Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-






sv. Bernard z Clairvaux
Bernardus, abbas Claravallen. et doctor Eccl

20. srpna, památka
Postavení:opat OCist a učitel církve
Úmrtí:1153
Patron:včelařů, voskařů; Janova a Gibraltaru; vzýván jako pomocník v hodině smrti a proti dětským chorobám
Atributy:cisterciácký opat, drak, kniha, P.Maria, pes, úl, lebka

ŽIVOTOPIS

Pocházel ze šlechtické rodiny ve Fontaines-lès-Dijon ve Francii. V roce 1111 vstoupil se čtyřmi bratry do cisterciáckého kláštera v Cîteaux. Po čtyřech letech byl pověřen zbudováním kláštera v Clairvaux a stal se v něm opatem. Z nového kláštera šířil do Evropy cisterciáckou reformu. Hodně cestoval a založil přitom 160 dalších klášterů. Urovnával spory, bojoval proti herezi, zorganizoval dvě křižácké výpravy na osvobození Božího hrobu. Jeho život se vyznačoval mariánskou úctou, úsilím o pokoru a heroickou lásku. Zanechal mnoho spisů. Hned po jeho smrti bylo žádáno svatořečení.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

"MUŽ DVANÁCTÉHO STOLETÍ"

Tak jej později nazvali historici. Narodil se r. 1090 nebo 1091 na zámku Fonaines-lés-Dijon v severovýchodní části Francie. Otec Tecelin byl rytířského stavu a zbožná matka Aletha byla dcerou hraběte Bernarda z Montbaru. Bernard byl třetí ze šesti synů a jedné dcery. Od dětství se v něm rozvíjel duchovní život, pro který měl vzor ve své matce, na které byl dost citově závislý. Větší citový vztah ze strany matky byl podpořen i snem před Bernardovým narozením. Zdálo se jí, že ve svém lůně nosí bílého psíka. Toto jí prý bylo vyloženo zpovědníkem v tom smyslu, že očekávaný potomek bude jako věrný pes střežit Boží dům a štěkat na nepřátele víry.

Bernardův vztah k Panně Marii byl ovlivněn již v dětském věku o vánocích, kdy ji ve snu viděl s novorozeným Spasitelem a dále pak častou rozjímavou modlitbou. Když mu v září 1107 zemřela pozemská matka, dostala ho z krize láska k matce nebeské.

Vystudoval na klášterní škole řeholních kanovníků v St. Vorles, v Chatilloně, kde vynikal pro své nadání v latině, básnickém projevu i v řečtině.

V 19 letech, s ukončením studií, začal prožívat období těžkých vnitřních krizí, při nichž až heroicky chránil svou čistotu. Udává se, že v boji s pokušením jednou skočil do zamrzajícího rybníka, podruhé na cestách s přáteli, když byl sváděn domácí paní při ubytování, bránil se jí voláním "loupežníci!" Přátelům vysvětlil, že šlo skutečně o loupežný pokus připravit ho o čistotu. Příbuzní mu doporučovali slibnou vojenskou dráhu, ale Bernard překonal i toto pokušení a s myšlenkami na matku se rozhodl pro řeholní život. Oslovil ho ideál sv. Benedikta ve své přísnější podobě, kterou žili cisterciácští mniši.

Začal tak žít v Chatilloně na rodovém statku, kde se k němu připojilo 30 mladíků, údajně i všichni rodní bratři. V roce 1112 se všemi přešel do kláštera v Citeaux (lat. Cistercium), založeném před 14 lety sv. Robertem z Molesme (s pam. 17. 4.). Přijal je jeho druhý nástupce Štěpán Harding, který sepsal pravidla řádu a nazval je "listinou lásky". Bernard zde vynikal ctnostným životom a příkladnou disciplínou. V roce 1115 byl zvolen za představeného pro novou komunitu v Clairvaux. Ve 25 letech proto přijal kněžské svěcení i opatskou hodnost a s 12 řeholníky se pustil do vybudování nového kláštera v jasném údolí (lat. Clara Vallis). Ono jméno mu dali řeholníci při přetváření zarostlé, z části močálovité pustiny, dříve označované za pelyňkovou. Zde odvodňovali, káceli a s radostí budovali. O přijetí do nového kláštera projevili nečekaně velký zájem mnozí vznešení muži, učení stejně jako prostí. Bernard ctnostným životem ukazoval smysluplný směr vedoucí k životu s Bohem. Vedle života modlitby se věnoval intenzivní apoštolské činnosti. Příkladně se učil ovládat svou prudkou povahou a s pokorou uznávat své meze a nedostatky. Díky své povaze dovedl být rozhodným a vůdčím typem, který pozitivně ovlivňoval druhé.

Na výzvu biskupa rozšířil své kazatelské působení a současně začal i s písemnými projevy. K prvním spisům patří "Chvály Mariánské" a "O milosti a o svobodné vůli." Přispěly k jeho věhlasu a byl volen za rozhodčího ve sporech velmožů i za rádce církevních hodnostářů. Podle něj chvála nemá být vnímána jako ukázání na to, čím jsme, ale čím být máme, a tak má být hlavně povzbuzením k větší aktivitě v dobrém. Vedle chvály se mu dostávalo i výtek za přehnanou přísnost. Přesto jeho přísnost nepůsobila odrazování, ale spíše opak. Na duchovní cestu přivedla jeho rodnou sestru Humbenu a Jindřich, syn francouzského krále, se Bernardovým působením stal pokorným mnichem a pak i dobrým biskupem. Bernardův vliv vedl i některé biskupy k podání žaloby v Římě a proto byl napomínán, aby nezasahoval do věcí nespadajících do působnosti mnicha.

V roce 1128 byl Bernard na církevním sněmu v Troyes, kde byl pověřen sepsáním řeholních pravidel pro nový rytířský řád templářů.

Po smrti papeže Honoria II. došlo při volbě jeho nástupce, r. 1130, k rozkolu. Jednou skupinou byl zvolen Inocent II. a odpůrci pak zvolili Ankléta II. Bernard, stejně jako sv. Norbert a další církevní osobnosti uznávali za právoplatného papeže Inocenta II. Bernard svou výmluvností zklidňoval spor mezi tímto papežem a francouzským králem. Při cestách, které z toho důvodu konal, posiloval důvěru v papeže. Byl v Miláně, kde se roku 1134 dověděl o úmrtí opata Štěpána a proto žádal papeže o svolení k návratu. Na cestě do Clairvaux byl všude vítán a dvouletý pobyt využil ke stavbě nového chrámu. Po dvou letech se vracel do Itálie. Smrt vzdoropapeže zakončila spory. Roku 1145 byl za papeže zvolen Bernardův žák a jako Evžen III. radil se i nadále se svým bývalým učitelem.

Již v předešlém roce mosulský panovník dobyl Edessy jako klíčové místo k Jeruzalému a papež Evžen poslal Bernarda jako hlasatele křižácké výpravy. Ten svou podporou a líčením situace získával křižáky, zejména na sněmu ve Vezelage v Burgundsku, který svolal Ludvík VII. Dále cestou přes Německo, kam se vydal jako zastánce Židů, aby utišil vznikající bouře proti nim. Ač se Bernard velice pro křižáckou výpravu nasadil a jeho vlivem se do ní zapojil i císař Konrád, nedosáhla osvobození Božího hrobu. Zdrojem neúspěchu byla nesvornost mezi křesťany a spory s byzantským císařem.

Další zranění způsobili Bernardovi dva významní bratři komunity. Tajemník, který padělal listiny, kterými poškodil zájmy biskupů a utekl do Anglie a Hugo, který obdržel kardinálský klobouk, zpychl a s nadřazeností ponižoval a hrozil svému bývalému učiteli.

Bernard byl papežem také poslán posoudit zjevení a knihu abatyše Hildegardy z Bingenu. Vyjádřil se v tom smyslu, že v knize uváděná zjevení mají nadpřirozený charakter, ale pochopí je jen ten, jehož srdce bude proniknuto láskou k Bohu.

Zesláblý, ke sklonku života, byl ještě trevírským biskupem povolán do Met, kde urovnal krvavý spor šlechticů s měšťany. Onemocnění, se kterým se vydal do Met, se již nezbavil a následujícího roku mu vyčerpán, uprostřed svých mnichů, podlehl.

Po 20 letech byl 18. 1. 1174 papežem Alexandrem III. zařazen mezi svaté a papež Pius VIII. ho v roce 1830 prohlásil za učitele církve.

Závěrem tři Bernardovy citáty pro povzbuzení:

"Když tě Bůh zkouší, je to známka, že tě nechce zavrhnout."

"Nemáme užitek z toho, že něco víme, ale z toho, že jsme pochopili."

"Rodíme se, abychom zemřeli, umíráme, abychom žili."

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Svatý Bernard s nadšením pro Krista, šířil světlo jeho lásky a podílel se na obnově života církve s důvěrou v pomoc Panny Marie. Pro jeho následování si stanovím zásady na základě lásky a důvěry k Ježíši a jeho Matce. Chci si vyprosit pomoc k tomu být takovým či takovou, jak si přejí jejich Srdce.

Bože, Tys dal svatému opatu Bernardovi milost, aby byl světlem v Tvé církvi a horlil pro její obnovu; na jeho přímluvu naplň také nás podobnou horlivostí ducha, abychom žili jako děti světla. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Bernardus, abbas Claravallen. et doctor Eccl (1153); Samuel, propheta (asi 1000 let př. Kr); Philibertus (ca. 684); Bemardus Tolomei (1348); Maria de Mattias (1866); Maria Climent Mateu (1936); Ladislaus Mączkowski (1942); Leovigildus et Christophorus (852); Ludovicus Franciscus Le Brun et Gervasius Brunel (1794); Matthias Cardona (1936); Georgius /Aloysius/ Haefner, m. (1942)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský