Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Jan Vianney
Ioannes Maria Vianney

4. srpna, památka
Postavení:kněz
Úmrtí:1859
Patron:farářů
Atributy:kněz, štóla

ŽIVOTOPIS

Vyrostl za Francouzské revoluce v Dardilly u Lyonu a přes mnohé nesnáze se stal knězem díky pomoci faráře z blízké Ecully, u nějž pak působil. Poté dostal zanedbanou farnost v Arsu. Obrácení farníků dosáhl tím, že se za ně před svatostánkem denně dlouho modlil, postil a uléhal v noci k spánku jen na tři hodiny. První přišli ze zvědavosti, ale když viděli jak klečí, poklekli. Když slyšeli, jak dojemně se modlí, začali se modlit s ním. Ars se pak stal nejzbožnější obcí v kraji a po 10 letech cílem poutníků z celé Francie. Jan Vianney nedbal na vyčerpání a zpovídal až 14 hodin denně. Arským rozdavatelem světla víry zůstal až do smrti.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

OBĚTOVAL SE ZA ZÁCHRANU LIDSKÝCH DUŠÍ

Narodil se 8. 5. 1786 v Darvilly poblíž Lyonu do chudé rolnické rodiny. Pokřtěn byl Jan Křtitel Maria a především od své matky poznával milujícího Boha a osvojil si to nejdůležitější - modlitbu. Podle jeho vzpomínek, největší vděk matce asi patřil zato, že ho naučila dobře se modlit.Uvádí se, že Janovi rodiče měli 6 dětí a když měl Jan tři roky vypukla Francouzská revoluce. Těžkost doby dokresluje také to, že přes velkou zbožnost Jana i rodiny, přistupoval k prvnímu sv. přijímání až ve 13 letech a to ještě při mši svaté sloužené v tajnosti pronásledovaným knězem.

Již z doby, kdy jako dítě pásl dobytek, vyzařuje vřelá mariánská úcta. Na pastvu nosil obrázek Panny Marie, který zavěšoval na strom, aby před ním pokračoval v modlitbě. Zde svěřoval Matce Boží situaci v zemi i svou touhu stát se knězem.

Bůh povolává pokorné, ty, kteří se zdají neužiteční, aby zahanbil ty, kteří si o sobě mnoho myslí; zdánlivě neschopné, aby na nich vynikla jeho milost.

K otevření školy v Darvilly došlo až po revoluci, kdy Janovi bylo 17 let. Přesto ji začal navštěvovat s mnohem mladšími a nadanějšími dětmi. Nesnadno se učil, rychle zapomínal. Jeho studium prý také přerušila vojenská povinnost a dvojí onemocnění. Po pěti letech zápasu o vzdělání se ho ujal P: Charles Balley, farář z blízké Ecully. Pro Janovy duchovní předpoklady mu trpělivě věnoval mnoho času a zasazoval se zato, aby z něj mohl být kněz. Studium nezvládal a nejednou se zdálo, že se knězem nebude moci stát. K tvrdým námitkám proti Janovu vysvěcení vznesl generální vikář otázku po jeho zbožnosti a na pozitivní odpověď dodal: "Ať je pro ni připuštěn k svěcení; milost Boží nahradí, čeho se mu nedostává na vědomostech."

Jan byl tedy 13. 8. 1815 v 29 letech vysvěcen na kněze a přidělen za kaplana svému faráři v Eculle. Po třech letech byl poslán do velmi duchovně zanedbaného Ars-en-Dombes. Díky své pokoře si byl vědom toho, že nemůže chtít začít kázat a napomínat. Začal tedy soukromou modlitbou a příkladem kajícnosti. Jeho bídný oděv odpovídal okolí, do něhož přišel. Jedl velmi málo. Jeho pokrmem bývaly brambory navařené na celý týden. Spal pouhé tři hodiny. Nevyhledával farníky, kteří stejně tehdy neměli zájem, ale bylo ho zprvu možné, snad kdykoliv, spatřit na kolenou před svatostánkem. Osoba, která si toho začala všímat, vyprávěla o něm druhým. Janovo chování je nenechalo lhostejné a jeho modlitba je postupně přiváděla před Ježíše i k vlastní modlitbě. Janův přísný způsob života měl vliv na jejich myšlenky a přiměl je k úvahám nad vlastním životem a na cestu k obrácení. To byl první výsledek Janova charisma a počátek povznesení Arsu.

Zbožnost, chudoba, pokora a láska - to byla Janova výzbroj, se kterou přišel do Arsu sloužit Bohu a hříšníkům. Jeho asketický život byl obětí za záchranu lidských duší. Jeho kající skutky, které velmi tajil se prý rovnaly nejpřísnějšímu umrtvování poustevníků. Měl velké porozumění pro každého, mimořádné charisma pro službu ve zpovědnici, dar nahlížení do srdcí, ale přitom byl člověkem, který neměl daleko k humoru. A tak se stal velmi oblíbeným a vyhledávaným, jenže jeho služba vadila nejen ďáblu, ač tomu především, ale i některým kněžím. Jeho chudoba, chování, jeho popularita přes pověst podprůměrného vzdělání, to se vymykalo zvyklostem tehdejšího kněžského života. Nepřátelé z řad nevěřících z něj pomluvami dělali velkého neřestníka a šířili o něm i oplzlé písničky. Vše došlo tak daleko, že pro zrůdné pověsti se biskup rozhodl zavést v těch věcech šetření.

Jan Maria Vianney postupně měnil život ve farnosti. Založil farské sdružení pro muže i pro ženy a pro děvčata výchovný ústav. Pomáhal proti hmotné i duševní bídě a mezi jiným dokonce od největších chudáků kupoval pro sebe starý špatný chléb. Od hýřivého a lehkomyslného života vedl své farníky k modlitbě, od nedělních prací ke zbožnosti a pospolitosti v rodině a připomínal: "V neděli nám milý Bůh otevírá své poklady a je na nás, abychom z nich nabírali plnýma rukama." Uvádí se, že Janovy katecheze nebyly dokonalé, vkládal však do nich své srdce a prostými slovy vystihoval i hluboká tajemství, jak je patrné z úryvku katecheze o modlitbě, kde říká: "Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi. Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit.

Janův den měl nezvyklý rozvrh. Spával často sotva tři hodiny. Již ke druhé hodině v noci usedal do zpovědnice, u které ho očekávali kajícníci. Denně zpovídal asi 12 - 17 hodin. V 7 nebo v 8 hodin měl mši svatou, po ní zasedl do zpovědnice. O 11té hodině míval kázání nebo výklad katechismu. Zpovídal pak i odpoledne, po katechezi v dětském útulku. V posledních letech života stoupl počet těch, kteří ho ročně vyhledávali ze 30 000 na 100 000 lidí. Prostí i vznešení kajícníci se v jeho zpovědnici zbavovali duševní bídy a získávali pokoj a posilu k lepšímu životu.

Arský farář Jan měl i velký ,,dar sĺz". Někdy plakal za hříšníky a jeho slzy bývaly napomenutím. Jednou prý v modlitbě prosil Boha, aby mu dal zakusit ošklivost hříchu. Po obdržení takového daru zase prosil Boha, aby mu ho odebral pro děsivou zkušenost. Varoval před hříchem slovy: "Hřích zatemňuje ducha, zavírá oči i srdce", upozorňoval: "Hříchem utíkáte od Boží lásky - a vrháte se do náručí katu."

Ze všech ctností nejvíce snad kladl na srdce pokoru, která je opakem velmi nebezpečného hříchu pýchy. Připomínal: "Pokora je jako řetěz růžence: když řetěz roztrhneme, perly se rozsypou. Když pokora zeslábne, zmizí všechny ctnosti!" K zamyšlení je i jeho vyjádření k pokušením a slabostem: "Potřebujeme pokušení, abychom pochopili, že sami o sobě nejsme nic. Ach jak jsme malí a jak málo můžeme spoléhat na všechna svá dobrá předsevzetí!"

Přes množství penitentů obléhajících jeho zpovědnici, doporučoval chodit ke zpovědi často a povzbuzoval k důvěře v Boží milosrdenství, zdůrazňujíce jeho velikost slovy: "Naše chyby jsou zrnka písku ve srovnání s mohutným kopcem Božího milosrdenství".

V celé Francii, roku 1832, řádila epidemie cholery, ale Ars zůstalo ušetřeno a přibývaly i jiné nepochopitelné úkazy připisované milostiplnému působení faráře, o němž rostla pověst svatosti.

Jan Maria Vianney sám nebyl ušetřen dlouhých duchovních bojů, vnitřního utrpení. Prožil úzkosti a mučivý pocit vlastní bezmocnosti a k tomu i velkou vyčerpanost, která byla pochopitelná k jeho vyčerpávajícím výkonům. Nakonec po těžké nemoci, v roce 1843, odešel jedné noci z farnosti do rodné Darvilly. Hned poslal biskupovi dopis, v němž se podvoloval jeho rozhodnutí ohledně případného návratu. Na prosby svých farníků se ale vrátil dřív, než mohl biskup odepsat. V roce 1845 mu alespoň na pomoc poslal kněze Antonína Raymonnda, který převzal starost o záležitosti farnosti. Roku 1853 byl nahrazen diecézními misionáři a tehdy se chtěl o. Jan již začít připravovat na smrt. Jenže farníci ho přinutili, aby pokračoval v obdivuhodné apoštolské službě duším. Nakonec se neúnavně věnoval všem, kteří u něj hledali pomoc do 29. 7. 1859, kdy ze zpovědnice odcházel s vysokou horečkou. Jeho síly pak odcházely velmi rychle a svou duši odevzdal Pánu o několik dní později, 4. 8. ve dvě hodiny po půlnoci, ve věku 73 let.

Blahořečen byl papežem Piem X. 8. 1. 1905 a kanonizován Piem XI.31. 5. 1925 a v dubnu 1928 byl prohlášen za nebeského ochránce všech kněží.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Po příkladu Jana, nebudu ty, po jejichž obrácení toužím, kárat, ale budu starost o ně předkládat Bohu a za ně se hodně modlit. Nezapomenu na jeho připomenutí, že "na Boží přítomnost smíme zapomenout stejně tak málo jako na dýchání."

Všemohoucí a milosrdný Bože, Tys dal svatému Janu, faráři arskému, podivuhodnou schopnost vést svěřené duše; prosíme Tě, naplň také nás láskou svého Syna, ať milujeme své bratry a přivádíme je k Tobě, abychom společně došli do věčné slávy. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes Maria Vianney (1859); Eleutherius, m. Tarsiæ (s. IV); Fridericus ]anssoone (1916); Henricus Krzysztofik (1942); Iosephus Batalla Parramón, Iosephus Rabasa Bentanachs et Ægidii Gil Rodicio* (1936); Aristarchus Thessalonicensis; Iustinus et Crescentio (258); Hyacinthus, m. Romæ via Labicana (s. III/IV); Ia (ca. 362); Euphronius, ep. Turonen. (573); Rainerius, ep. Spalaten. (1180); C, virgo bononien. (1290); Gulielmus Horne (1540); Gundisalvus Gonzalo (1936); Onuphrius, eremita (995)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský