Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Bonifác I.
Bonifatius Pp I.

4. září, připomínka
Postavení:papež
Úmrtí:422

ŽIVOTOPIS

Narodil se v Římě jako syn kněze Sekundia. Za papeže Inocence I. byl z jeho pověření několikrát v Cařihradu, kde plnil svěřené poslání. Vynikal vzdělaností i moudrostí a proto po smrti papeže Zosima, který zemřel 26. 12. r. 418, byl přes své námitky zvolen novým papežem. Jeho voliči se sešli v Teodořině chrámu v počtu asi 70 kněží se zástupem lidu, který si nepřál arcijáhna Eulália, usilujícího o papežský stolec, ale moudrého Římana. Eulalius, ještě před pohřbením řeckého papeže Zosima, svolal své přívržence do lateránské basiliky, kde se opevnili. Tam provolali Eulalia papežem a vyvstal rozkol. V neděli 29. 12. se obě strany chystaly k posvěcení zvolených. Eulalius byl posvěcen v Lateráně a Bonifác u sv. Marcella na Via Lata-Corso Umberto. Pak všichni zamířili k sv. Petru.

Římský pohanský prefekt stranil Eulaliovi a jednal v jeho prospěch. Z císařova rozhodnutí měl pak Bonifác zakázaný pobyt v Římě a proto se usídlil u katakomb sv. Felicity za městem. Jeho voliči se odvolali do Ravenny a vysvětlili císaři celou situaci. Ten nařídil svolání velkého sněmu biskupů, včetně afrických, do Spoleta. Do jeho rozhodnutí dostal zákaz vstupu do Říma i Eulalius a císař prohlásil, že kterýkoliv ze zvolených porušením zákazu zapříčiní zrušení své volby. Velikonoční oslavy v Římě dostal za úkol spoletský biskup. S tím nesouhlasil Eulalius a před jeho příchodem vtrhl do Říma a obsadil Laterán. Pro nedodržení císařského nařízení byl Eulalius zatčen a císařský dvůr uznal Bonifácovo právo na papežský stolec bez čekání na sněm. Slavnostní nastolení Bonifáce se v Římě konalo s velkou radostí 10. dubna.

Bonifác I. nejprve dořešil disciplinární otázky u afrických biskupů a byl pak s nimi v dobrém vztahu. Vynikal úctou k oltáři, na který sestupoval Spasitel a Pán, proto byla zaznamenána nařízení, která měla úctu a vznešenost v tomto směru zdůraznit. Z obezřetné opatrnosti odmítal svěcení k duchovnímu stavu zájemcům z řad otroků a zaměstnanců císařského dvora bez souhlasu jejich pánů, kteří udělením svěcení na ně ztráceli právo. Neboť ti se dříve často tím cítili poškozeni a snažili se mstít církvi.

Na snahy pelegiánů, ospravedlnit své bludné názory dvěma listy, odpověděl papež tím, že pověřil řešením biskupa Augustina, pozdějšího světce, jenž odpověděl pojednáním "Adv. duas ep. Pel." Bonifác I. musel řešit nepříjemnost s cařihradským patriarchou Attikem, který se přes císaře Theodosia II. snažil o vymanění z pravomoci římského Stolce. Za pomoci ravenského císaře Honoria se však papeži podařilo přesvědčit Theodosia, že Církev města Říma nepozbyla výsad předků, pravomoci apoštola Petra..

Přičiněním cařihradského patriarchy se biskupové v Korintě usnesli na sesazení papežem ustanoveného biskupa Perigena. I zde Bonifác I. dal synodě najevo, že o jeho rozhodnutí nesmí být znovu jednáno. Papež rok po svém zvolení onemocněl a začalo se opět schylovat k rozkolu v případě volby nástupce. Po uzdravení Bonifác I. u císaře Honoria zajistil příslib, že při sporné volbě nedojde k uznání nového papeže a vláda uzná jen jednomyslnou volbu. Zemřel po pontifikátu trvajícím 3 roky, 8 měsíců a 6 dní. Byl pohřben u silnice Salaria na hřbitově u sv. Felicity, které připisoval svou ochranu za rozkolu s Eulaliem. Jeho památka bývala původně 25. října.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Moyses, propheta (zač. 12. stol. př. Kr); Rosalia, virgo panormitana (s. XII); Marinus, anachoreta (s. IV/V); Bonifatius Pp I. (422); Ida, vidua in Saxonia (825); Irmgardis (asi 1089); Catharina Mattei (1547); Maria a Sancta Crecilia Romana /Dina/ Bellanger (1929); Bernardus /Iosephus/ Bieda Grau (1936); Caletrix (ante 573); Fredaldus (ca. s. IX); Scipio Hieronymus Brigéat de Lambert (1794); Maria a Sancta Crecilia Romana (Dina) Bellanger (1929); Iosephus Paschalis Carda Saporta (1936); Franciscus Sendra Ivars (1936); Bernardus (Iosephus) Bieda Grau (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský