Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-




blah. František Pacheco a osm druhů z Nagasaki
Franciscus Pacheco et VIII socii, Balthasar de Torres*

20. června, připomínka
Postavení:mučedníci TJ
Úmrtí:1626

ŽIVOTOPIS

František Pacheco pocházel z Portugalska. V 19 letech vstoupil do jezuitského řádu s touhou po misijní činosti v Japonsku. Na východočínském pobřeží v Macaa vyučoval teologii, složil sliby a byl také jmenován rektorem semináře. V Japonsku byl generálním vikářem, apoštolským administrátorem i provinciálem. Za pronásledování pracoval v přestrojení a byl nakonec zajat. Vězněno a v Nagasaki upáleno s ním bylo i osm druhů jeho řádu:

Baltazar de Torres, Kašpar Sadamatsu, Jan Zola, Jan Kisaku, Michael Tozo, Pavel Kinsuke, Petr Rinsei a Vincenc Kaun.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

SÍLA VÍRY, LÁSKY A NADĚJE VYZKOUŠENÁ OHNĚM

František Pacheco sa narodil v roce 1566 v Ponte do Lima u Brage v Portugalsku. Už v dětství byl prý zaujat vyprávěním o mučednících a později se hodně zajímal o zprávy z misionářských výprav do Brazílie a do Japonska, kde se rozrůstaly jezuitské misie. Také strýc z matčiny strany do nich odešel. František pro tyto podněty v 19 letech, 30. 12. 1585 vstoupil do jezuitského řádu s nadějí na možnost šíření evangelia v Japonsku.

Nejprve absolvoval noviciát a studium filozofie v Coimbre. Teprve pak v r. 1592 dostal povolení představených k cestě na Dálný východ. Studie dokončil a přijal kněžské svěcení v indickém městě Goa, kde bylo hlavní jezuitské středisko na území Asie. Pak byl poslán do Macaa na východočínském pobřeží. Tam byla příprava misionářů pro Japonsko a František byl na několik let pozdržen pro své dobré schopnosti a znalosti, aby nahrazoval profesora teologie, který tamnímu semináři chyběl. Přitom si dokončil závěrečnou formaci a roku 1603 složil slavné sliby. V dalším roce odešel do japonského Mijaku, aby se důkladněji seznámil s japonskou řečí a kulturou.

Úspěšné misijní působení začal v kraji Sakai, ale roku 1608 byl na čtyři léta odvolán zpět do Makaa, aby na místě rektora semináře pomáhal s přípravou dalších misionářů. Po návratu do Japonska byl brzy od nejvyššího církevního představitele, biskupa Dom Luís de Cerqueira, jmenován jeho generálním vikářem. Biskup po dvou letech zemřel a František musel vykonávat i funkci apoštolského administrátora. Téhož roku ale vypuklo pronásledování křesťanů a ze země byli vypovězeni všechni misionáři. František Pacheco byl hodně znám a proto rozhodně musel odejít s dalšími do Macaa.

Další rok se ale vrátil v přestrojení za obchodníka. S ním se vrátili i někteří další v přestrojení za námořníky. František tentokrát začal misijní práci v kraji Takaku a na ostrovech Amakusa. Roku 1619 přesídlil do Kami a po dvou letech se stal provinciálem. I přes mnohé těžkosti udržoval spojení s jezuity v zemi, dokonce i s uvězněnými, které čekala mučednická smrt. Také přijímal nové členy do řádu a ve funkci apoštolského administrátora se staral i o jiné řády v zemi a dál skrytě, převážně v noci, vykonával kněžskou službu. Na srdci mu ležela také pomoc pronásledovaným a vězněným pro víru a její šíření. Z bezpečnostních důvodů se zdržoval v Kočinotzu, poblíž moře, místo v Nagasaki.

Františkovo působení skončilo v prosinci 1625 pro zradu jistého odpadlíka, který informoval nepřátelské úřady. František Pacheco byl zatčen v domě bratrů Mateja a Mancia Arakiových, když tam odpadlík dovedl 200 vojáků. Zátah byl na všechny, kdo jakkoliv misionářům pomámali.

Kašpar Sadamatsu se narodil v japonské Omuře asi r. 1567. Absolvoval jezuitskou misijní školu a koncem roku 1582 se stal řádovým bratrem. Protože ovládal japonský pravopis, stal se Františkovým tajemníkem a bydlel v sousedním domě u Petra Arakiho a jeho manželky Zuzany. Všichni byli pozatykáni 18. a 19. 12. 1625 a uvězněni v Šimabare mezi dalšími jezuity a jejich spolupracovníky.

Současně byl odveden i Jan Kisaku, jehož chtěli ostatní zachránit sdělením, že je jen na návštěvě, on však chtěl patřit k ostatním i když ještě jezuitou nebyl.

Pavel Kinsuke narozený r. 1581 v Usande v Japonsku byl spolupracovníkem jezuity o. Jeronýma de Angelis a pak o. Petra Pavla Navarry. Po jeho smrti byl katechetou o. Františka Pacheco, s nímž se dostal do vězení a tam se stal také jezuitou.

Petr Rinsei byl rovněž Japonec, narodil se ve Fačiraně r. 1588. Prošel misijní školou v Arime a jako katecheta od r. 1618 spolupracoval s o. Františkem Pacheco, s nímž se dostal i do vězení.

Baltazar de Torres pocházel z Granady ve Španělsku, kde se narodil v r. 1563. V 16 letech vstoupil do jezuitského řádu. Pro zájem o misijní činnost v Japonsku se v r. 1592 dostal do Macaa. Tam byl pověřen vyučovaním teologie. Po osmi letech mohl jako misionář odejít a provázel ho katecheta Michael Tozo. Když od roku 1614 nemohl z důvodů pronásledování veřejně vystupovat, uchýlil se do vesnice v blízkosti Nagasaki. Nagasacký guvernér Kavači začátkem roku 1626 zpřísnil pronásledování vyhlášením těžkých trestů i pro ty, kdo by misionářům jakkoliv pomohli. Otec Baltazar de Torres byl při honu na misionáře objeven v březnu i se svým katechetou a dopraven do vězení v Omuře. Uvězněn byl i jeho hostitel prostý rolník Jan Tanaku se svou ženou Kateřinou.

Jan Zola, pocházel z Itálie, narodil se r. 1575 v Brescii a od mládí toužil po řeholním a misijním povolání. Po vstupu do řádu prosil, zda by mohl jít do východoasijských misií. Roku 1602 odešel do Indie, kde působil čtyři roky. Pak byl jako misionář poslán do Koreje. Nepodařilo se mu tam však dostat a skončil v Japonsku. V Takaku a jemu přináležících ostrovech působil 20 let. Uvádí se o něm, že byl neúnavným apoštolským pracovníkem oplývajícím ctnostmi a laskavostí ve styku se všemi. Ovládal japonský jazyk, respektoval tamní způsob života a dokázal být velmi přátelský. Proto si ho Japonci vážili. Kromě učení základním pravdám a mravům vedl věřící k mariánské úctě a napsal pro ně i knihu o úctě k Panně Marii. Za pronásledování navštívil vězněného kněze Petra Navarru, který mu předpověděl mučednickou smrt. Jan Zola byl zatčen i s katechetou Vincencem Kaunem 22. 12. 1525 a byli dopraveni do Šimabare, kde je čekalo utrpení jako ostatní vězněné se závěrečným upálením na svatém vrchu v Nagasaki.

Vincenc Kaun pocházal z korejské šlechtické rodiny. Do Japonska se dostal r. 1591 jako malý chlapec zajatý ve válce. Vychován byl u jezuitů, kde ve 13 letech přijal křest. Po čtyřletém studiu v Arimě se stal katechetou a kazatelem. S Janem Křtitelem Zolou měl pracovat na založení misií v Koreji, ale cesta po moři nebyla z Japonska možná, proto se snažil o pěší cestu přes Čínu. Po překonání dvou tisíc kilometrů se dostal jen do Pekingu, kde se seznámil s činskou řečí a písmem. Za čtyři roky se vrátil přes Macao do Japonska, kde se stal pomocníkem a katechetou o. Jana Zola. Uplatňoval přitom znalosti čínštiny a korejštiny mezi přistěhovalci. Za pronásledování byl s otcem v Šimabaře. Arimský guvernér Bungodono ho chtěl za tajemníka kvůli jeho znalostem a snažil se ho přimět ke zřeknutí se víry. Použil i bestiální mučení kleštěmi a vodou až zůstal v bezvědomí. Pak byl vhozen k ostatním vězňům. Po šest měsíců byl prý ostatním příkladem spojení s Bohem i hrdinské kajícnosti.

Ve vězení všichni trpěli krutou zimou a hladem. Přesto mezi vězni oddanými Kristu a jeho církvi panoval pokoj a zavedli dokonce klášterní pořádek se společnými modlitbami a dalšími úkony. I tam o. František přijal do řádu nové členy z řad vězněných pomocníků a katechetů: Jana Kisaku, Michaela Tozo, Pavla Kinsuke, Petra Rinsei a Vincence Kauna.

Nagasacký guvernér dne 17. 6. dal předvést vězněné jezuity do Nagasaki, aby z jeho rozhodnutí byli o tři dny později upáleni na svatém vrchu. Při upalování Janu Tanakovi přehořely provazy a byl ještě schopen pohybu. Přešel ohniště ke spolutrpitelům, zulíbal jim popálené ruce a vrátil se na své místo, kde nepřivázaný v pomalém ohni nakonec dotrpěl.

Všichni spolubratři Františeka Pacheco byli upřímní a velkodušní křesťané, oddaní víře v Krista až do konce mučednické smrti. Jejich popel byl z rozkazu guvernéra naházen do moře.

V červenci 1867 je papež Pius IX. prohlásil za blahoslavené.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Vidím-li, co vše podstoupili misionáři, nemám omluvu pro svou liknavost. Také já se rozhoduji sloužit Bohu podle svých možností. Zamyslím se nad nimi a nad tím, co asi Bůh ode mě očekává.

Všemohoucí, věčný Bože, Tys dával blahoslavenému Františkovi Pacheco i jeho osmi druhům sílu k hásání evangelia i ke statečnému snášení utrpení pro Krista až nakonec svou víru potvrdili mučednickou smrtí; dej i nám slabým svou božskou pomoc, abychom tě statečně vyznávali svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Methodius, ep. Olympen. (asi 312); Margarita Ebner (1351); Franciscus Pacheco et VIII socii, Balthasar de Torres* (1626); Thomas Withbread, Gulielmus Harcourt* (1679); Gobanus (ca. 670); Ioannes de Matera (1139); Dermitius O'Hurley (1584); Margarita Ball (1584, die inc.)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský