Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@ sv. Jan Fisher
sv. Jan Fisher

Used with permission of The Hagiography Circle


@ sv. Tomáš More
sv. Tomáš More

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Jan Fisher a Tomáš More
Ioannes Fisher et Thomas More

22. června, nezávazná památka
Postavení:mučedníci
Úmrtí:1535

ŽIVOTOPIS

Jan Fisher byl profesorem a kancléřem university v Cambridge. V 35 letech se stal biskupem v Rochestru. Psal spisy na obranu víry proti bludům. Věnoval zvláštní péči chudým a nemocným.

Tomáš More se stal právníkem, oženil se a vychoval čtyři děti. Žil intenzívním duchovním životem i přesto, že byl ve službách krále pasován na rytíře, zvolen za mluvčího parlamentu, správcem dvou universit a zastával úřad lorda kancléře.

Oba, on i Jan Fisher, byli odsouzeni pro velezradu, jelikož odmítli podepsat prohlášení proti nerozlučitelnosti manželství a uznat svrchovanost krále Jindřicha VIII. nad církví. Popraveni byli v témže roce v Londýně.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

VĚRNÝ BISKUP A NEJCHARAKTERNĚJŠÍ PRÁVNÍK

Jan Fisher se narodil v roce 1469 v Beverly v Yorkshire ve východní části Anglie. V roce 1491 dosáhl na filozofické fakultě v Cambridge akademického titulu magistr svobodných umění. Brzy poté se stal knězem a v r. 1501 získal doktorát teologie. Pak zastával na cambridgeské univerzitě funkci vícekancléře, od roku 1503 byl profesorem teologie a v dalším roce se stal kancléřem.

Kolem roku 1501 s Janem Fisherem navázala kontakt matka krále Jindřicha VII., která si všimla jeho mimořádných schopností a využívala je. Mimo jiné se spolu podíleli na založení semináře v Cambridge a teologické katedry tam i na oxfordské univerzitě.

Od roku 1504 byl Jan Fisher biskupem v Rochestru východně od Londýna. Později mu bylo nabízeno výnosnější biskupství, ale on věren své diecézi ho odmítl. Žil prostě, skromně a svědomitě vykonával pastýřskou činnost i s častými návštěvami chudých a nemocných.

Janovým koníčkem bylo studium a z toho důvodu měl i bohatou knihovnu. Úspěšně se věnoval biblické řečtině a pak opravoval i tiskové chyby v ní vydaného Nového zákona. Na obranu katolické víry psal v letech 1523-1527 spisy proti Lutherovi a podobným reformátorům. Jeho díla se deset let po jeho smrti používala i na Tridentském koncilu.

Biskup Jan byl zpočátku vlády Jindřicha VIII. jeho chloubou, avšak jakmile nesouhlasil s královým hříšným životem, kdy král vyměnil právoplatnou manželku Kateřinu Aragonskou za dvorní dámu, začal upadat v nemilost. Co začalo hříšným poměrem, pokračovalo pyšnou snahou o určování dobra a zla a prohlášením se za hlavu Církve v Anglii, protože papež jeho manželství nemohl prohlásit za neplatné. Jindřich VIII. si dal odhlasovat zákon, že nástupnické právo na trůn budou mít děti Anny Boleynové. V dubnu 1534 byl Jan Fisher vyzván k přísaze týkající se zákona, který potvrzoval neplatnost králova prvního manželství a neuznával papežovu pravomoc. Jan odmítl a byl proto vězněn v londýnském Toweru. Téhož roku parlament odhlasoval zákon, prohlašující krále za hlavu církve a duchovenstvo muselo přísahat na nový zákon. Jan, když za ním znovu přišli, svou věrnost papeži jen potvrdil. Papež Pavel III. ho na to jmenoval kardinálem. Větší ohled však na Jana v Anglii nevzali a v následujícím měsíci 17. 6. ho odsoudili k smrti. Na ránu katovou sekerou čekal ještě pět dní. Na znamení potupy mu z těla stáhli šaty a do večera jej nechali vystaveného. V noci ho bez pohřbu zahrabali na Barkinském hřbitově. Jeho hlavu nechali však naraženou dva týdny na kůlu na londýnském mostě. Pak ji vhodili do Temže a na kůl narazili hlavu jeho mučednického druha Tomáše Mora.

Tomáš More se narodil 6. 2. 1478 v Cheapside ve čtvrti Londýna poblíž Toweru. Jeho otec byl advokátem, později soudcem. Matka Anežka mu zemřela v jeho dětském věku. Tomáš měl ještě pět sourozenců. Ve dvanácti letech odešel z domova a nějaký čas byl vychováván u královského kancléře kardinála Mortona. Pak studoval v Canterburku a od r. 1492 na univerzitě v Oxfordu. Na otcovo přání po dvou letech pokračoval studiem práv na škole New Inn v Londýně. Život uprostřed paragrafů ho plně neuspokojoval a proto na čtyři roky odešel do kartuziánského kláštera, kde se vedle duchovního života věnoval studiu filosofie a teologie. Jan Colet byl jeho duchovním vůdcem. V roce 1503 se Tomáš vrátil do veřejného života. Byl pokládán za nejlepšího právníka. Vedle paragrafů bylo jeho myšlení a jednání ovlivňováno filosofickými i teologickými vědomostmi a citlivým svědomím. Takže byl nepodplatitelným zastáncem zákona a zároveň plný porozumění pro chudáky, kteří se dostali do sporu se zákonem. Lidé brzy poznali dobré Tomášovo srdce, v jehož rukou zákoník sloužil všem a dbal práv prostých lidí. V roce 1504 byl zvolen poslancem v parlamentě. Král Jindřich VII. žádal po parlamentu schválení mimořádné daně, z níž chtěl mít věno pro dceru, ale Tomáš More svou řečí ovlivnil ostatní poslance natolik, že nespravedlivá daň schválena nebyla. Za to se musel pro králův hněv stáhnout do ústraní a cestoval po Evropě.

V roce 1505 se Tomáš oženil s Janou Coltovou, s dcerou šlechtice a vědce. Spolu měli během pěti let tři děvčata a jednoho chlapce. Při narození posledního dítěte mu žena zemřela. Kvůli péči o děti si pak vzal o sedm let starší vdovu Alici Middletonovou s jednou dcerou. Ta byla značně energická i trochu popudlivá, avšak byla dobrou hospodyní i matkou vůči všem dětem. Tomáš svou inteligencí a trpělivostí dbal o pohodu v rodině a jako dobrý psycholog tlumil prudší reakce ženy. Pro děti zařídil domácího učitele a oproti zvyklostem se snažil zabezpečit co nejvyšší vzdělání i dcerám.

V roce 1509 zemřel král, jehož nástupcem se stal syn Jindřich VIII. a Tomáš More v lednu dalšího roku vstoupil jako jeden z představitelů Londýna opět do parlamentu. Po osmi měsících se stal zástupcem policejního ředitele města a pomocníkem starosty v otázkách jurisdikce. Osm let se každý čtvrtek zúčastnil zasedání soudu, dokud instituce nepřešla do královské moci. V roce 1517 se stal členem královské rady a byl průvodcem Jindřichovi VIII. i Kateřiny, kteří oceňovali jeho schopnosti a harmonické vystupování.

V květnu 1521 mu král udělil šlechtický titul s malým panstvím Chelesea a téhož roku byl jmenován i správcem královské pokladnice. Za další dva roky se stal předsedou parlamentu a kancléřem lancasterského vojvodství. Měl důvěru krále a bránil s ním katolickou nauku proti Martinu Lutherovi. Díky spisu, na kterém spolupracoval, dostal král od papeže čestný titul obránce víry. V r. 1523 vydal Tomáš spis Odpověď Lutherovi a v dalších letech napsal polemické traktáty proti anglickým novátorům

5. 10. 1529 byl Tomáš povýšen na lorda kancléře Anglie, šlo o nejvyšší hodnost po králi. Pak přátelství těchto dvou začalo být narušováno pro zásadní Tomášův postoj k hodnotám evangelia a věrností Církvi.

Jindřich VIII. již v roce 1527 se začal pokoušet o papežské vyhlášení neplatnosti svého manželství s Kateřinou prostřednictvím kancléře kardinála Wolesey. Marně. Snažil se toho dosáhnout prostřednictvím Tomáše Mora. Charakterního Tomáše však v té věci na svou stranu nezískal. Ten zastával postoj, že světský člověk se nemá vměšovat do věcí spadajících do kompetence církve. Ochotně však plnil požadavky, které se nepříčily křesťanským zásadám. Králova vášeň a ctižádost chtěla prolomit zásady jeho svědomí. Pro vzrůstající napětí v roce 1532 se Tomáš vzdal kancléřské hodnosti. S tím pozbyl královské přízně i zdroj zabezpečení rodiny. Na rozdíl od jiných si v době kariéry bohatství nehromadil a tak jeho rodina pocítila záhy nedostatek.

Král se rozhodl udělat si z parlamentu nástroj ke zlomení moci kléru, a přinutil parlament uznat jeho nové manželství s Annou Boleynovou. Ústava podřízenosti z 15. 5. 1532 podřizovala bezvýhradně správu církevních záležitostí samému králi. V červenci 1533 prohlásil Klement VII. královo manželství s Annou Boleynovou za neplatné.

V dalším roce přišli za Tomášem královi úředníci, aby přísahal na nový zákon, který potvrzoval neplatnost králova prvního manželství a neuznával papežovu pravomoc. Charakterní obránce spravedlnosti odmítl a byl jako biskup Jan Fisher uvržen do vězení v Toweru. Nejvíce ho tížilo odloučení od rodiny a proto věznitelé přemluvili jeho ženu a dceru, aby se ho pokusily přimět k požadované přísaze, na níž stála otázka jeho svobody a také života. Tomáš byl potěšen, že s nimi mohl mluvit a s jemnou rozhodností zvítězil nad jejich pokušitelským posláním. Jeho mučitelé ho pak v temnotě znovu nutili k přísaze "Act of Submission", kterou měl uznat krále za hlavu církve. Ve vězení strávil 15 měsíců a ač se připravoval na smrt, napsal ještě řadu duchovních spisů. 1. 7. 1535 byl podle nového zákona obviněn z velezrady a odsouzen k smrti.

Poprava se konala 6. července. Tomáš se před položením hlavy na popravčí špalek pomodlil za krále Jindřicha VIII. Když pak hlavu položil a kat zvedal sekeru, ještě prý odsunul stranou svůj vous se slovy: "ten se žádné zrady nedopustil". S pevnou vírou a radostným srdcem šel vstříc Pánu skrze smrt za jeho zákony.

Jeho hlava pak na kůlu na londýnském mostě vystřídala hlavu Jana Fishera. Oba byli společně v roce 1935 vyhlášeni za svaté. Jejich památka přesahuje okruh katolické církve.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Mám před sebou příklady věrnosti církvi a pevného charakteru. Také já mám podobně vydávat svědectví víry a žít k Boží oslavě. Budu proto úkony své víry upřednostňovat ve svém jednání a mluvit o nich jako o samozřejmostech.

Bože, Ty dáváš mučedníkům sílu, aby dovršili svědectví o své víře; na přímluvu svatého Jana a Tomáše pomáhej i nám, ať celým svým životem svědčíme o víře, kterou vyznáváme. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Paulinus, ep. Nolan (431); Ioannes Fisher et Thomas More (1535); Albanus, m. in Britannia (asi 287); Eusebius, ep. Samosaten (379); Nicetas, ep. Remesianen (asi 414); Innocentius Pp V (1276); Flavius Clemens (96); Iulius et Aaron (s. IV in.); Maria Lhuillier (1794)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský