Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-


@

Used with permission of The Hagiography Circle





blah. Radulf Aquaviva a druhové /Salsettští muč./
Radulphus Aquaviva, Alphonsus Pacheco

25. července, připomínka
Postavení:mučedníci TJ
Úmrtí:1583

ŽIVOTOPIS

Od r. 1581 portugalští kolonizátoři v Salsettské oblasti Indie ostře vystupovali proti místním vyznavačům hinduismu. Ti se pak dopouštěli násilí, kterým chtěli překazit činnost jezuitských misionářů. K mučednické smrti Radulfa Aquaviva, Alfonse Pacheco, Petra Berna, Antonína Francisco a Františka Aranha došlo v Kokulínské obci, kde se sešli s úmyslem dohodnout stavbu kostela.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

"ZDE JSOU NAŠE SRDCE!"

Rudolf (či Radulf) Aquaviva se narodil 2. 10. 1550 v Atri v jižní Itálii valašskému vévodovi Janu Jeronýmu Aquaviva a Markétě Pia z rodu del Corpo. Dva z blízkých příbuzných Rudolfa, Giulio a Ottavo, se stali kardinály a strýc Klaudius se stal významným generálem jezuitské řehole. Rudolfovým bratránkem byl i později známý světec Alois Gonzaga.

Již v dětství Rudolf projevoval lásku k chudým. Žebrákům vždy rozdal co měl u sebe a nemocným dětem z chudých rodin nosil potraviny a dárky, sedával u nich a vyprávěl jim biblické příběhy. V rodině Aquavivových byly křesťanské způsoby života samozřejmostí, ale přesto otec Jan zprvu nechtěl Rudolfovi vstup do řádu dovolit. Ani když po smrti matky se za něj přimlouvali příbuzní. Nakonec asi prý díky přímluvě Františka Borgiáše, který byl generálním představeným před strýcem Klaudiem, mohl Rudolf i s otcovým souhlasem 2. 4. 1568 vstoupil do jezuitského noviciátu v Římě. Zde tehdy byl i známý světec Stanislav Kostka. Rudolf měl nadání a toužil po misiích. Již po roce noviciátu se stal pomocným učitelem v německém semináři.

Během jednání představených o misiích v Indii krátce onemocněl, pročež představení nepovažovali jeho vyslání za moudré. Rudolf se však zavčas uzdravil, nabral sil, přijal jáhenské svěcení a František Borgiáš (rovněž pozdější sv. s pam. 30. 9.) jeho přání vyhověl. Rudolf tedy se třemi druhy v listopadu 1577 vyplul lodí. Ta u Janovského zálivu byla za bouře poškozena a cestující byli ohroženi. Ti vypluli pak z Janova jinou lodí do Španělska, kde přistáli v Cartageně a po souši přes Murcii a Toledo dorazili do Lisabonu. Rudolf tam v r. 1578 přijal kněžské svěcení a po něm se 14 řeholníky odplul podél Afriky do Východní Indie. Onen úsek plavby trval 6 měsíců. U Mozambických ostrovů bylo na loď přibráno 400 černochů, kterým Rudolf zvěstoval evangelium a mnohé z nich pokřtil. Cesta byla plná útrap, které nepřežilo 18 cestujících. Po přistání u Goy se jezuité odebrali do tamního střediska svého řádu, kde pak v řádové koleji Rudolf po celý rok vyučoval filosofii. Do Říma v té době došel od něj dopis se slovy: "Působí mi radost, že stal jsem se zase maličkým. Jako malý žáček začal jsem se učit novým zvykům a způsobům. Nová země a jiný národ, jiný život a nový člověk, i jeho povaha bere na sebe novou tvář."

Po roce prožitém v Goy byl Rudolf vybrán s dvěma dalšími knězi k cestě do Mongolska ke králi Akbarovi I., který se zdál křesťanské víře nakloněn. Uctivě od nich přijal přeložené Písmo svaté a ve svém sídle jim umožnil zřízení kaple a konání bohoslužeb. Jenže po čase Akbar povolal mohamedánské duchovní - "mulasy", se záměrem, aby se pokusili vyvrátit křesťanské učení. Rudolf s nimi podstoupil při, ale bez efektu na krále Akbara, který vůči náboženství projevil lhostejnost. Rudolf se pak rozhodl se svými druhy odejít, ale využil ještě ochoty krále, který se zdráhal Rudolfa propustit a chtěl jej obdarovat. Vyžádal si tedy od krále osvobození křesťanských manželů se dvěmi dětmi. Jednalo se o Rusa s Polkou.

Když se Rudolf v květnu 1583 vracel s nedostatečně úspěšné čtyřleté misie, říkal si: "Kdyby mne alespoň byli ukamenovali! Patrně jsem pro své hříchy nebyl hoden."

Mučednická smrt však na něj čekala už při další misii. Po návratu do Goy byl ustanoven správcem misie Salsettské oblasti. Ta měla 80.000 obyvatel a jezuité v ní působili ze Salsette, které leží poblíž Goy. Salsettskou zem však král Idalkan postoupil Portugalcům. V roce 1580 si španělský král Filip II. připojil Portugalsko a salsettští bramíni se podrobili novému panovníku s výhradou, že nebudou přetahováni ke křesťanské víře. V opačném případě se obrátí ke králi Idalkanovi, aby zničil Salsette i Goy se sídly jezuitů. Filip II. spoléhal na Idalkanův kladný vztah ke křesťanství a místokrálem v Indii jmenoval Františka Maskaregna s úkolem potírat nekřesťanskou víru a přitom zabránit vzpouře bramínů. Ten vyplul do Indie r. 1581 se 13 jezuity, včetně dnes vzpomínaných Alfonse Pacheco a Antonína Francisco.

V témže roce bramíni vedli proti křesťanství pohanské obyvatelstvo, s jehož pomocí ničili křesťanské stavby a jejich místa osazovali modlami. Proti nim bylo vyslané vojsko místokrále, jehož duchovním byl další dnešní mučedník Petr Berna. Povstalci se tehdy vzdali a vyprosili si prominutí trestu.

O dva roky později, když přebíral správu misie Rudolf, dostal za tajemníka Alfonse Pacheco, který ho obeznamoval s poměry a provázel osadami. Dne 15. 7. byli v Orlínské u jezuity Antonína Francisca, s nímž se vydali do Kokulínské obce, kde Petr Berna chystal začít stavbu kostela. Měl ji vést František Aranha. Šla s nimi i větší skupina křesťanů. Při jejich příchodu jeden bramín v obci rozpoutal nenávistný útok proti misionářům. Alfons Pacheco se je snažil oslovit s připomínkou, že jim před časem za vzpouru vyprosil milost, ale marně. Dav křičel: "Zabijte je!" Jeden Portugalec chtěl misionáře bránit střelbou z pušky, ale Alfonso mu to nedovolil. Další chtěl Rudolfovi umožnit útěk na koni, ale on odmítl. Rudolf oslovil bratry s výzvou k setrvání a po slovech: "Zde jsou naše srdce!" byl do hrdla zasažen mečem. Padl na kolena a následovalo seknutí do ramene a prostřelení srdce šípem. Posledními slovy prosil za útočníky, vzýval Františka Xaverského a Ježíši odevzdával duši.

František Aranha padl jako druhý po zranění mečem na hlavě a s kopím mezi žebry. Pak útočníci mečem odsekli Petru Bernovi kůži z hlavy, vypíchli oko a pokračovali zohavováním těla i po jeho smrti. Alfonse Pacheca usmrtili kopím a Antonína Francisca dvaceti ranami. Z křesťanů, kteří byli s nimi, prý bylo 20 usmrceno.

Těla mučedníků pohané druhého dne naházeli do studně. Po potlačení vzpoury byla jejich těla vyzvednuta, převezena do Ravioli, kde byla v jezuitském chrámu pohřbena.

Alfons Pacheco se narodil roku 1551 v Minaya ve Španělsku. Do jezuitského řádu vstoupil 8. 9. 1567. Studium teologie dokončil až v misiích, kam byl r. 1574 představenými vyslán. V Goy v Indii nějakou dobu plnil administrativní úkoly. Na konci roku 1579 odcestoval do Evropy, aby s generálním představeným a králem Filipem II. jednal o záležitostech a budoucnosti misie. V roce 1581 se do Indie vrátil s již uvedenou skupinou mučedníků i s místokrálem. V Salsette byl představeným do nástupu Rudolfa Aquaviva, kterého pak jako tajemník doprovázel a s nímž podstoupil mučednickou smrt.

Petr Berno pocházel z prosté rodiny v Ascona v jižním Švýcarsku. Narodil se asi r. 1553 a po několika letech se s rodinou přestěhoval do Říma. Tam později začal studia v semináři a 2. 7. 1577 vstoupil do jezuitského noviciátu. Po čtyřech měsících odjel do Portugalska, kde se připravoval na misie v Indii. Tam odcestoval 4. 4. 1579 a 8. 10. nastoupil v Goy. V následujícím roce byl vysvěcen na kněze a na starost dostal obce Margan a Kokulín, ve kterém podstoupil mučednickou smrt.

Antonín Francisco se narodil v Portugalsku. Studia začal v Coimbre a v roce 1571 vstoupil do jezuitského řádu. S Alfonsem Pacheco v roce 1581 odplul na misie do Indie. Působil v Orlínské osadě, kde 15. 7. 1583 prosil ve mši svaté o milost mučednické smrti a pak s Alfonsem Pacheco a Rudolfem Aquaviva odešli do Kokulínské obce, v níž podstoupil mučednictví.

František Aranha narodil se r. 1551 v Braga v Portugalsku. Byl synovcem prvního goánského arcibiskupa. Ve 20 letech vstoupil do jezuitského řádu. Problémy mu dělala latina a pro nedostatek nadání k tomuto jazyku studia v goánském semináři vzdal. Vynikal pak jako architekt při stavbách a rekonstrukcích kostelů. Jako prostý řeholní bratr se dostal do misií v Indii, kde měl v Kokulínské obci vést stavbu kostela. Pro společnou mučednickou smrt se čtyřmi spolubratry úkol už nemohl splnit.

Pětici Salsettských mučedníků v roce 1893 blahořečil papež Lev XIII.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Srdce misionářů patřila Kristu a jeho dílu, proto za jeho šíření ochotně nabídli se k oběti. Evangelium připomíná: "kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce" (Mt 6,21) Kam směřuje mé srdce? Bude i mým pokladem Boží království? - podle tohoto cíle opravím i svůj žebříček hodnot.

Bože, Tys posiloval blahoslavené Salsettské mučedníky, aby hlásali evangelium i za cenu svého života; dej nám sílu, abychom i my životem vydávali svědectví Tvé pravdě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Iacobus, Apostolus (43/44); Christophorus, m. Lycia (století neznámé); Olympias (408); Beatus et Bantus (s. VI/VII); Ioannes Soreth (1471); Radulphus Aquaviva, Alphonsus Pacheco (1583); Michael Ludovicus Brulard (1794); Maria Teresia Kowalska (1941); Cucuphas (s. IV in.); Paulus, Valentina et Thea (308); Glodesindis (s. VI); Theodemirus, monachus (851); Petrus Corradini de Molliano (1490); Antonius Lucci (1752); Maria a Monte Carmelo Sallés y Barangueras (1911); Petrus a Corde Redondo, Felix a Quinque Vulneribus Ugalde Irurzun et Benedictus a Virgine « del Villar » Solano Ruiz* (1936); Fridericus (Carolus); Rubio Alvarez, Primus Martinez de San Vicente Castillo, Hieronymus Ochoa Urdangarin et Ioannes a Cruce (Eligius); Delgado Pastor (1936); Dionysius Pamplona (1936); Deogratias Palacios, Leo Inchausti, Iosephus Rada, Iulianus Moreno et Iosephus Richardus Díez (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský