Světci k nám hovoří...


blah. Ondřej Ferrari

Andreas Carolus Ferrari

2. února, připomínka
Postavení:biskup
Úmrtí:1921

ŽIVOTOPIS

Narodil se 13. 8. 1850 v obci Lalatta (dnes část Palanzano) v provincii Parma v italském regionu Emilia-Romagna. V Parmě, kde bratři jeho otce byli kněžími, získal v roce 1883 doktorát z teologie. V prosinci 1872 přijal jáhenské svěcení a 20. 12. 1873 kněžské svěcení pro službu v diecézi Parma, kde pak působil 16 let. Od roku 1875 zde také sloužil jako profesor matematiky a přírodních věd a o dva roky později se stal rektorem seminaristů. Přednášel i teologické základy a církevní historii. V roce 1885 vydal teologickou dogmatiku „Sumula theologiae dogmaticae generalis“. V červnu 1890 se stal biskupem s krátkou působností v Guastalle a v dalším roce byl poslán do diecéze Como. Stal se známý svou oddaností lidem a častými pastoračními návštěvami. Od papeže Lva XIII. obdržel v roce 1894 kardinálský titul. Po obdržení pallia si přidal jméno Karla Boromejského (pam. 4. 11.) a byl poslán do milánské arcidiecéze, kde pak působil 27 let.

Velmi mu záleželo na zachování a upevnění víry věřících. Byl si vědom toho, že nedostatek vědomostí o zásadních pravdách vystavuje věřící vlivu ateistické a materialistické propagace, jak o něm později řekl při beatifikaci papež. Karel Ferrari také podporoval katolický tisk a v Miláně organizoval katolickou univerzitu. V každé farnosti si také všímal sociálních poměrů a řešil formy pomoci. Na srdci mu ležely opuštěné děti, dělníci a chudoba. Vytvořil proto dílo s názvem Společnost svatého Pavla s úkolem převzít organizaci apoštolátu světské a sociální pomoci v arcidiecézi. Jednalo se o celou řadu iniciativ, mezi kterými byly vedle sekretariátu závodní jídelny, misie mezi dělníky, dětské domovy i domov resocializace propuštěných vězňů. Významně mu pomáhalo vědomí potřeby zapojovat laiky do života církve a využít jejich potenciál k dobru církve i společnosti.

Na začátku září 1895 uspořádal Arcidiecézní eucharistický kongres. V roce 1903 se účastnil papežského konkláve, které zvolilo papeže Pia X. Během první světové války vytvořil skupinu věnující se péči o vojáky a zajatce. Za své úsilí byl později vyznamenán Velkým křížem Řádu sv. Mauricia a Lazara. Zemřel v 70 letech na rakovinu hrdla, která ho trápila po dva roky. Poslední věta, kterou napsal do deníku zněla: „Ať se stane Boží vůle ve všem!“

Papež Jan Pavel II. jej 10. 5. 1987 na Svatopetrském náměstí blahořečil.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Festum Præsentatiónis Dómini; Flosculus (asi 500); Laurentius, ep. Cantuarien (619); Burchardus, ep. Herbipolitan (754); Simon Fidati de Cassia (1348); Petrus Cambiani de Ruffia (1365); Catharina de´Ricci (1590); Ioanna de Lestonnac (1640); Nicolaus Saggio de Langobardis (1709); Stephanus Bellesini (1840); Ioannes Theophanes Vénard (1861); Aloysius Alexander Alphonse Brisson (1908); Benedictus Daswa Tshimangadzo (1990); Andreas Carolus Ferrari (1921); Maria Dominica Mantovani (1862); Maria Catharina Kasper (1898)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský




Bez písemného souhlasu autora není povoleno veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.