Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Charbel Makhlouf
Sarbelius /Iosephus/ Makhlūf, memoria: 24.7., natalis: 24 dec.

24. července, nezávazná památka
Postavení:kněz, poustevník
Úmrtí:1898

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Libanonu. Stal se pokorným a asketickým řeholníkem v Annaya. V r. 1859 přijal v Bkerke kněžské svěcení. Vynikal v tvrdé práci i adoraci a velmi se osvědčil ve službě lidem. Později žil jako poustevník. Protože byl vždy dokonale poslušný svého představeného, vykonal mnoho divů. Ty pokračovaly u jeho hrobu i po smrti.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

DIVOTVŮRCE Z LIBANONU

Narodil se 8. 5. 1828 v libanonské vesnici Beka'kafra a byl pokřtěn podle maronitského obřadu jménem Youssef. Měl pět starších sourozenců. Ve třech letech jim zemřel otec a starost o jejich chudou rolnickou rodinu převzal strýc Tonios. Další dva strýcové byli poustevníky u Kouzhaya a vyprošovali jejich rodině potřebné milosti.

Youssef i přes kříže, které na rodinu doléhaly, vyrůstal v pokojném prostředí, kde se žilo podle víry. Denně chodil na mši svatou a brzy se nořil do soukromé vnitřní modlitby se svým Pánem. S nabíráním větších vědomostí své myšlenky rád vyjadřoval ve verších. V šestnácti letech začal vidět tento život jako sen, z něhož se procitne při smrti.

Jednou se na pastvě setkal s mnichem, od něhož se dozvěděl o řeholním životě a který mu nakonec řekl: "Modlitbou si brzy vybojuješ pokoj, po kterém toužíš. Musíš jej ale přinášet i jiným lidem a musíš je uzdravovat ze zoufalství a bludů." Youssef pak na kolenou přijal ona slova jako úkol od Boha.

Ve 23 letech, jednoho nedělního večera, tajně opustil rodný dům a bos se vydal do kláštera Naší Paní z Maifouku v Annaya, kde po rozhovoru s představeným byl přijat a stal se novicem. Rodina, která ho v klášteře vyhledala, se mu bez úspěchu snažila duchovní povolání rozmluvit.

Youssef dostal řeholní jméno Charbel. Vynikal v pokoře, při křivdě v zátěžových zkouškách se neospravedlňoval, ale vše bolestné obětoval Bohu dokonce s omluvou, že mu může dát tak málo. Usiloval o asketický život a proto žádal představeného o co nejtěžší práce. Vzhledem k jeho pevnému zdraví mu bylo vyhověno. Byl vyšší hubené postavy a v létě i v zimě pracoval ve stejném oděvu, na nohou sandály. Přes kutnu si přehazoval vydřenou kožešinu jen na příkaz představených. Byl dbalý bezpodmínečné poslušnosti, v jídle nesmírně skromný a přející druhým. Masa se zřekl trvale, málo spal, protože značnou část noci strávil v modlitbě.

Asi rok nebo dva po skončeném noviciátu byl Charbel poslán na studia teologie do kláštera sv. Cypriána v Klifanu. Úkol vzdělávání bral velmi vážně se slovy: "Vše to musí sloužit mým bratřím." Stal se znalcem morálky a v mnohých předmětech prý vynikal nad učitele.

V dubnu 1859 přijal v Bkerke kněžské svěcení. Po návratu do kláštera horlivě pokračoval v neobyčejně asketickém životě. Tajil také příznaky onemocnění ledvin. Jedním ze způsobů jeho kajícnosti bylo nošení drátěné košile. Důvodem obětí, které stále Bohu nabízel, byla láska. Byl velmi vytrvalý v adoraci, po společných půlnočních modlitbách denně zůstával před svatostánkem až do rána.

V 36 letech požádal o povolení k poustevnickému životu v samotě. Představený mu však nevyhověl a pověřil ho návštěvami v rodinách a službou nemocným s udělováním svátostí.

Charbel se tak stal putujícím mnichem, přinášejícím to nejdůležitější - pokoj, lásku, uzdravení. Boží prozřetelnost křížila jeho cestu se zoufalci a hledajícími. V kraji přibývalo obrácených a prohlubovala se zbožnost. Charbelova řeč byla velmi prostá, ale často naléhavá a hřejivá.

Večer Charbel chodil do kuchyně prosit o olej do lampy, aby mohl v činnosti pokračovat. Tam si jednou sluha zkusil z něj ztropit žert a místo oleje mu do lampy nalil vodu. Charbel nic netuše v cele lampu zapálil a pokračoval v práci. Před půlnocí mu představený přišel vytknout provinění proti příkazu, o němž nebyl zpraven, že kvůli potřebě šetřit olejem měly být už všechny lampy dávno zhasnuté. Kněz Charbel pokorně výtku přijal, ale později se sluha přiznal, co provedl a zjistilo se, že kněz přes 4 hodiny svítil obyčejnou vodou, kterou byl knot nasáklý a v lampě ještě byla voda.

Představený pak dal zprávu patriarchovi. A Charbelovi se po této příhodě dostalo vytouženého povolení odejít do poustevny sv. Petra a Pavla, vzdálené asi půl hodiny od kláštera. Svou poustevnu nazýval "venkovské sídlo" a část okolního pozemku upravil na zahradu. Spával na slamníku z dubového listí a kůry, s částí kmene pod hlavou.

Jednou nastal nálet kobylek a klášterní zahradě hrozila velká škoda. Superior tehdy vyzval Charbela, aby zahradu od hrozící škody uchránil. Ten poslušně šel, pomodlil se před kaplí a pak se zimostrázovou větvičkou a nádobkou svěcené vody prošel zahradu a pole, které pokropil. A kobylky přitom odlétly.

Na naléhání lidí byl představeným znovu na čas poslán putovat mezi nimi a rozdávat požehnání. Stalo se tehdy, že Šebrail Saba z Ihmeše se pomátl a stal sadistou. Charbel k němu přistoupil a tiše na něj promluvil: "Šebraile, proč jsi činil zlo? Je to přece tak jednoduché mít Boha přítelem. Tys trpěl a lidé se domnívali, že jsi zlý! Oni tvému chování nerozumí! Vzpomeň si na své první svaté přijímání, na modlitby i lásku, kterou ti tenkrát hořelo srdce. Hledáš svou rozkoš moc daleko, ale máš ji u sebe v modlitbě." Pak pronesl verš z evangelia a mladík se zvedl úplně proměněný. Jindy, v době nedostatku, superior Charbelovi nařídil zajištění dostatečných potravin pro všechny a zásobárny se pak doplňovány záhadným způsobem.

Divů kolem Charbela Makhloufa přibývalo. Když zestárl, pracovali kolem poustevny jiní a on sám měl od r. 1896 pomocníka. O dva roky později v polovině prosince onemocněl nachlazením a pak po proměňování omdlel u oltáře. Makarius jej odnesl do cely, jemu se pak ještě podařilo vstát a dokončit liturgii. Velmi trpěl, ale celý šťastný své utrpení obětoval. Krátce před štědrým dnem přijal svátost pomazání nemocných. K jeho posledním slovům patřila modlitba: "Otče pravdy, Tvůj Syn je smírnou obětí. Jeho krev vylévá se za mě, přijmi moji oběť." Při následném záchvatu mrtvice 24. 12. 1898 skonal.

Po jeho pohřbu někteří setrvávali u hrobu až do noci a viděli jak z hrobu vystupuje jasná záře. V dalších dnech lidé poznali, že laskavý přítel, který odešel do Boží náruče je jim nadále nápomocný.

Po 23 letech lijáky zpustošily klášterní hřbitov a proto bylo rozhodnuto o vyzdvižení ostatků otce Charbela. V bahně bylo objeveno jeho tělo pokryté hustou vrstvou plísně. Po jejím odstranění se objevilo tělo zcela neporušené, dokonce bez mrtvolné strnulosti. Když ho uložili do rakve v jedné z cel, vypadal jako spící. Ráno však prý našli opět znečištěnou mrtvolu čpící potem. Po novém mytí se pot opakoval, avšak vzdorování těla proti zákonu přírody setrvávalo.

K pohřbení v klášterní kryptě došlo 24. 7. 1927. V únoru 1950 si jeden mnich všiml, že mezi kameny prosakuje hustá světle červená tekutina. Po otevření hrobky bylo zjištěno, že načervenalé myro vytéká z těla nepodléhajícího rozkladu. V místě pak začalo docházet k zázračným uzdravením poutníků. Uvádí se, že slepí viděli, hluší slyšeli a ochrnutí chodili. Hříšníci se obraceli a věřící odcházeli posilněni ve víře. Hrob se stal poutním místem nejen katolíků, ale i pravoslavných a mohamedánů.

V červnu 1950 byl u Charbelovy poustevny fotografován řeholník z Libanonu se čtyřmi svými žáky a na vyvolaném snímku byla před skupinkou vidět postava otce Charbela, který prý nikdy nebyl za života fotografován.

Charbel Makhlouf byl papežem Pavlem VI. blahořečen 5. 12. 1965 a 9. 10. 1977 od něj kanonizován.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Dnes se zamyslím nad tím jaký je můj úkol od Boha, s jakým postojem a nakolik uspokojivě ho plním.

Bože, Tys povolal svého svatého kněze Šarbela k mimořádné kázni uprostřed strohosti pouště a jeho srdce jsi naplnil veškerou ctností; dej nám, prosíme, abychom i my následovali Krista v jeho utrpení kříže a dosáhli jeho věčného království. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

(závěrečná modlitba breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Christina, virgo et m. (století neznámé); Christina Mirabilis (1224); Sarbelius /Iosephus/ Makhlūf, memoria: 24.7., natalis: 24 dec. (1898); Euphrasia, virgo in Thebaide (s. V.); Boris et Gleb (1015); Cunegundis (seu Kinga), virgo (1293); Ludovica, religiosa (1503); Maria Pilar a Sancto Francisco Borgia (Iacoba) Martínez García, Teresia a Iesu Infante (Eusebia) García García et Maria Angela a Sancto Iosepho (Marciana) Voltierra Tordesillas (1936); Sigolena (asi s. VI.); Victorinus, m. Amiterni (ca. s. IV); Fantinus (s. IV); Declanus (ca. s. V); Balduinus (1140); Ioannes Tavelli de Tossignano (1146); Magi tres (1162); Antonius Torriani (1494); Nicolaus Garlick, Robertus Ludlam et Richardus Simpson* (1588); Iosephus Lambton (1592); Ioannes Boste (1594); Modestinus a Iesu et Maria (Dominicus); Mazzarello (1854); Maria a Mercede Prat (1936); Xaverius Bordas Pifererw (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský