Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-




sv. Tomáš de Villa Nova
Thomas de Villa Nova

8. září, připomínka
Postavení:biskup OESA
Úmrtí:1555
Patron:je vzýván jako ochránce studentů
Atributy:biskup, měšec, žebrák

ŽIVOTOPIS

Byl Španělem, který svými ctnostmi ovlivňoval druhé. Po úspěšném studiu se stal profesorem, pak řeholníkem a knězem. Působil jako představený řádu, učitel a kazatel. Nakonec byl jmenován arcibiskupem se sídlem ve Valencii a i na tomto místě si činil značnou újmu, aby mohl být co nejštědřejší k chudým.Ve svém úřadu, který vykonával až do smrti, prokazoval velkou horlivost a zodpovědnost.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ÚSPĚCH BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA JE PLODEM JEHO CTNOSTÍ

Narodil se kolem roku 1487 ve Fuenllana u Villanovy (Villanueva) v Kastili ve Španělsku. Město Villanova je i místo původu jeho otce Alfonze Garzias. Matka Lucie byla z rodu Martines. Tomáš již v dětství rád projevoval štědrost k potřebným. Občas někomu daroval svačinu, jednou se vrátil ze školy bos a bez kabátu, s odpovědí rodičům, že ho mohou potrestat, ale on se nemohl dívat na chudého chlapce, který se třásl zimou. Mezi jeho ctnosti patřila vedle zbožnosti skromnost a pokora.

V 15 letech začal navštěvovat školu Universidad Complutense v Alkaly. Po dvou letech ji přerušil a na studia se sem vrátil do nové koleje sv. Idelfonse v roce 1508. Úspěšně ve 26 letech vystudoval filosofii a teologii. Rok zde působil jako profesor a pak byl povolán učit na věhlasnou universitu v Salamance.

Mezi tím mu zemřel otec a Tomáš, poté co poskytl matce útěchu, dům, který mu z dědictví otce připadl, daroval jako útulek pro chudé dívky a vdovy. Sám si zvolil život v poustevnickém řádu sv. Augustina, do kterého vstoupil do 21. 11. 1516. Po roce složil dočasné sliby a věčné asi za další rok, který byl pro něj významný především i tím, že v něm 18. 12. 1518 přijal kněžské svěcení a na Boží hod vánoční sloužil primiční mši svatou.

V roce 1519 se Tomáš stal převorem kláštera v Salamance a o něco později v Burgosu a pak ve Valladolidě. Od roku 1527 byl po dvě období provinciálem Andalusie a Kastílie.

S velkou horlivostí usiloval o rozkvět řádu, počínaje dodržováním pravidel. Pro všechny byl vzorem a studenti poznávali, že jeho učenost nepochází jen ze studií, ale je plodem žité víry a lásky ke Kristu, se ctnostmi pokory, kajícnosti a obětavé lásky k bližním. Po bratrech požadoval stálé bohoslovecké vzdělávání s četbou Písma svatého a knih církevních spisovatelů. Vůči chybujícím měl útrpnost a o jejich nápravu se snažil dobrotou. Bral na sebe pokání a teprve potom o chybě dotyčného s ním mluvil. Ten postup vedl bratry k horlivosti v zachovávání řehole.

Kázání Tomáše byla spojována se žhnoucím plamenem Ducha svatého a v srdcích posluchačů nacházela odezvu. Mluvil prostým způsobem s velkou vážností a bez prudkých emocí. S láskyplným citem svolával na hříšníky Boží milosrdenství. Sám oproštěn od nízkých náklonností, snad pro překypující šlechetnost myšlenek, vedl posluchače do Boží náruče. To co říkal, zároveň prožíval, proto míval na kazatelně i v očích slzy a pro dojetí dělal pauzy.

Mezi jeho dary bývá uváděno rozeznávání duchů, poznávání smýšlení druhých i prorocké charisma. Málo kdo mu prý odolal, což potvrzuje příběh, v němž se několik biskupů marně přimlouvalo u císaře Karla V. za milost pro k smrti odsouzené zbojníky, avšak při návštěvě Tomáše jim císař odpustil. Jako dodatečné císařovo vysvětlení jsou uváděna slova: "Nemohl jsem tomu světci odolat. Má klíč k lidským srdcím, dokáže je vést jako pravý Boží služebník." Další příběh mluví o ovlivnění matky, prahnoucí po pomstě za smrt syna, které bylo marně domlouváno. Před Tomášem se ale sklonila a slíbila učinit vše, co přikáže i kdyby to bylo sebeobtížnější. Když ji Tomáš uložil, aby odpustila vrahovi, odpustila mu.

V roce 1544 byl jmenován arcibiskupem ve Valencii. Biskupské svěcení přijal 7. 12. v Toledu od kard. Jana Tavery de Pardo a 1. 1. 1545 nastoupil na arcibiskupský stolec ve Valencii. Do města přišel pěšky, v obnošeném oděvu a nepoznán se na jeho okraji ubytoval v klášteře svého řádu, kde byl přehlížen kvůli očekávanému příjezdu nového arcibiskupa. Po svém nastolení mezi prvním navštívil špinavé a zatuchlé městské vězení a staral se o ulehčení vězňům. Pro chudobu a skromnost bydlení dostal od kapituly dostatečný obnos na odpovídající zařízení, ale Tomáš dal tyto peníze obratem na stavbu vyhořelého špitálu, v němž byli ošetřováni chudí nemocní.

Na arcibiskupském stolci zůstal věrný chudobě i řeholním pravidlům a z výtěžku arcibiskupství spotřebovával jen pětinu na jeho provoz, včetně výplat zaměstnanců. Ostatní částku použil na dobročinnost. Proto v jeho sídle nebyly ani koberce. Na výtky, že může dělat dojem lakomce, odpovídal: "Biskup má vynikat ctnostmi a dobrými skutky, nikoliv krásným, drahým vybavením a přepychem."

Je uváděno, že podporoval měšťany, kteří se po zchudnutí styděli žebrat. Poskytoval pomoc nemocným řemeslníkům a obchodníkům, dcerám nemajetných rodičů potřebné věno, aby se mohly vdát a neupadly do hříšného života a od Maurů vykupoval křesťanské zajatce. Zmiňovaná je i jeho starost o pohozené novorozence, pro které zajišťoval chůvy a odměňoval také ty, kteří tyto bezmocné opuštěnce přinesli.

Pro chudé studenty založil koleje ve Valencii, v Alkale i v Oriole. Za chudé platil lékaře a nemocným zajišťoval stravu z jejich řad. Na varování před podvodníky, vydávajícími se za ubožáky, poukazoval na to, že dáváme-li almužnu ve jménu Krista a s upřímným srdcem, není podstatné, jsme-li někým oklamáni. Zdůrazňoval, že nemůže odhánět žebrající kvůli povalečům, ani kdyby jen desetina byla hodných.

Jako arcibiskupovi nemohlo Tomášovi nezáležet na mravní stránce ve své diecézi. Kanovníci nedbali na zachovávání patřičné kázně a dávali přednost nezřízeným zábavám. Velmoži setrvávali v nedovolených sňatcích a žili v rozmařilosti. Takovým provinilcům domlouval v soukromí a upozorňoval je na zlo dávaného pohoršení. Nechtěl proti nikomu přísně vystupovat a uváděl následné vysvětlení: "Kdo se nebojí Boha, nedá se od zlé cesty odvrátit ani klatbou." Proto v dobrotě srdce, bez zbytečných svědků, prosil provinilce, kterým ukazoval dobrou cestu, aby se polepšili. Ty nejzatvrzelejší zval do svého pokoje a dojemně jim domlouval před obrazem Ukřižovaného. Jednomu z nich prý řekl: "Protože na Božím soudu bude i tvá duše ode mne požadována, hodlám za ni dělat pokání." A začal se do krve bičovat. - To dotyčný nevydržel a se slzami lítosti prosil o odpuštění a sliboval polepšení.

Přes všechny úspěchy Tomáš občas prožíval představy, že na Božím soudu neobstojí pro velkou zodpovědnost za arcidiecézi, že pastýřský úkol nezvládá dostatečně. Toužil proto zbytek života strávit v klášterním ústraní a prosil papeže o zbavení úřadu, ale marně.

O svátku sv. Augustina v roce 1555 onemocněl bolestmi v hrdle a zimnicí, načež si vykonal životní zpověď a chystal se na smrt. O svátku Narození Panny Marie ve svém pokoji sloužil poslední mši svatou a s přijetím Kristova Těla skonal.

Papež Pavel V. ho prohlásil za blahoslaveného a Alexandr VII. v roce 1658 svatořečil. Jeho památka začala být údajně slavena 18.září a pak přesunuta na 22.září, kdy je v některých zemích dosud připomínána. V augustiánském řádu 10. 10. Nakonec byla všeobecná památka přesunuta na výročí jeho smrti - vstupu do nebeského království - 8. 9.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zamyslím se nad tím, co dělám pro spásu těch, za které jsem zodpovědný a začnu modlitbou za ně.

Bože, Tys naplnil svatého Tomáše svou láskou, dal jsi mu víru, která přemáhá zlobu světa, a přidružil jsi ho k zástupu svatých biskupů; na jeho přímluvu dej i nám vytrvalost ve víře a lásce, abychom měli spolu s ním účast na tvé slávě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Maria Virgo, Nativitas ; Hadrianus, m. Nicomediæ (století neznámé); Isaac, ep. in Armenia (438); Sergius Pp I (701); Corbinianus (725); Seraphina Sforza (1478); Thomas de Villa Nova (1555); Antonius a Sancto Bonaventura, Dominicus Castellet et XX socii* (1628); Fridericus Ozanam (1853); Ismael Escrihuela Esteve (1936); Apolonia Lizarraga a Santísimo Sacramento Zabalegui (1936); Adamus Bargielski (1942); Ladislaus Blądziński (1944); Faustus, Dius et Ammonius (ca. 311); Petrus de Chavanon (ca. 1080); Thomas Palaser, Ioannes Norton et Ioannes Talbot* (1600); Iosephus C, Theodemirus Ioachim (Adrianus) Sainz Sainz et Eventius Richardus (Eusebius Alphonsus) Urjurra* (1936); Marinus Blanes Giner (1936); Paschalis Fortu (1936); Iosepha a Sancto Ioanne Ruano García et Maria Perdolens a Sancta Eulalia Puig Bonany (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský