Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Kajetán de Thiene
Caietanus de Thiene

7. srpna, připomínka
Postavení:zakladatel řádu CR
Úmrtí:1547
Patron:Neapole, Bavorů; theatinů a uchazečů o zaměstnání; vzýván proti moru
Atributy:kniha, lilie, dítě Ježíš, srdce

ŽIVOTOPIS

Kajetán v Padově vystudoval práva a dostal místo v papežské kurii v Římě. Tam se r.1516 stal knězem. Hodně se věnoval modlitbě a návštěvě nemocnic. S Janem Petrem Caraffou založil r. 1524 kongregaci řeholních kleriků, se závazkem žít v chudobě a sloužit náboženskému vzdělání kněží i lidu. Roku 1527, když žoldnéři drancující v Římě zničili jejich dům, odešli pokračovat v práci do Benátek. Kajetán zemřel v Neapoli, v klášteře, který založil.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

SLUŽEBNÍK BOŽÍ PROZŘETELNOSTI

Byl druhým dítětem v rodině hraběte z rodu Gatani a jeho manželky Marie Porta. Narodil se v roce 1480 v Teine u Vicenzy v Itálii. Maminka ho po křtu svěřila do ochrany Panny Marie a s jejím přispěním ho vychovávala v křesťanských ctnostech. Od dětství vynikal zbožností, čistým upřímným srdcem a štědrostí. Svým kapesným sytil žebráky a protože mu na to nestačilo, vyprošoval pro ně příspěvky u příbuzných a známých.

Právnického vzdělání a doktorátu z církevního i občanského práva dosáhl r. 1504 v Padově. Po otcově smrti se rozhodl vystudovat bohosloví. Začal žít asketicky a jeho skromnost, ztotožňující se s chudobou, pobuřovala příbuzné. Ve vesnici Rampazzo, na území jejich hrabství, vystavěl s bratrem kostel a odešel do Říma, kde chtěl pokračovat ve skromném životě a službě k Boží cti. Aby svým vzděláním pomáhal lidem, zapsal se mezi právní poradce. Konal dobré skutky zejména mezi nemocnými a všechen zbylý čas věnoval modlitbě.

Pověst o jeho činnosti a schopnostech se dostala k papeži Juliovi II., jemuž pak sloužil jako tajný sekretář a v papežské kurii už od r. 1506. V roce 1516 přijal v srdci Boží povolání a byl vysvěcen na kněze. Při každodenní službě u oltáře srovnával svůj život s učením Ježíše a pokorně přiznával, že stále nežije podle vzoru jeho srdce. Jak se v dopise svěřil jisté řeholnici, vnímal při mši svaté žhoucí Boží lásku na rukou, ale při srovnání se svým nitrem dodával: a přece má hruď tuhne chladem. Vynikal v pokoře, považujíce se za nehodného a stále víc odumíral světu.

V roce 1518 se mu podařilo vzdát se hodnosti papežského preláta a navštívit rodný kraj Vicenzu, kde mu zatím matka odešla na věčnost. Ve Vicenzy začal vznikat dělnický spolek sv. Jeronýma a Kajetán se do něj hned zapojil. Druhy povzbuzoval k horlivosti a viditelně přispěl k duchovním probuzením a obrácením, což se projevovalo ve zvýšeném počtu přijímání svátostí. Svým příkladem strhoval nejen dělníky, ale ovlivňoval i šlechtice. Učili se pečovat o nemocné a pomáhat jim v nemocnicích.

V touze po širší působnosti Kajetán v r. 1520 odešel do Benátek, usídlil se v nové nemocnici a v oděvu obyčejného ošetřovatele prokazoval s horlivostí skutky milosrdné lásky. Zámožnější mu pak začali přispívat na potřeby a zvětšení ústavu. Kajetán je také uváděn jako zakladatel nemocnice pro nevyléčitelně nemocné. Při vší činnosti Kajetán neopomíjel své povolání hlasatele Božího slova a snažil se po mravní stránce ovlivňovat život ve městě. Byl prý nazýván: lovcem duší, andělem u oltáře i apoštolem na kazatelně.

K návratu do Říma se rozhodl na radu zpovědníka v roce 1523 a záhy se tam seznámil Janem Petrem Caraffou, biskupem z Thaete (dnes Chieti), pozdějším papežem Pavlem IV. Ten se vzdal svého úřadu, aby se připojil ke Kajetánovi. Pomohl mu uvést do života kongregaci "řeholních kleriků", kteří si volili naprostou chudobu i službu náboženského vzdělávání duchovenstva a lidu. Nesměli nic vlastnit a almužnu směli přijmout jen tehdy byla-li z vděčnosti Bohu. Ve svátek Nalezení svatého kříže (tehdy 3. 5.) r.1524 složili první sliby a podle diecéze o. Petra Caraffy se nazývali teatini a pak také po zakladateli kajetáni. Jejich řádové společenství bylo 24. 6. téhož roku potvrzeno papežem Klementem VII. Z jeho pověření pak pracovali na reformě breviáře a misálu.

V r. 1527, při vpádu cizích žoldnéřů do Říma, byl jejich dům zničen a bratři se zraněným Kajetánem museli odejít. Odpluli k Ostii, kde na ně bylo stříleno, ale nakonec byli pozváni na loď do Benátek, kde byl Kajetán s bratry vítán. Byl jim tam věnován chrám sv. Mikuláše s domem, který jim sloužil za klášter. Tak mohli rozvíjet horlivou činnost, ke které byli povoláni.

Podle řádových pravidel, každý třetí rok byl volen nový představený (probošt) a zprvu jim střídavě byl o. Caraffa a o. Kajetán (1527-30). V roce 1530 byly Benátky zachváceny morovou epidemií a řeholní klerici s heroickou láskou sloužili nemocným a umírajícím. Po epidemii následoval hlad. Ve Veroně došlo ke vzbouření proti příliš horlivému a ráznému biskupu, proto tam byl od papeže poslán Kajetán. Tamní rozjitřené věřící uklidnil a pobouřené duchovní přivedl k poslušnosti.

V roce 1533 založil další klášter v Neapoli. Po třech letech byl o. Caraffa jmenován kardinálem a odešel řídit biskupství theatské. Kajetán pak zřizoval další kláštery v zanedbaných farnostech a přispíval k obnově víry. Sám vynikal skromností, pokorou a žil velmi asketicky. Láska a touha po heroické službě na díle spásy ho vedla k nošení drsné žíněnky, k bičování se a dlouhým nočním modlitbám, při nichž měl údajně mystické zážitky. Je zaznamenáno, že jednomu řeholníku zachránil nohu, která měla být následujícího dne amputována. Políbil ji, poznamenal křížem a v noční modlitbě mu vyprosil úplné zhojení nohy nepřestávaje být pokorným služebníkem.

Ve svém okolí pozvedal morálku a Neapol uchránil od německého protestantství. Ve vážném nebezpečí se město ocitlo, když pobloudilý mnich s rostoucí skupinou odpadlíků tam vášnivým šířením bludů vedl po domech štvanici proti katolické církvi a šířili protestantské knihy.

Při poslední nemoci r. 1547 vyprosil Kajetán pokoj a mír Neapoli, v níž se prý začalo schylovat k občanské válce. Když se přiblížil jeho odchod z pozemského života, vyslovil přání: "Můj Spasitel zemřel na kříži, nechte mne zemřít alespoň na popelu." V nevinnosti a kajícnosti vždy viděl cestu do nebe a tak tam na ní 7. 8. dospěl.

Blahořečen byl r. 1629 papežem Urbanem VIII. A r. 1671 papežem Klementem X. prohlášen za svatého.

Kajetáni se za pontifikátu Pavla IV., kterým se r. 1555 stal Caraffa, rozšířili i do dalších zemí. Od r. 1666 i do Prahy, kde r. 1717 postavili kostel sv. Kajetána. Jeho socha od Borka se nachází také na Karlově mostě.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Udělám si bilanci svého nadbytečného luxusu a uvážím kolik mohu pomoci bližním aniž se dostanu na úroveň Kajetánovy skromnosti. Začnu se učit štědrosti vůči potřebným.

Bože, Tys povolal svatého Kajetána, aby následoval způsob života apoštolů; na jeho přímluvu veď i nás, abychom se s upřímnou odevzdaností snažili obnovit svůj život v duchu evangelia. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Xystus Pp II et socii, passio: 6.8. (258); Caietanus de Thiene (1547); Afra (304); Donatus, ep. Aretin (s. IV); Iordanus Forzaté (asi 1248); Albertus de Abbatibus (asi 1306/1307); Agathangelus de Vindocino /Franciscus/; Nourry et Cassianus de Nannetibus /Gundisalvus/; Vaz López-Netto (1638); Edmundus Bojanowski (1871); Agapitus et Felicissimus (258); Donatus, ep. Vesontien. (post 658); Donatianus, ep. Catalaunen. (s. IV); Victricius (ca. 410); Vincentiusw, religiosus O.F.M. (1504); Martinus a Sancto Felice (Ioannes); Woodcock, Eduardus Bamber et Thomas Whitaker* (1646); Nicolaus Postgate (1679)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský