Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Jan Zlatoústý
Ioannes Chrysostomus, ep. et doctor Eccl.

13. září, památka
Postavení:biskup a učitel církve
Úmrtí:407
Patron:kazatelů, řečníků; pomocník při epilepsii
Atributy:andělé, biskup, holubice, kniha, úl

ŽIVOTOPIS

Pocházel ze syrské Antiochie. Po studiu řečnictví přijal křest a věnoval se poustevnickému životu. Roku 381 se stal jáhnem a v té době začal i literární činnost. Knězem byl od r. 386 a upozornil na sebe svou výmluvností s mimořádnou řečnickou schopností. Po 11 letech byl povolán za konstantinopolského patriarchu. Zůstal věrný svým zásadám, vedl skromný život a pranýřoval rozmařilost bohatých. Jeho ctnosti vedly k tomu, že byl opakovaně poslán do vyhnanství (403 a 404) odkud pokračoval v díle psaním spisů. Starostlivou péčí o duchovní dobra se střetával s úsilím nepřátel dostat ho co nejdál. Císař pak potvrdil jeho odsun i z oblasti arménského Kukusu na východě Turecka až k východnímu břehu Černého moře. Tam však nedošel a podlehl útrapám v pontské Komani (u současného Tokátu v severním Turecku). Jeho poslední slova byla: "Sláva Bohu za všecko." Ostatky byly r. 1204 slavně převezeny do Konstantinopole.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

"SLÁVA BOHU ZA VŠECHNO"

To bylo heslem světce, který byl zařazen mezi čtyři velké církevní učitele Východu.

Narodil se kolem roku 349 v Syrské Antiochii (dnešní Antakya v Turecku). Otec Sekundus byl důstojníkem a brzy po Janově narození zemřel. Matka Anthusa zůstala od 20 let vdovou a s hlubokou křesťanskou vírou se věnovala výchově svého syna. Brzy se u něj projevilo nadání a na vyšším studiu filosofie a rétoriky si osvojil znalosti i řečnické umění svého slavného pohanského učitele Libaniose.

Jan dospíval v době, v níž bylo zvykem první a základní svátost přijímat až v dospělosti. O to důkladněji se na ni připravoval i s jistou snahou o asketický způsob kajícnosti, který se střetával se snahou matky o jeho pohodlí. O velikonocích roku 368 byl pokřtěn od biskupa Meletia, který dbal o jeho duchovní formaci a r. 371 ho ustanovil lektorem. Asi již od r. 367 Jan v Antiochii navštěvoval Asceterium - teologické studium vedené exegetou Diodorem z Tarsu. Hned po tomto studiu, v roce 372, kdy mu zemřela i matka, odešel poustevničit na horu Silpius. Zde v blízkosti jiných poustevníků strávil čtyři roky a pak další dva roky žil tvrdým asketickým životem v odlehlé jeskyni a rozjímal nad učením Nového zákona. Především o požadavcích a doporučeních Krista a Pavlových listů.

Zvolené místo a tuhý půst vyvolaly u Jana zdravotní problémy, jež ho přiměly k návratu do Antiochie. Boží prozřetelností byl přiveden k pastorační službě, při níž uplatnil osobní zkušenosti s Božím Slovem i řečnické schopnosti.

V roce 381 přijal od biskupa Miletia jáhenské svěcení a roku 386 od jeho nástupce Flávia svěcení kněžské. Ve svém působení se stal významným především jako kazatel a brzy získal pověst nejlepšího řečníka století. Strhujícím ohnivým kázáním a výmluvností při hlásání pravd víry si vysloužil pojmenování "Chrysostomus" - "Zlatoústý."

Když v postní době roku 387 na protest proti zvyšování daní začal lid zesměšňovat a strhávat císařské sochy a tak na sebe přivolávat represálie ze strany císařského dvora, Jan pronesl 21 působivých kázání, v nichž vyzýval k pokání a povzbuzoval ke křesťanské naději a modlitbě. Tím vyhrocující se situaci dovedně zklidnil.

Po smrti konstantinopolského biskupa-patriarchy Nektaria se císař Arkádius na radu Eutropia rozhodl dostat na uvolněné místo patriarchy vychvalovaného kazatele z Antiochie. Povolání se uskutečnilo pod jinou záminkou a teprve po cestě byl Jan připravován na to, co jej čekalo, protože bylo zřejmé, že by se povýšení snažil vyhnout. Podvoloval se mu nerad a po formální volbě synody přijal biskupské svěcení od alexandrijského patriarchy Teofila, který by je byl mnohem raději udělil svému kandidátovi.

Na císařském dvoře byli zvyklí na snadnou domluvu s patriarchou, ale Jan Zlatoústý měl pevné zásady, se kterými se pustil do reformy. Evangelní rady začal nejprve uplatňovat v patriarchálním paláci, z něhož odstranil nepatřičný přepych. Upřednostňoval prostotu, jednoduchost i skromnost vyžadoval také od ostatního duchovenstva. Pouze při bohoslužbách mělo vše zářit k větší Boží oslavě. Zlepšení kázně a projevů pokory vyžadoval zejména od řeholníků, ale nenechal na pokoji ani dvořany a boháče. Jeho pastýřská starostlivost se na prvním místě týkala duchovní stránky, ale stejně jako Kristovo učení šla "ruku v ruce" se starostí o chudé a s důrazem na blíženskou lásku. Nemohl trpět v církvi nepořádky, aniž by proti nim něco podnikl. Tak např. r. 399 poskytl azyl Eutropiovi, který před císařskými pronásledovateli hledal útočiště v chrámu, a v Asii r. 401 sesadil šest nepatřičně zvolených biskupů. Na cestě z Efezu sesadil další nehodné. Byl shovívavý k mnichům exkomunikovaným od Teofila, kteří hledali pomoc v Konstantinopoli. Byli podezíráni z přidržování se Origenových bludů a pod touto záminkou jim byly v Egyptě zapáleny střechy nad hlavou. Část duchovenstva a bohatých, včetně císařovny Eudokie, kteří nelibě nesli zásadovost patriarchy Jana, vše využívali proti němu. Ten neohroženě mluvil o bezbožné královně Jezábel i cizoložné Herodiadě tak, že se v nich císařovna poznávala. Místo pokání plánovala odstranění mravokárce.

K prvnímu pokusu došlo přispěním Alexandrijského patriarchy Teofila, který roku 403 na synodě, kterou svolal na chalcedonské předměstí zv. "U dubu", s 35 nepřáteli Jana Zlatoústého sesadil. Jan se 40 věrnými biskupy odmítl účast na synodě, kde by měl odpovídat na jejich nenávistné obžaloby. Jan rozhodnutí synody přijal s nadhledem a ještě mírnil lid, který se proti jeho vyhnání bouřil. Po vsazení na loď se současným řáděním vojska v jeho chrámu přišlo zemětřesení, které bylo považováno za odpověď s nebe a údajně přispělo k Janovu návratu. Dlouhého klidu mu ale přáno nebylo. Před hlavním chrámem byla v postní době postavena stříbrná socha císařovny a u ní konány polopohanské oslavy na její počest. Jan musel pronesenou homilií opět zasáhnout hříšné ego císařovny.

Následně při velikonoční vigilii (16. 4. 404) došlo k násilnému napadení těch, kteří právě udělovali křest a jejich krví byla údajně potřísněna křestní voda. Jan pak hledal pomoc u papeže Inocence I. Ten jednal se západním císařem Honoriem, jenž byl bratrem Arkádia, aby byl do Soluně svolán církevní sněm. Eudoxie se prý ale postarala, aby k němu Arkádius nesvolil. Pronásledování narůstalo, došlo k pokusům o napadení patriarchy Jana a jeho stoupencům se začalo říkat "Janovité".

Ještě v roce 404 byl z návodu císařovny patriarcha Jan odváděn do vyhnanství v arménském Kukusu. Vojenský doprovod ho nutil jít pěšky dnem i nocí přes 630 km, se zastávkou jen kvůli zimnici. Z Kukusu Jan vedl korespondenci a snažil se být prospěšný křesťanům v Arménii, Persii i Sýrii. Na jaře r. 406 došlo ke vpádům Isauerů a k následnému stěhování o 8 km dále do hor. Jan tedy musel z Kukusu do Arabisu. Nepřátelé mezi tím slyšeli o jeho dalším požehnaném působení a u císaře Arkádia se postarali o odsunutí Jana na nejzazší území, k východnímu pobřeží Černého moře. Janova další cesta do Pytius však skončila smrtí vyčerpáním z podstupovaných útrap. Dva vojáci ho dovlékli do Komany v Pontu a přes jeho onemocnění a nemohoucnost se snažili o pokračování v cestě. Ta pak 13. 9. 407 skončila míli za městem u kostelíka sv. biskupa Basiliška. Zde přijal Nejsvětější svátost na cestu a s často používanými slovy: "Sláva Bohu za všechno," skonal.

Mezi svaté byl podle některých podání zapsán již papežem Inocencem I. a liturgická úcta k němu začala r. 428 v byzantské církvi. O deset let později byl rehabilitován Teodosiem II. a jeho ostatky byly přeneseny do kostela svatých apoštolů v Konstantinopoli. V roce 1204 byly převezeny do Říma a dnes jsou uloženy v kapli kanovnického chóru baziliky sv. Petra. Část z nich 24. 8. 2004 papež Jan Pavel II. daroval Konstantinopolskému patriarchovi Bartolomějovi I.

V roce 1568 byl papežem Piem V. prohlášen za učitele církve. Za patrona katolických kazatelů byl prohlášen 8. 7. 1908 Piem X. a od blah. Jana XXIII. prohlášen patronem 2. vatikánského koncilu.

Je označován za ekumenického světce, protože je uctíván vedle římskokatolické a řeckokatolické církve i v pravoslavné (13. 11.) a anglikánské církvi.

Jan Zlatoústý zanechal velký literární odkaz. Ve svých spisech vyzdvihuje a brání řeholní ideály, chválí zasvěcení života Bohu, píše o důstojnosti kněžství a předkládá zásady křesťanské výchovy. Z jeho četných kázání se dochovalo 67 homilií ke knize Genesis, 90 k Matoušovu a 88 k Janovu evangeliu, 58 k žalmům, 55 ke Skutkům apoštolů a 32 k listům sv. Pavla. Z jeho korespondence se dochovalo 242 listů a z mnohých vyzařuje jeho heroická láska k eucharistii.

Tento moudrý učitel prohlásil: "Kdybychom chtěli pravdy o Bohu zodpovědět vnější moudrostí, bylo by to k smíchu nikoliv pro nedostupnost věci, ale pro nerozumnost člověka. Žádné slovo nemůže vysvětlit nadpřirozené věci." O tajemství kříže řekl, že "překračuje smysl rozumu a přesto má nadpřirozenou moc.

Pro naše poslání je vhodná jeho citace: "Vůbec by nebylo třeba vykládat učení, kdyby zářil sám náš život. Nebylo by třeba brát na pomoc slova, kdyby dostatečným svědectvím, byly naše činy."

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zamyslím se nad tím, jaké podávám svědectví a co podle Janových slov musím změnit a jak.

Bože, sílo těch, kdo v Tebe doufají, Tys dal svatému Janu Zlatoústému dar výmluvnosti a statečnost v protivenstvích; posiluj nás, ať následujeme příklad jeho trpělivosti, a veď nás svým slovem, které on hlásal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes Chrysostomus, ep. et doctor Eccl. (407); Iulianus, m. Ancyræ (s. IV); Marcellinus, m. Carthagine (413); Maurilius (453); Amatus, abbas Habenden (asi 629); Venerius, eremita (s. VII.); Amatus, ep. Sedunen (asi 690); Maria a Iesu López de Rivas (1640); Ligorius (století neznámé); dedicatio basilicarum Calvarii et Sepulcri Domini (355); Litorius (371); Claudius Dumonet (1794); Aurelius Maria (Benvenutus) Villalón Acebrón (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský