Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





blah. Pavel Petr Gojdič (Paulus
Petrus) Gojdich, episcopus et martyr

17. července, připomínka
Postavení:biskup a mučedník
Úmrtí:1960

ŽIVOTOPIS

Pocházel z řeckokatolické rodiny od Prešova na Slovensku. Stal se knězem a později řeholníkem řádu sv. Bazila. V roce 1926 apoštolským administrátorem Prešovské eparchie a v dalším roce biskupem vysvěceným v Římě. Aktivně povznášel v zemi duchovní život. Když komunisté po roce 1948 začali likvidovat řeckokatolickou církev, byl zatčen a pro věrnost papeži a odmítnutí přejít k pravoslaví byl 15. 1. 1951 odsouzen na doživotí s označením vlastizrádce s číslem 681. Vězení, v němž zemřel ve věku 72 let, jeho lásku k Bohu a lidem neoslabilo.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

MUŽ ZLATÉHO SRDCE

Narodil se 17. 7. 1888 v Ruských Pekľanech (v dnešní části Ľubovce) poblíž Prešova a při křtu dostal jméno Petr. Jeho otec Štefan byl řeckokatolickým knězem. Matka Anna byla z Gerberyova rodu. Do školy začal chodit v Cigeľke a pak studoval v Bardejově a v Prešově. Tam roku 1907 odmaturoval a pokračoval studiem teologie. Šel za Božím hlasem volajícím ho ke kněžství. Pro vynikající výsledky byl poslán pokračovat ve studiu v Budapešti. Už při studiu usiloval o hluboký duchovní život. Jeho směrnicí, kterou dostal od spirituála bylo: "Život není těžký, ale velmi vážný."

V roce 1911 skončil studia a 27. srpna přijal v Prešově kněžské svěcení. Po ročním působení po boku otce byl jmenován prefektem eparchiálního internátu a na měšťance učil zároveň náboženství. Poté co byl archivářem na biskupství, dostal farnost v Sabinově. Od roku 1919 byl ve funkci ředitele biskupské kanceláře.

V červenci 1922 vstoupil do řádu sv. Bazila na Černečej hoře u Mukačeva. Při prvních slibech 27. 1. 1923 přijal jméno Pavel. Chtěl žít skromně, v pokoře, kajícnosti a nenápadnosti. Již 14. 9. 1926 byl však povolán na místo apoštolského administrátora Prešovské eparchie. Netajil se s programem svého apoštolátu. Řekl: "S pomocí Boží chci být otcem sirotkům, pomocníkem chudých a těšitelem zarmoucených." Jako administrátor začal svoji činnost vydáním pastýřského listu k příležitosti 1100. výročí narození sv. Cyrila. Harpašským titulárním biskupem se stal 7. 3. 1927 a biskupské svěcení přijal u sv. Klimenta v Římě, 25. 3. 1927, o svátku Zvěstování Panny Marie.

Pak navštívil basiliku sv. Petra, aby se pomodlil na jeho hrobě a byl přijat k osobní audienci u papeže Pia XI., který mu daroval zlatý kříž se slovy: "Tento kříž je jen slabým symbolem velkých křížů, které ti budou ve tvé biskupské službě od Pána seslány, můj synu."

Biskup Gojdič si za své biskupské heslo zvolil větu: "Bůh je láska, milujme ho!"

Různými způsoby se staral o povznesení duchovního života, vydávání duchovní literatury, aktivní byl i ve školské oblasti, jeho zásluhou byl v Prešově postaven sirotčinec, který svěřil řeholnicím. Zřizoval také nové farnosti, zejména ve velkoměstech, v Praze, Bratislavě a jinde.

Pavel Petr Gojdič vynikal svou láskou k Bohu i k lidem. Pro vroucí lásku k eucharistickému Spasiteli rád často setrvával v adoraci. Již v semináři se zasvětil Božskému Srdci a své zasvěcení každé ráno obnovoval slovy: "Všechny modlitby, oběti a kříže obětuji jako náhradu za hříchy celého světa." Denně sebe i svěřenou eparchii odporoučel do péče Panny Marie, před jejímž obrazem se modlil. Pro jeho dobročinnost s láskyplnou pozorností k lidem byl nazýván "mužem zlatého srdce".

Od 13. 9. 1939 byl jmenován Mukačevským apoštolským administrátorem na Slovensku. Vládním představitelům byl však "trnem v oku" a proto požádal o abdikaci. Papež ji však nepřijal a učinil ho sídelním biskupem v Prešově, kde byl do úřadu slavnostně uveden 8. 8. 1940 a od 15. 1. 1946 byl potvrzen v jurisdikci řeckokatolíků celého Československa.

V roce 1948 se dostali komunisté v Československu k moci. Podle jejich ideologie bylo třeba zlikvidovat řeckokatolickou církev, jejímž představitelem v zemi byl zejména Pavel Petr Gojdič. Chtěli po něm, aby přetrhal svazky s Římem a přestoupil na pravoslaví. Otec biskup Gojdič všechny návrhy komunistů s rozhodností zamítl. Byl ochoten obětovat všechno pro Krista a jednotu s papežem. Věděl, čemu se vystavuje. Bylo mu 62 let, když rezolutně prohlásil: "Svou víru za žádných okolností nezradím, neboť chci spásu své duše."

Státní moc v Prešově dne 28. 4. 1950 postavila řeckokatolickou církev mimo zákon, čímž zakázala její činnost. Pak zatkla biskupa Gojdiče. Ve vykonstruovaném procesu, končícím 15. 1. 1951, jej odsoudila do vězení na doživotí i s biskupy J. Vojtaššákem a Buzalkem jako vlastizrádce. Dále o. Pavlu Gojdičovi uložili 200.000 Kč pokuty a odňali všechna občanská práva. Začal mu nejtvrdší život, v němž musel konat nejtvrdší i nejpodřadnější práce, byl stále ponižován a vystaven fyzickému i psychickému nátlaku. Duchovní život svého srdce si však znásilnit nenechal. Za amnestie vyhlášené prezidentem A. Zápotockým mu byl trest změněn na 25 let. Měl 66 let a pro tvrdý režim se jeho zdravotní stav zhoršoval.

Po jedné nabídce na místo pravoslavného patriarchy, kterou mu přišel do Ruzyňské věznice udělat vysoký důstojník, prohlásil, že by to byl strašný hřích proti Bohu a zrada svatému Otci i vlastnímu svědomí. Také později řekl: "Věru nevím, co by bylo hodno záměny koruny mučednictví pro dva nebo tři roky života na svobodě."

Nejkrásnějším dnem ve vězení byl ten, v němž dostal telegram od papeže Pia XII. k 70. narozeninám, v němž ho svatý Otec ubezpečoval, že nezapomíná na svého hrdinského syna.

Pavel Petr Gojdič poslední pozemské dny strávil v nemocnici leopoldovského vězení. Splnila se mu i jeho poslední dvě přání: zemřít zaopatřen a na své narozeniny. Na jeho pokoj včas přibyl kněz Alois Vrána a od něj vytouženou svátost obdržel. Také jeho odchod do nebe se uskutečnil přesně v 72 letech života. Příčinou smrti byla onemocnění vzniklá vězeňským zacházením. Pohřben byl na vězeňský hřbitov bez jména jen pod číslem 681.

Svědkem jeho posledních chvil na zemi byl ošetřující spoluvězeň František Ondruška a podal o něm později krásné svědectví. Při dočasné změně politických poměrů v roce 1968 se 29. 10. uskutečnila exhumace o. Gojdiče s převezením jeho ostatků do Prešova. Z rozhodnutí normalizačních úřadů byly umístěny v kryptě řeckokatolického chrámu sv. Jana Křtitele

Do sarkofágu v kapli katedrály byly přemístěny 15. 5. 1990 a 27. 9. téhož roku byl tento světec rehabilitovaný. Bylo mu uděleno vyznamenání in memoriam řádem T. G. Masaryka II. třídy a Pribinův kříž I. třídy.

Papež Jan Pavel II., který se při první návštěvě Slovenska modlil u jeho hrobu, ho v Římě 4. 11. 2001 společně s mučedníkem o. Metodějem Dominikem Trčkou blahořečil a jejich relikvie pak byly o 7 dnů později slavnostně uloženy na Slovensku.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Svoji věrnost víře budu často posilovat vzpomínkami na mučedníky, kteří dosvědčují, že žádná nabídka světa nestojí za ohrožení mé spásy.

Láskyplný Bože, Tys biskupu Gojdiči dal víru a lásku, které přemáhají zlobu světa, posilovals ho v ochotě vydat v boji za spravedlnost i svůj život; na jeho přímluvu dej i nám sílu, abychom z lásky k Tobě snášeli všechny obtíže a usilovně směřovali k Tobě, jedinému zdroji života. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ceslaus /15.7. 1242/ et Hyacinthus, presb. Ord. Prædicat., /15.8. 1257/ (1242; 1257); Hedwigis de Hungaria (1399); martyres Scilitani (Carthagine): Speratus, Nartzales, Cittinus, Veturius, Felix, Aquilinus, L, m. Scilitan (180); Iusta et Rufina, virgo hispalien (asi 287); Marcellina, virgo mediolanensis (s. IV ex.); Alexius, homo Dei (s. IV.); Ennodius (521); Kenelmus (asi 812); Leo Pp IV. (855); Colmanus, peregrinus (1012); Zoerardus seu Andreas et Benedictus, eremita in Hungaria (asi 1031 a 1034); Teresia a Sancto Augustino (Maria Magdalena Claudina); Lidoine et XV soci (1791); Petrus) Gojdich, episcopus et martyr (1960); Hyacinthus, m. Amastride (ca. s. III); Theodosius, ep. Autissiodoren. (s. VI); Fredegandus (s. VIII)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský