Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-


@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Ignác z Loyoly
Ignatius de Loyola

31. července, památka
Postavení:kněz, mystik, zakladatel řádu TJ
Úmrtí:1556
Patron:jezuitů, vojáků, dětí, těhotných žen; jsou mu zasvěceny exerciční domy a je vzýván proti moru, horečce i při skrupulosním svědomí
Atributy:drak, kněz, srdce, znak IHS

ŽIVOTOPIS

Pocházel ze zámku, stal se vojákem usilujícím o světskou slávu, ale utrpěl těžké zranění, které přispělo k jeho vnitřní proměně. Našel cestu k tomu, k čemu byl předurčen: ke kněžskému povolání. Založil řád Tovaryšstva Ježíšova a stal se jeho generálním představeným. Zanechal významné dílo "Duchovní cvičení."

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

VŠE K VĚTŠÍ CTI A SLÁVĚ BOŽÍ

Narodil se šlechtickým rodičům roku 1491 ve venkovském sídle v Loyole v severním Španělsku jako nejmladší třinácté dítě. Po narození se dostal do péče kovářovy ženy. Jeho matka brzy zemřela. Při křtu obdržel jméno Inigo Lopez, které si později změnil v Ignác. Otec chtěl, aby se stal knězem, ale jeho touhy ani život takové volbě neodpovídaly. Již od dětství si přál vyznamenat se jako voják a vítězit silou zbraně.

Tuto jeho tužbu otec respektoval, ustoupil a zajistil mu místo v paláci velkopokladníka královny Izabely, Juana Velázqueza de Cuéllar, který patřil do příbuzenstva jejich rodu de Recalde. Inigo Lopez tam v 9 letech nastoupil jako páže. V rytířském prostředí prožil 12 let. Později se přiznal i ke své zamilovanosti, ale dámu neprozradil. V 16 letech, po smrti příbuzného, přešel do služeb navarrského místokrále Antonína Manriqua. Pravděpodobně šlo o diplomatické úkoly se zasahováním do bojů. Inigo nastoupil do armády jako dost ješitný a zpupný mladík a upadal prý do světských neřestí. Podílel se na dobývání Nájery, při kterém se 18. 9. 1520 vyznamenal. Měl podíl i při obraně Pamplony v době dlouhotrvajícího boje o království navarrské. Inigo v pamplonské pevnosti povzbuzoval své vojsko k hrdinství a při rozhodujícím útoku 20. 5. 1521 mu dělová koule rozdrtila pravou nohu pod kolenem.

Vítězní Francouzi svého nepřítele dva týdny v dobytém městě léčili a pak ho nechali přenést do jeho rodného sídla. Tamní lékaři se zprvu chirurgicky snažili nohu spravit, ale následky zranění byly tak vážné, že 25. 6. přijal svátost umírajících. Den před svátkem Petra a Pavla lékaři už příbuzné připravili na smrt raněného. V noci na 29. 6. pak došlo k náhlému obratu a jeho stav se rychle lepšil. Přičítal to přímluvě sv. Petra, neboť byl jeho ctitel.

Inigovy kosti však nesrostly dobře, jedna mu pod kolenem vyčnívala a proto se nechal znovu operovat. Jednalo se o bolestné zákroky před zavedením praxe umrtvování a narkóz. Znetvoření bylo spraveno, ale noha zůstala kratší. Navíc po dlouhé týdny nemohl z lůžka a v loyolském domě nebyl výběr četby. Sáhl tedy po dvou nabídnutých knihách: Životu Krista od L.Kartuziánského a Zlaté legendě - životopisech svatých od Jakuba de Voragine. Četba mu přinesla objev duchovního rytířství, které poznával jako náročnější než fyzické. Uvědomoval si, že jeho dosavadní život byl bezduchý a prázdný. Začala se v něm probouzet touha vykonat v Boží službě velké věci jako sv. Dominik či František nebo mnozí jiní.

Ve své autobiografii popisuje následné noční vidění Panny Marie s Ježíškem. Když na něj hleděl, cítil útěchu a zároveň vnitřní odpor k životu jaký dosud vedl. Vzájemný pohled odstraňoval ze srdce všechny Inigovy dřívější nedobré náklonnosti. Jak sám uvedl v srpnovém listu r. 1553, nikdy od onoho okamžiku nepřivolil ve svém životě k něčemu smyslnému.

Jen začal chodit, první úvahy se týkaly vstupu do kláštera, ale se zpevněním nohy se rozhodl k pouti do Svaté země. Za poslední služby si nechal od vojvody zaplatit mzdu a rozdělil ji mezi ty, k nimž se cítil nějak zavázán. Další část svých financí dal na rekonstrukci mariánského obrazu s výzdobou a vydal se na Montserrat poblíž Barcelony. Tam vykonal obzvláště dlouhou generální zpověď, mezka se kterým připutoval, dal tamnímu klášteru, meč a dýku položil coby votivní dar k obrazu Panny Marie a svůj rytířský oblek přenechal jednomu žebrákovi. V kajícím rouchu z hrubé pytloviny při nočním bdění z 24. na 25. 3. začal na kolenou před montserratskou Madonou nový život. Po oslavě Zvěstování Páně odešel do blízké Manaresy, kde začal své "exercicie" a vnitřní 11 měsíční formaci. Nějakou dobu navštěvoval i útulek pro chudé nedaleko jeskyně, v níž se nejčastěji modlil a konal pokání, pak dominikánský klášter. Žil asketicky bez masa a vína, jeden celý týden strávil o hladu a žízni. V každodenní modlitbě trávil 7 hodin. Prohluboval svou zbožnost a důslednost křesťanského života. V tomto období se mu také dostalo mimořádné milosti pronikavého poznání mnoha věcí víry a života z ní. Dne 18. 2. 1523 se vydal z Manresu do Barcelony a lodí pak pokračoval v cestě do Říma.

Před papežem Hadriánem VI. stanul 29. 3. s prosbou o souhlas a požehnání k putování na místa posvěcená Ježíšovým životem a spasitelnou obětí. Pěšky přešel do Benátek, kde 14. 7. nastoupil na loď směřující k Svaté zemi. Po 53 dnech dorazil do Jeruzaléma a na svatých místech prožil 20 dnů. Zpáteční cestu v délce 183 dnů začal 3. 10. V roce 1524 přešel pěšky do Benátek, hned v únoru se vydal do Janova a odtud lodí do Barcelony. Tam ve 34 letech začal studovat latinu. Dál studoval filosofii na universitě v Alcale, kde se dostal na 42 dnů do vězení kvůli podezření z kacířství. Pokračoval pak raději v Salamance, ale tam ze stejného důvodu byl ve vězení držen po 22 dnů a měl zakázáno do dostudování teologie hovořit například o rozdílech mezi těžkým a lehkým hříchem. Na obou studijních místech se vedle učení věnoval apoštolátu i duchovnímu vedení věřících, kteří ho o ně požádali. Ze Salamanky odešel až v září 1527, tři měsíce se zdržel v Barceloně a pěšky pak odešel do Paříže. Ubytoval se v koleji Montaigu a během roku podnikl odtud tři velké cesty, z nichž jedna ho vedla až do Londýna. Shromáždil tak finance na další studia. Na universitě v Paříži získal přehled jak o politice v Evropě, tak o náboženské situaci v západním křesťanství. Přitom poznal, že Církvi neškodí jen šíření špatných mravů, ale i nedostatky potřebné úcty a poslušnosti, zejména ke svatému stolci v Římě.

Doktorátu z filosofie dosáhl 15. 3. 1533 a v dalším roce se u dominikánů v Saint-Jacques upnul na studium teologie. Dne 15. 8. 1534 se sešel v kapli sv. Dionýze na pařížském Montmartru se šesti druhy, kteří se pod jeho vedením rozhodli učinit s ním slib žít v chudobě, čistotě a službě duším ve Svaté zemi nebo být k dispozici papeži coby Kristovu zástupci. Tímto slibem začala existence řeholní společnosti jezuitů a Ignácovými spolubratry se stali Petr Faber, František Xaverský, Laynez, Bobadilla, Salmeron a Rodriguez.

Ignác v dubnu 1535 ze zdravotních důvodů odcestoval do Španělska, v říjnu přeplul z Valencie do Janova z nějž přes Bologna došel do Benátek, kde se spolubratry, k nimž tři přibyli, se ubytovali v nemocnici "nevyléčitelných". Začali se věnovat péči o jejich tělo i duši a Ignác v dalším roce dokončil teologii. Ve věku 46 let, 25. 6. přijal kněžské svěcení. V listopadu se s Taberen a Laznezem vypravil do Říma. Cestou se mu dostalo Kristova ujištění, že v Římě jim bude pomáhat. O pomoc Ignác prosil i P. Marii a 10 km před cílem v La Sorta měl významný mystický zážitek. Ve zvláštním vidění ho Bůh Otec odporučil Synu nesoucímu kříž a ten ho přijal do své služby.

V Římě Ignác nabídl služby celého společenství papeži a s bratry začal vyučovat katechismus, kázat, ošetřovat nemocné a dávat duchovní cvičení významným osobnostem.

Papež Pavel III. bulou "Regimini militanti Ecclesiae" 27. 9. 1540 schválil jejich řád ještě před vypracovanými stanovami jako Společnost Ježíšovu. Na příkaz papeže se pak bratři rozešli do Španělska, Portugalska, Francie, Německa, Rakouska a František Xaverský šel až do Indie a Japonska. Dva byli jmenováni papežskými teology na Tridentském koncilu v roce 1545. Ignác byl generálním představeným s ústředím v Římě, kde v r.1551 založil "Collegium Romanum" z něhož vznikla dosud trvající Gregoriánská universita.

V dalším roce založil "Collegium Germanium" pro výchovu kněží ze zemí ohrožených protestantismem ve střední Evropě. Jezuitský řád již ve svém počátku sehrál významnou roli při vnitřní obnově Církve i v boji se šířícím se bludným učením. Ignác trpělivě vedl a obhajoval svůj řád, spoléhaje se na nadpřirozenou Boží pomoc. Jeho základním heslem se stalo: "Vše k větší cti a slávě Boží!"

Vedl život modlitby, která byla často afektivní. Ve stoje si představil Boží přítomnost, pak se hluboce uklonil a adoroval. Vkleče nebo na nízké stoličce se soustředil až měl slzy v očích. Velká vidění a duchovní zážitky si zaznamenával stručnými poznámkami. Vždy se ovládal a žil v poslušnosti a rozvážnosti, aby neupadl do klamu. Pro ty, které učil rozjímavé modlitbě sepsal i metodu pro rozjímání.

Z jeho citátů a reflexí vznikla knížka Jiskry, v níž nám mimo jiné připomíná, že při všech svých rozhodováních máme mít na mysli jedině cíl k němuž směřuje předmět naší volby a nevolit podle zevnějšku. Upozorňuje nás také na dvojí Boží vedení, přičemž způsob prvního, které je přímé, je nám neznámý protože se děje skrytě, ale druhý se uskutečňuje prostřednictvím lidí.

Ignác snad jako nejvýznamnější dílo napsal knížku duchovních cvičení, která mu vyšla tiskem již v roce 1548. Teprve v roce 1550 dokončil sepisování konstitucí řádu. Velká část jeho listů, kterých napsal na 7000 vznikla v posledním období života.

Poslední jeho léta byla přitom naplněná tělesným utrpením. Měl silné žaludeční a žlučníkové bolesti, proti kterým lékaři nic nezmohli. Mnoho času věnoval až do konce života rannímu rozjímání a mši svaté, o čemž svědčí i jeho dochovaný duchovní deník.

Když Ignác v ranních hodinách 31. 7. ve věku 65 let zemřel, měl jeho řád již na tisíc členů ve 13 provinciích se 110 domy. Jeden i v Praze.

Papež Pavel V. Ignáce z Loyoly blahořečil 27. 7. 1609 a Řehoř XV. ho kanonizoval 12. 3. 1622.

Svatým Ignácem založená společnost se ve XX. století stala nejpočetnější mužskou řeholí Církve. Jezuité mají dnes přes 500 vysokých škol s 30.000 členů, kteří každoročně učí přes 200.000 studentů.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Podle svých možností se seznámím s praxí ignáciánské metody rozjímání a vezmu si k srdci Ignácovy rady ze zdejších citací.

Bože, Tys povolal svatého Ignáce, aby v Tvé církvi usiloval o větší slávu Tvého jména; dej, ať podle jeho příkladu a s jeho pomocí bojujeme dobrý boj zde na zemi, abychom spolu s ním dostali korunu slávy v nebi. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Schéma rozjímání podle sv. Ignáce

začíná:

I. - vzdálenou přípravou při níž třeba odstraňovat překážky modlitby, kterými jsou: hříchy, neovládnuté vášně, přílišná starostlivost o denní záležitosti, duševní roztěkanost a nestálost.

Druhou věcí přípravy je dispozice k modlitbě, jedná se o: čistotu svědomí, ovládání se, velkodušnost a pozornost.

II. - jde o večerní přípravu bodů k rozjímání s následným mlčením a usebraností.

III.- tzv. přídavky či adice doporučují:

1. před spaním po dobu Zdrávasu myslet na hodinu v níž mám vstát i o čem budu rozjímat. 2. po probuzení snažit se zůstat dispozičně naladěn na souvislost s rozjímáním. 3. otevřít se zážitku Boží přítomnosti ať vnější nebo v srdci a pokleknout. 4. zaujmout tělesný postoj vyhovující mně k rozjímání a zároveň odpovídající uctivosti vůči Bohu. 5. začít přípravnou modlitbou; snad mezi nejvhodnější patří hymnus k Duchu Svatému, např.: "Přijď ó Duchu přesvatý."

IV. - tzv. průpravy či praeambula:

1. jedná se o představu místa: buď si představím místo děje, nebo si děj umístím do známého okolí. 2. budu "žádat o to, co chci" v krátké modlitbě o to, co si přeji v rozjímání dosáhnout.

V. - v jádru rozjímání jde o "užívání schopností" (a podle druhu rozjímání i o kladení otázek): 1. užití paměti. 2. zapojení činnosti rozumu. 3. rozhodnutí vůle a citová hnutí.

VI. - "Rozhovor" -představuje zakončení ústními modlitbami s Bohem a se svatými. Uváděna bývá trojí rozmluva.

VII. - Reflexe: krátké zpytování svědomí o rozjímání a shrnutí jeho užitku.

(Použito je zde schéma z Pramenů světla od Tomáše Špidlíka, kde na stranách 430-454 je dále rozvádí.)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ignatius de Loyola (1556); Ioannes Columbini (1307); Iustinus De Iacobis (1860); Calimerus (s. II ex.); Sidonia (Caecilia) Schelingova*, virgo et martyr (1955); Democritus, Secundus et Dionysius (s. III); Fabius (303/304); Tertullinus (ca. s. IV); Germanus, ep. Autissiodoren. (448); Helena, vidua (ca. 1160); Everardus Hanse (1581); Ioannes Franciscus Jarrige de la Morélie du Breuil (1794); Dionysius Vicente Ramos et Franciscus Remón Játiva (1936); Iacobus Buch Canals (1936); Michael Ozięblowski (1942)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský