolem roku 1875 vstoupila do kláštera voršilek a při obláčce přijala řeholní jméno Marie Uršula od Ježíše. Pak se přes deset let věnovala pedagogické práci, získala k tomu potřebnou kvalifikaci, která ji opravňovala vyučovat francouzštinu. Byla velmi vnímavá pro potřeby chudých a vychovatelskou činnost chápala jako přípravu budoucích rodičů a dobrých členů společnosti i Církve. Jako vychovatelka působila nejen na území Polska, ale i Ruska a Skandinávie. Jezdila za hranice, aby bojovala za právo na nezávislost pro svou zábory rozdělenou vlast. Po návratu do Polska založila novou větev Sdružení sester voršilek Umírajícího Ježíšova Srdce.

Asi od roku 1904, jako představená krakovského kláštera, prosadila první internát pro polské studentky, v něm šlo i o formaci a náboženské kurzy.

Když carská vláda dala určitou volnost osvětové a náboženské činnosti, Uršula Ledochówska se rozhodla zbudovat v Rusku kulturní a osvětové středisko pro polskou mládež. Požehnání jí k tomu dal papež Pius X. v roce 1907. Několik sester s matkou Uršulou se po domluvě vydalo do Petrohradu a tam se ujaly péče o internát pro polské studentky gymnázia při kostele sv. Kateřiny. Některé sestry tam začaly jako učitelky. Klášterní komunita žila ilegálně. Ač ruská vláda kláštery zrušila, vznikl v jejich domě i noviciát. Matka Uršula dostala brzy příkaz Petrohrad opustit. Založila ještě soukromé gymnázium pro dívky na břehu Finské zátoky a tajila jeho polský charakter, protože Finsko bylo pod ruským záborem.

Jelikož Uršule zůstávalo rakouské občanství, musela začátkem 1. světové války opustit ruské území. V civilu odcestovala do neutrálního Švédska. Ostatní sestry se snažily pomáhat v Petrohradě tulákům, zejména ruským poddaným, vyhnaným z Německa, kteří přijeli v dobytčích vagónech.

Uršula krátce bydlela ve Stockholmu. V březnu roku 1915 ji Generální komitét pomoci obětem války požádal o spolupráci a ona s velkým úsilím se snažila podpořit polskou záležitost. Procestovala pak Dánsko, Švédsko, Norsko a uspořádala kolem 80 konferencí o Polsku. Využila při tom své jazykové znalosti francouzštiny, němčiny, angličtiny a zvládla mluvit i švédsky, dánsky a norsky. Při svých vystoupeních dramaticky líčila porobu Polska a hrůzu válečné bídy. Mluvila o hladu, mrznoucích bezdomovcích a dodávala, že je nucena prosit o pomoc pro lidi postižené nouzí bez ohledu na jejich vyznání a rodný jazyk. Probouzela pocit vroucí sympatie k polskému národu. Díky jejím apelům vznikaly místní výbory, byly shromažďovány fondy a na polské území jezdily transporty s oděvem a potravinami.

Uršula Ledochówska také ve Stockholmu vydala ve třech skandinávských jazycích soubor článků z oblasti polských dějin, umění a literatury. Soubor obohatila o Kult Matky Boží v Polsku.

Po prvním cyklu přednášek zahájila další sérii za účelem získání prostředků na koupi domu pro polské sirotky v Dánsku. Aby pomohla dětem, kterým se nedostávalo péče, rozhodla se přemístit ze Švédska do Dánska Institut cizích jazyků. Ten vedly sestry voršilky jako první školou toho druhu ve Skandinávii. Později k němu přibylo domácí hospodářství, které přinášelo určité příjmy. Díky tomu mohl být v provozu dům v Aalborgu pro více než čtyřicet dětí, sirotků po polských emigrantech. Uršula získávala i další prostředky svými prosbami. Šlo jí o to, aby mohla vychovávat děti, které by v budoucnu sloužily Polsku a přispěly k jeho výstavbě. Její úsilí mělo úspěch a dům v Aasborgu se stal polským centrem. Sestry se staraly o děti a přitom organizovaly i pobožnosti pro emigranty, zprostředkovávaly možnost polských zpovědí i poslechu polského kázání.

Třetí cyklus vystoupení matky Uršuly proběhl na jaře r. 1920 a přispěl k získání prostředků na koupi domu v Pniewech u Poznaně, aby se mohly polské děti vrátit do vlasti. Tam se také Uršula usadila a vyřídila úřední stránku řehole, kterou Svatý stolec uznal za novou kongregaci "Umírajícího Ježíšova Srdce". Kongregace zakládala výchovné ústavy, vyučovala náboženství na státních školách, organizovala vydavatelskou činnost, pečovala o internáty, jídelny, klubovny a knihovny, pomáhala chudým, nemocným a nezaměstnaným.

Matka Uršula napsala: "Před námi je nový život. Budoucnost, to je práce pro Polsko, pro které jsme všichni povinni pracovat s úplným zasvěcením. Do práce s Bohem, pro Boha, pro svatou Církev a pro milovanou vlast." Mezi aktivity matky Uršuly patřilo i vybudování nových pracovišť v zanedbaných a chudých pohraničních oblastech i s realizací katecheze a vzděláváním. O politice řekla, že ji nezajímá a dále: "Naší politikou je láska k Bohu a k vlasti. A této politice lásky jsme připraveny zasvětit všechny své síly."

Zájemkyně o takový život v kongregaci se připravovaly v řeholním domě a pak na rok nebo dva odjížděly do místa působení. Byly připravené žít v krajní chudobě a matka Uršula jejich službu srovnávala s vojenskou službou mužů.

Uršula i při všech starostech se věnovala péči o vnitřní formaci sester, vedla i bohatou korespondenci a hodně času věnovala i svému duchovnímu životu. Takto aktivně žila až do smrti. Z jejích výroků vyniká že: "Láska k vlasti a láska k Církvi se navzájem podpírají, jedna je silou té druhé."

Za blahoslavenou byla prohlášena 20. 6. 1983 Janem Pavlem II. v Poznani a kanonizována byla 8. 5. 2003 se v Římě.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Pomodlím se desátek za svou vlast.

Bože, Tys povolal svatou Uršulu, aby láskou k Tobě, k církvi a k vlasti ukazovala cestu ke spáse; dej, ať povzbuzeni jejím příkladem následujeme Krista a jednou i my dojdeme k Tobě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Maximinus, ep. Treviren (asi 346); Sisinnius, Martyrius et Alexander (397); Bona (1207); Ursula /Iulia/; Ledochówska (1939); Iosephus Gérard (1914); Hesvchius, palatinus. (ca. 303); Exsuperantius, ep. Ravennaten. (430/476-477); Senator, ep. Mediolanen. (ca.480); Gerardus, eremita in Burgundia (ca. 940); Gulielmus Arnaud et X socii, (Ademarus (1242); Gherardesca (ca. 1269); Richardus Thirkeld (1583)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský