Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-




sv. Teobald
Theobaldus, eremita

30. června, připomínka
Postavení:kněz a poustevník ECMC
Úmrtí:1066
Patron:Provins; sedláků, vinařů, obuvníků, koželuhů, uhlířů, výrobců opasků; vzýván proti horečce, dně, suchému kašli; proti neplodnosti a pocitům strachu
Atributy:rolnické nebo řemeslné nástroje, poustevník, bývá zobrazován i jako rytíř, poutník, kněz nebo řemeslník

ŽIVOTOPIS

Pocházel z hraběcí rodiny v Provins ve Francii. Otec si přál Teobaldovu vojenskou kariéru. On však toužil po jiném způsobu života, se svým přítelem utekl od rodičů a v trevírské diecézi začali žít život poustevníků. Ten dočasně změnili v poutnický a po cestách do Compostely a Říma zakotvili u Salanigy poblíž Benátek. Teobald tam vstoupil do kamaldulského řádu a stal se knězem. Pak poměrně brzy zemřel.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

OTÁZKA LÉPE VOLENÉ CESTY

Narodil se r. 1017 v Provins ve Francii jako syn šlechtického rodu Champagne. Pod vlivem duchovní literatury, zejména o starověkých egyptských poustevnících, zatoužil sloužit Bohu podobným životem. V tomto směru se utvrzoval i při návštěvách poustevníka Burkarda. Jeho otec, hrabě Arnulf, měl o jeho budoucnosti jinou představu. Chtěl, aby měl vysokou vojenskou hodnost, úřad na královském dvoře a urozenou nevěstu. Teobald s ním musel jezdit do vojenského tábora a na začátku dospělosti i na vojenskou výpravu. Po ní otci oznámil svůj úmysl, ale místo povolení mu otec udělil domácí vězení až do změny názoru.

Později však Teobald pod záminkou nějaké návštěvy se svým přítelem Valtrem uprchl. Doprovod i koně zanechali v hospodě vedle opatství u Remeše a na další své cestě si s žebráky vyměnili šaty. Došli do trevírské diecéze a poblíž města Lucemburku se usadili na osamělém místě Pettingenu. Postavili si dvě chýšky s malou kapličkou a snažili se žít po vzoru poustevníků. Chodili pracovat do okolních vsí a dvorců. Vypomáhali ponejvíce při práci v zemědělství, ale i jiné. Také zedničili a pálili dřevěné uhlí, které rozdávali chudým. Po práci se vraceli k poustevnám a dlouho do noci setrvávali v modlitbách.

Lidé si jich začali vážit a prokazovat jim úctu, kterou z pokory odmítali. Vydali se pak na pouť do Compostely ke hrobu sv. Jakuba. Ze Španělska se vrátili k Rýnu. Když přišli bosi a v žebráckém šatě do Trevíru, nečekaně potkali otce Arnulfa, který svého syna nepoznal. Moc nechybělo a byl by se Teobald prozradil. Uvědomil si ale cenu oběti a také možnou reakci otce, který by ho chtěl dostat zpět domů.

Z Trevíru se vydali na další pouť do Říma a navštívili i některá poutní místa při cestě. V Římě si naplánovali i pouť do Jeruzaléma. Došli do Benátek, odkud chtěli cestovat lodí, ale pro vypuknutí války s muslimy od úmyslu upustili s rozhodnutím zůstat v Itálii jako poustevníci. Zvolili si místo u Salanigy poblíž města Vicenzy a Benátek, u zpustlé svatyně mučedníků Mohara a Fortunata. Postavili si vedle ní chýšky a pustili se do její obnovy. Asi po dvou letech r.1059 Valtr zemřel.

Teobald tehdy velmi zpřísnil svůj asketický život a asi v té době vstoupil do kamaldulského řádu. Sousední svatyně se stala více navštěvovaným místem. Na návrh biskupa z Vicenzy se Teobald připravil na kněžství a byl vysvěcen pro duchovní správu při poutní svatyni. Brzy se kolem něj začala vytvářet komunita. Věhlas o něm se rozšířil až za hranice, dozvěděli se o něm i rodiče a vyhledali ho. Oba byli osloveni synovým povoláním a pochopili, jak užitečnou cestu si zvolil. Také každý z nás někdy potřebujeme lépe volit své cesty. Pamatujme při svých rozhodováních na to, že jsme voláni k svatosti. Otec Arnulf se vrátil do vlasti uspořádat rodinné záležitosti, aby pak žil podle evangelia. Matka Gizela zůstala v synově působišti a začala žít jako poustevnice.

Až do svého bolestného onemocnění Teobald vedl komunitu i poutníky k ctnostnému životu se sebezapíráním. Když ochromen musel zůstat ležet a sužovaly ho i vředy, myslel na utrpení svého Pána a s klidem se připravil na smrt. Opatu Vangaticijského kláštera odporučil starost o svou komunitu i matku a po přijetí svátostí na poslední cestu zemřel ve věku 49 let.

Za 7 let po smrti ho papež Alexandr III. prohlásit za svatého.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Dnes si na podporu duchovního života v mém okolí odřeknu něco dovoleného.

Bože, Tys povolal svatého Teobalda, aby následoval Tvého Syna v jeho pokoře i chudobě a ukazoval, jak žít podle evangelia; pomáhej i nám, abychom věrni Tvému volání šli cestou směřující k nebi. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

protomartyres Sanct (64); Martialis, ep. Lemovicen (asi po roce 250); Erentrudis (asi 718); Theobaldus, eremita (1066); Ladislaus, rex Hungariæ (1095); Otho, ep. Bamberge (1139); Adolphus, ep. Osnabrugen (1224); Basilides, m. Alexandriæ (ca. 202); Bertichramnus (ca. 623); Philippus Powell (1646); Ianuarius Maria Sarnelli (1744); Zeno Kovalykw (1941); Basilius Velyčkovskyj (1973)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský