Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

Česlav Jóżwiak
Česlav Jóżwiak

Eduard Kaźmierski
Eduard Kaźmierski

František Kęsy
František Kęsy

Eduard Klinik
Eduard Klinik

Jarohněv Wojciechowski
Jarohněv Wojciechowski




blah. Česlav Jóżwiak, Eduard Kaźmierski, František Kęsy, Eduard Klnik a Jarohněv Wojciechowski
Ceslaus Jóżwiak, Eduardus Kazmierski

24. srpna, připomínka
Postavení:mučedníci
Úmrtí:1942

ŽIVOTOPIS

Tato skupina mučedníků je nazývána "Poznaňskou pětkou." V Poznani se jako chlapci stali přáteli při návštěvách saleziánské oratoře. Společně si zde hráli, učili se i prohlubovali svou víru. Kromě nich sem docházelo dalších 113 mladých lidí. Začátek války pro většinu znamenal rozchod. Někteří se už nesetkali, někteří nastoupili do armády, někteří se vrátili do oratoře a založili armádu dobrovolníků západních zemí (Wojsko Ochotnicze Ziemi Zachodnich). Našel se však mezi nimi zrádce a dnešní pětice mladíků skončila 24. 8. 1942 na vězeňském nádvoří v Drážďanech pod gilotinou. Je však psáno, že je téhož dne v nebi uvítal Jan Bosko.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

"POZNAŇSKÁ PĚTKA"

Česlav Jóżwiak se narodil 7. 9. 1919 v Lažine poblíž Bydgoszcza v Polsku. V 11 letech se s rodinou přestěhoval do Poznaně, kde jeho otec pracoval u policie. Česlav chodil na gymnázium sv. Jana Kentského a po příchodu Němců se stal malířem u Oskara Henfflera. Jeho duchovní život se prohluboval díky docházení do saleziánské oratoře a Česlav se aktivně zapojil ve sdružení Neposkvrněné. Do vězení ve Forte VII se dostal hned po zatčení 23. 9. 1940. Tam se setkal s dalšími čtyřmi druhy z oratoře.

Bylo s nimi zacházeno velmi surově. Přestože jim vše hned zabavili, podařilo se jim z koše na odpadky zachránit jeden růženec. Dostali se společně na nejtragičtější místo, kterým byl bunkr 58. Později byli přemístěny do jedné z cel v Mlýnské ulici. Pokud byli pohromadě, tak se navzájem těšili a společně modlili. Po týdnu je však rozdělili do cel mezi zločinné kriminálníky.

Dne 16. 12. 1940 byli z Poznaně převezeni do Wronku nad Wartou jako političtí vězni a označeni nápisem "vlastizrada." V dubnu následujícího roku je převezla policie do Berlína a po 13 měsících dalšího věznění byli opět společně přepraveni do těžkého vězení ve Zwickau s velkými celami. Potěchou pro ně bylo to, že jeden z vězňů byl kněz, u kterého se mohli vyzpovídat a společně v koutě pomodlit. Dne 1. 8. 1942 je převezli k mimořádnému soudu do Drážďan, který je odsoudil za vlastizradu k smrti. Na ni je připravoval vězeňský kněz a před popravou jim bylo povoleno napsat rodinám dopisy na rozloučenou.

Česlav napsal: "Moji drazí rodiče, Janka, bratři, Adzia, Józef. Vlastně dnes, v den Panny Marie Pomocnice, jsem dostal vaše dopisy. Mám zanechat tento svět. Říkám vám, moji drazí, že s radostí odcházím na věčnost, raduji se víc, než kdybych se radoval z osvobození. Vím, že Panna Maria Pomocnice křesťanů, kterou jsem po celý život uctíval, vyprosí pro mě odpuštění u Ježíše. Před chvílí jsem se vyzpovídal a zakrátko přijmu Pána Ježíše do srdce. Kněz mi bude během popravy žehnat. Máme velikou radost, že můžeme být před smrtí spolu. Všech nás pět je v jedné cele. Je 19,45. Ve 20,30 odejdu z tohoto světa. Prosím vás, jenom neplačte, nezoufejte si, nemějte starost. Bůh to tak chtěl. Zvláště k tobě mluvím, drahá maminko, abys obětovala svou bolest Panně Marii Bolestné. Ona uzdraví tvé zarmoucené srdce."

Eduard Kaźmierski se narodil 1. 10. 1919 do rodiny polského obuvníka v Poznani. Po základní škole dělal nějakou dobu obchodního poslíčka. Pak mu kněz Vladislav Bartoňa našel lepší práci u firmy Brzeskiauto, kde mu umožnili vyučit se zámečníkem a automechanikem. Zde pracoval do příchodu Němců. Jeho zájmy se točily kolem salesiánského oratoria, v němž hrál jak v orchestru, tak v divadle. Měl hudební nadání a komponoval skladby k různým příležitostem. Zanechal po sobě deníček či poznámky, systematicky psané od začátku února 1936 do konce května 1939. Jsou v něm zachyceny jeho sny a plány, avšak je zde zřetelně vidět i jeho dozrávání.

V 16 letech, jako horlivý ctitel P. Marie, vykonal první pouť do Čenstochové. Krátce před dovršením 21 let, 23. 9. byl zatčen a uvězněn ve Forte VII. zároveň s Česlavem, Františkem a Jaromírem či Jarohněvem. Jejich osud pak byl společný. Po odsouzení 1. 8. 1942 v Drážďanech, dostal i on dovolení napsat rodině dopis na rozloučenou. Uvedl do něj:

"Poděkujte Spasiteli za to, že nám dovolil konat pokání a posílit se Kristovým tělem v den Panny Marie Pomocnice. Poděkujte Bohu za jeho milosrdenství bez konce. Daroval mi pokoj. Uklidněný jeho svatou vůlí odcházím z tohoto světa. On je tak dobrý, že nám odpustí. Děkuji tobě, maminko, za požehnání. Bůh chtěl od tebe velikou oběť. Nabídni mu ji, maminko, za moji hříšnou duši. Odpusťte mi všichni z celého srdce chyby vůči vám. Prosím o odpuštění tebe drahá maminko, vás drahé sestry a tebe švagře. Buďte ve spojení s Pánem."

František Kęsy se narodil 13. 11. 1920 v Berlíně. Rok poté se jejich rodina vrátila do Polska a usadila se v Poznani. Otec pracoval v elektrárně jako tesař. František toužil stát se salesiánským knězem, ale jeho touhu překazila válka. Stejně jako Česlav odešel pracovat k Henfflerovi. Věnoval se sportu i divadlu a docházel do salesiánské oratoře. Měl hlubokou úctu k Eucharistii i k Panně Marii. Ve stejný den jako Česlava zadrželi i jeho a umístili jako vězně ve Forte VII. Jejich osud pak byl společný. Po odsouzení 1. 8. 1942 v Drážďanech, dostal i on dovolení napsat rodičům dopis na rozloučenou.

Psal: "Moji drazí rodiče a bratři, přišel okamžik, abych vám řekl sbohem a je to vlastně dnes, 24. 8., v den Panny Marie Pomocnice. Jaká je to pro mě radost, že odcházím z tohoto světa, a tak by měl umírat každý. Před chvílí jsem byl u svaté zpovědi a zakrátko budu posílen nejsvětější svátostí. Nelituji toho, že tak mladý odcházím z tohoto světa. Teď se nacházím ve stavu milosti a nejsem si jistý, jestli bych v něm eventuelně byl v budoucím životě a hlavně věrný tomu, co jsem slíbil Bohu. Drazí rodiče a bratři, prosím vás ještě jednou o prominutí všeho zlého a lituji toho z celého srdce. Odpusťte mi, odcházím do nebe, nashledanou jednou tam."

Eduard Klinik se narodil 21. 7. 1919 v Poznani. Otec Vojtěch byl zámečníkem a matka Anastázie, roz. Schneiderová byla v domácnosti. Eduard chodil do salesiánského gymnázia v Osvienčimě a v roce 1939 odmaturoval v Poznani. Jeho radostí bylo docházení do oratoře, kde hrál v divadle a zpíval v chrámovém sboru. Byl velkým mariánským ctitelem a před začátkem války byl na pouti v Čenstochové. Tehdy začalo jeho dobrodružství s P. Marii Jasnohorskou.

Gestapo pro něj přišlo již 21. 9. a jako pro prvního ze skupiny uvěznilo ve Forte VII. Po dvou dnech k němu přidalo jeho 4 druhy, s nimiž pak sdílel stejný osud. Dne 16. 12. 1940 je převezli z Poznaně do Wronku nad Wartou. Nejdéle byli vězněni v Berlíně, pak přes těžké věznění ve Zwickau skončili před mimořádným soudem v Drážďanech, který je poslal pod gilotinu. Před popravou rodičům a sestrám napsal:

"Drazí rodiče, maminko, tatínku, Marie, Eriko. Podivné jsou úradky Boží, ale my se s nimi musíme smířit, protože toto všechno slouží k dobru naší duše. Moji drazí, Ježíš ve své svaté vůli chce mě vzít z tohoto světa v mém mládí. To je pro mne radostný okamžik, když budu moci zanechat tuto zem. Jak se mohu neradovat, když odcházím k Pánu a k jeho matce zaopatřený Kristovým tělem. Až do posledního okamžiku Maria byla pro mne matkou. Teď, když už mne maminko nebudeš mít, vezmi si Ježíše, náhradou za syna. Drahá maminko, děkuji ti za poslední požehnání a modlitby. Moji drazí, nezoufejte si kvůli mně, protože já jsem již s Ježíšem a s Pannou Marií.

Jarohněv (Jarogniev) Wojciechowski se narodil 5. 11. 1922 v Poznani drogistovi Ondřeji a Františce, roz. Pierzchalské. Začal studium na gymnáziu, ale z rodinných důvodů přestoupil na obchodní školu. Otec totiž byl alkoholikem a došlo k tomu, že rodinu opustil. Matka měla na starosti výživu starší sestry Ľudoslavy a dolehla na ně chudoba. Jarogniev našel v oratoři novou rodinu salesiánů, ke kterým velmi přilnul. Zpíval a hrál v divadle, stal se ctitelem Panny Marie a rozhodl se jít cestou doporučenou Janem Boskem. Pak přišla válka, která je rozdělila a pět druhů z oratoře zase spojila 23. 9. 1940, po zatčení gestapem a uvězněním ve Forte VII. Jejich osud pak byl společný. V Drážďanech po odsouzení, Wojciechowski ještě před popravou v dopise na rozloučenou napsal sestře:

"Drahá Liduš, z celého srdce děkuji tobě a Henii, Irce a všem, kteří na mě v životě nezapomněli. Poznal jsem a viděl jsem přesně život maminky, otce, tvůj a můj. Proto jsem si jistý, že tě spíše potěším, než abys kvůli mne plakala. Protože jsem přijal milost Boží a odcházím potom, co jsem poznal svoji minulost bez bolesti. Poznal jsem taky svět, život a lidi, a proto teď, drahá Liduš, buď si jistá, že nezůstaneš sama na tomto světě. Já a maminka jsme ti vždy nablízku. Prosím tě o jedinou věc: svěř své pocity Ježíšovi a Marii v každém životním okamžiku, protože u nich nalezneš pokoj."

Dopisy všech pěti mladíků byly označeny jako svědectví o vnitřní zralosti a jejich hluboké víře. Rozsudek mimořádného soudu byl vykonán gilotinou na nádvoří věznice.

Papež Jan Pavel II. 13. 6. 1999 je ve Varšavě mezi 118 polskými mučedníky II. světové války prohlásil za blahoslavené.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Bartholom, Apostolus ; Audœnus (684); Ioanna Antida Thouret (1826); (1856); Maria Michaela a Sanctissimo Sacramento Desmaisi (1865); (Maria ab Incarnatione /Maria Vincentia/; Rosal*) (1886); Maximianus Binkiewicz (1942); Ceslaus Jóżwiak, Eduardus Kazmierski (1942); Georgius Limniota (ca. 730); Andreas Fardeau (1794)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský