Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-




sv. Vigilius
Vigilius

26. června, připomínka
Postavení:biskup, mučedník
Úmrtí:405
Patron:diecézí Trident a Bozano - Brixen; dolů
Atributy:dřevák, většinou v ruce mladého biskupa

ŽIVOTOPIS

Pocházel ze starořímské rodiny. Již ve 20 letech se stal knězem v Tridentu a do čtyř let poté biskupem. Svou převážně pohanskou diecézi přivedl k pravé víře a horlivě působil i u sousedů. Posledním místem jeho působení byla dolina Randenská s modlou Saturna, kterou rozbil a při hlásání nauky o pravém Bohu byl nepřáteli zabit.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

VĚROZVĚST TYROLSKÉHO KRAJE

Narodil se kolem roku 363 ve starořímské rodině, která se přestěhovala v Itálii do Tridentu. Byl synem Theodosia a Maxentie. Měl bratry Claudiana a Magoriana. Studoval na vysokých školách v Athénách a snad i v Římě, kde přijal kněžské svěcení. Jako 20letý přišel sloužit věřícím do Tridentu, kde obdivovali jeho rozsáhlé vědomosti, ale on zůstal pokorný a skromný. Po smrti tridentského biskupa byl lidem zvolen na jeho místo, nemaje ještě více než 24 let. Patriarcha z Akvileje ho vysvětil a on působil mimořádně požehnaně. Stavěl kostely, kterých bylo v diecézi velmi málo a obrátil mnoho pohanů. Samotný Trident byl převážně pohanské město a žili v něm ariánští bludaři. Za svého rádce si vybral milánského biskupa sv. Ambrože. Hlásal Boží slovo a podle potřeby napomínal, domlouval, varoval a prosil. Za jeho horlivého působení se město stalo katolickým a Vigilius konal cesty na venkov, kde získával další nevěřící. Postupně šířil a utvrzoval víru po celém jižním Tyrolsku. Navštěvoval alpské doliny i horské dvorce, místa, kam žádní věrozvěsti dosud nepřišli. Působil s láskou a velmi přesvědčivě.

Od biskupů v Bresciji i ve Veroně si vyprosil souhlas k evangelizaci v pohanských částech jejich diecézí. Při svém působení jim tam prý založil 30 chrámů a dodal do nich i zbožné kněze. Dále navštívil Milán, odkud s ním do Nonsbergu (severně od Tridentu) přišli Sisinius, Martyrius a Alexandr, kteří tam postavili kostel, hlásali evangelium a byli umučeni. Jejich památka je 29. 5. Po jejich smrti Vigilius přišel pro jejich ohořelé ostatky a uložil je v Tridentě v chrámu k jejich cti. Informoval pak biskupa milánského i Jana Zlatoústého v Cařihradu. Svým působením krajinu, v níž byli jeho přátelé umučeni, obrátil ke křesťanství.

Jediné místo, které v jeho kraji zůstávalo pohanské bylo blízko jezera Garda v odlehlém údolí Rendeny, v němž stála prastará modla Saturna.

Vigilius se do těch míst vydal s dalšími třemi duchovními. Sochu převrhl a rozbité kusy naházel do blízké řeky. Pak z rozbitého podstavce začal k seběhlému lidu mluvit o jediném pravém Bohu, který nepřebývá v sochách udělaných lidskýma rukama. V té chvíli se přihnala další skupina rozzlobených pohanů, která se na něj vrhla s holemi a kamením, aby ho ubila. Nechyběla prý ani ruka s dřevákem, kterým dostal ránu do hlavy. Vigiliův doprovod se v kritické chvíli rozběhl, ale po odchodu pohanů se vrátil pro jeho tělo, které pak bylo pohřbeno v tridentském chrámu.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Pomodlím se za nevěřící a budu se snažit, abych jim nepodával zkreslený pohled na křesťanské náboženství, ale ukazoval, že Bůh je v něm zdrojem lásky.

Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal svatého biskupa Vigilia, aby sloužil Tvé církvi s hlásáním evangelia pohanům; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu, zachovali víru, kterou hlásal, a kráčeli cestou, kterou ukazoval svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes et Paulus, titulares basilicæ in Urbe (s. IV); Iosephus Maria Escrivá de Balaguer (1975); Vigilius (405); Pelagius, m. Cordubæ (925); Magdalena Fontaine, Francisca Lanel (1794); Deodatus, ep. Nolan. (405); Maxentius (ca. 515); David, eremita (ca. 540); Salvius, m. apud Valentianam (s. VIII); Anthelmus (1177); Raymundus Petiniaud de Jourgnac (1794); Nicolaus Konrad et Vladimirus Pryjma (1941); Andreas Iščak (1941); Radulphus, episcopus (1064); Andreas Hyacinthus Longhin, episcopus (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský