Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Alfons z Liguori
Alphonsus Maria de, ep. S. Agathæ Gothorum et doctor Eccl.

1. srpna, památka
Postavení:biskup a učitel církve, zakladatel řádu CSsR
Úmrtí:1787
Patron:zpovědníků a profesorů morálky
Atributy:anděl, psací náčiní, obraz P. Marie, růženec nebo misijní kříž

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Marianelle, z neapolské šlechtické rodiny. Již v 16 letech dosáhl doktorátů práv. V roce 1726 se stal knězem a pak založil kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele, tzv. redemptoristů. Na podporu křesťanského života lidu horlivě kázal a psal knihy, zvláště o morálce, ve které je považován za mistra. Byl jmenován biskupem a po 13 letech apoštolské činnosti oslepl a ohluchl. Následkem revmatických bolestí mu hlava klesala na prsa, proto se úřadu vzdal. Ještě 12 let žil v sídle kongregace, kterou založil. Psal dopisy a knihy, kterými si získal titul církevního učitele.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

OBHÁJCE BOŽÍ LÁSKY A BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ

Narodil se 27. 9. 1696 v Marianelle u Neapole v Itálii do staré šlechtické rodiny. Otec Josef byl kapitánem lodi a matka Anna roz. Cavalieri se s nevšední péčí a láskou věnovala křesťanské výchově svých osmi dětí. Alfons byl nejstarší, nechybělo mu nadání a tak podle otcova přání byl v Neapoli přihlášen ke studiu práv na univerzitě již ve 12 letech. Byl doma vyučován soukromými učiteli a vybranými profesory, což mu umožnilo ve studiu pokračovat rychleji. Díky brzkému zápisu na universitu měl přístup k oficiálním zkouškám a doktorát z občanských a církevních práv zvládl již jako 16letý, 21. 1. 1713. Současně již studoval filosofii, latinu a italskou literaturu.

V 18 letech otevřel vlastní advokátní kancelář, stal se oblíbeným a vyhledávaným. Asi po osmi letech, v jednom významném soudním procesu, jej potkal neúspěch. Ještě téhož roku 1723, při návštěvě nevyléčitelně nemocných náhle cítil, že má změnit povolání. Začal studium teologie a již v prosinci 1726 přijal kněžské svěcení.

Zapojil se do diecézního kněžského sdružení "Apoštolské misie", nazývaného i "Propaganda" a horlivě působil jako lidový misionář. Na srdci mu nejvíce ležel stav lidí nejubožejších, v hmotné a mravní bídě. K nim patřilo i mnoho pastevců a rolníků ze širokého okolí Neapole. V boji s jejich náboženskou nevědomostí založil "Dílo kapliček", významné tím, že večerní vyučování katechismu pro laiky spojoval s jednoduchou pobožností.

V roce 1731 s biskupem Tomášem Falcoju společně založili kontemplativní řád Sester Nejsvětějšího Vykupitele a P. Alfons následující rok 9. 11. založil s prvními zájemci z řad kněží "Kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele" - redemptoristy. Důvodem byla potřeba apoštolské práce na venkově.

Jako učenci zamilovanému do Kristova kříže a nesmírně si vážícího Spasitelova utrpení, v němž viděl souhrn všech důkazů Boží lásky, se mu zdálo nepochopitelné, že je tak mnoho těch, kteří Ukřižovaného nemilují. Snažil se je pro něj nadchnout kázaným i psaným slovem a při zpovědích vedl kajícníky k opravdovému obrácení.

Vyzýval: "Upři svůj pohled na Ukřižovaného. Pozoruj Božího Beránka, zabitého na obětním stole. Pomysli, že je milovaným Synem věčného Otce a byl ukřižován pro lásku k tobě. Pohleď, jak jeho ruce jsou rozepjaté, aby tě objaly; jeho hlava je nakloněná, aby ti dal políbení pokoje; jeho bok je otevřený, aby tě sevřel ve svém Srdci. Co nyní řekneš o Bohu, který tě tak miluje? Nezaslouží si, abys ho miloval?" (Opere X. 214)

Alfons vynikal v adoraci i v lásce k Panně Marii, kterou často nazýval Útočištěm hříšníků, Matkou milosrdenství a dobrotivou a mírnou Pannou. Viděl v ní tu, která pomáhá vlévat milost a spolupůsobí její růst. Jako obhájce Boží lásky a Božího milosrdenství vystupoval proti nadměrné přísnosti - bludu jansenistů.

Jeho kongregaci redemptoristů schválil papež Benedikt XIV. v roce 1749 s názvem Nejsvětějšího Vykupitele.

Roku 1762 byl Alfons od papeže Klementa XIII. jmenován biskupem v hornaté diecézi Sant Agata dei Gotti, kterou pak po 13 let s pastýřskou horlivostí spravoval. Během té doby, v roce 1768, onemocněl silnou artritidou v zádech s následným pokřivením šíje. Hlava mu zůstávala skloněná a tlakem na prsa trpěl bolestí. Teprve v 79 letech abdikoval a se souhlasem papeže Pia VI. odešel trávit poslední léta života do řeholního domu v Pagani u Salerno poblíž Neapole.

K Alfonsově nemoci se přidalo slábnutí zraku a intrikami byl v r. 1780 získán jeho podpis na pozměněné řeholní stanovy. Jednalo se o podvod a zneužití jeho slepoty. Papež následně čtyři redemptoristické kláštery odepsal z řádu. Ke sjednocení došlo až šest let po Alfonsově smrti, který zemřel v pokoji po překonaných vnitřních bojích a úzkostech ve věku 91 let.

Napsal mnoho spisů, v nichž předával nauku církve obohacenou. Zanechal velmi významné morální spisy, jeho "Teologie morálky" v roce 1933 již měla za sebou 82 vydání. Poprvé ji vydal roku 1753. Připomínány jsou jeho příručky pro zpovědníky a lidové misionáře. Aby podnítil úctu a důvěru k Matce Boží, napsal knihu "Vznešenosti Panny Marie" (Le glorie di Maria), plnou citátů Otců a teologů. Celkem napsal 111 děl, která vycházel až v 63 jazycích a prý se jedná o více než 20000 vydání jeho publikací.

K jeho vedlejším činnostem patřilo i malířství, byl schopným architektem, vyznal se v sochařském umění i v hudbě. Složil např. pašijovou kantátu: "Duetto tra l´anima e Gesu Cristo" (Dueto duše a Krista), již jako dítě se naučil hrát na cembalo.

K jeho blahořečení, připravovanému od jeho smrti, došlo v roce 1815, po návratu papeže Pia VII. z vyhnanství. Papežem Řehořem XVI. byl v r. 1839 slavnostně kanonizován a jeho nástupcem Piem IX. v roce 1871 zařazen mezi církevní učitele. V roce 1950 byl prohlášen patronem moralistů a zpovědníků.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

S myšlenkou na horlivost sv. Alfonse budu usilovat o to, abych nepromarňoval čas, který mi byl s mnohými milostmi svěřen k jejich využití a k chvále Boha, z jehož lásky, pro lásku a v ní mám naplno žít.

Bože, Ty dáváš své církvi v každé době nové příklady k následování; dej, ať v horlivosti o spásu duší jdeme ve stopách svatého biskupa Alfonsa, abychom dosáhli společného cíle v nebi. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Alphonsus Maria de, ep. S. Agathæ Gothorum et doctor Eccl. (1787); Petrus Favre (1546); Eleazarus, martyres Antiochiæ VII fratres (kolem r. 170 př. Kr.); Friardus et Secundellus (s. VI); (Maria Stella a Sanctissimo Sacramento Adelheidis); Mardosewicz (1943); Felix, m. Gerundæ (s. IV in.); Friardus et Secundellus (s. VI); Exsuperius, ep. Baiocen. (ca. s. IV); Severus, presb. in Aquitania (ca.500); Ionatus (ca. 690); Ethelwoldus (984); Emericus de Quart (1313); Benvenutus (Iosephus), de Miguel Arahal* (1936); Ioannes, religiosus Ord. Eremit. S. Augustini (ca. 1336); Thomas Welbourne (1605); Benvenutus (Iosephus); Maria Stella a Sanctissimo Sacramento (Adelheidis), Mardosewicz* (1943); de Miguel Arahal (1936); Maria Boromea (Veronica), Narmontowicz* (1943); Alexius Sobaszek (1942); Mardosewicz (1943); Maria Boromea (Veronica); Maria Stella a Sanctissimo Sacramento (Adelheidis); Mardosewicz - Maria Boromea (Veronica); Narmontowicz, Maria Canisia (Eugenia); Mackiewicz, Maria Felicitas (Paulina); Borowik, Maria Heliodora (Leocadia); Matuszewska, Maria Imelda a Iesu Hostia (Hedwigis Carolina); Żak, Maria Raymunda a Iesu et Maria (Anna); Kukolowicz, Maria Sergia a Virgine Perdolente (Iulia); Rapiej, Maria Canuta a Iesu in Horto Getsemani (Iosepha); Chrobot, Maria Daniela a Iesu et Maria Immaculata (Eleonora Aniela); Jóźwik, Maria Guidona a Divina Misericordia (Helena); Cierpka (1943)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský