Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-




sv. František Borgia
Franciscus de Borja

30. září, připomínka
Postavení:vévoda a kněz TJ
Úmrtí:1572
Patron:vzýván proti zemětřesení
Atributy:jezuita, klobouk, lebka, monstrance

ŽIVOTOPIS

Pocházel z vévodské rodiny ve Španělsku. Začal kariérou na dvoře císaře, kde si našel manželku, s níž měl osm dětí. Pohled na mladou královnu Isabelu dva týdny po její smrti přispěla k jeho obrácení. Po smrti manželky a zabezpečení rodiny se stal 23. 5. 1551 knězem jezuitského řádu a později jeho nejvyšším představeným. Zasloužil se o rozšíření do dalších zemí i Ameriky. Zemřel v necelých 62 letech v Římě.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

POZNAL POMÍJIVOST LIDSKÉ CTI A KRÁSY

Narodil se 28. 10. 1510 na hradu v Gandíi v provincii Valencie ve Španělsku. Byl synem vévody a Jany z Aragonie a vnukem krále Ferdinanda. Od dětství se cvičil v šermu a jízdě na koni. V 10 letech mu zemřela matka a byl pak v péči strýce. Krátce před 18 rokem vstoupil do dvorní služby u Karla V. a jeho manželky Izabely. Zde se zamiloval do dvorní dámy Eleonory de Castro a v létě r. 1529 se s ní oženil. Během šťastně prožitých 10 let měli spolu osm dětí.

Královna Izabela nečekaně zemřela 1. 5. 1539 v 35 letech a její smrt se Františka citelně dotkla. Zejména když 17. května po zádušní mši před uložením do hrobky byla otevřena rakev kvůli identifikaci. Byl otřesen tím, co se po dvou týdnech stalo s její krásnou tváří a uvědomil si malichernost lidské cti a pomíjivost světské krásy. Ten den považoval za významný den svého obrácení, protože se rozhodl prožít zbytek svého života s Bohem v modlitbě a pokání.

Již v dalším měsíci (26. 6.) ho císař Karel V. jmenoval místodržitelem (či místokrálem) v Katalánsku se sídlem v Barceloně. František v této funkci vládl spravedlivě, ale pozemské štěstí mu stále ukazovalo svou pomíjivou tvář. Dne 8. 1. 1543 zemřel jeho otec, což znamenalo, že František se stává také 4. vévodou Gandie. Bylo nutné, aby převzal správu nemovitostí a vyskytly se další starosti. Manželka mu zemřela 27. 3. 1546, kdy nejmladšímu synovi bylo pouhých osm let.

František se nejdříve musel vypořádat s povinnostmi vůči rodině, ale stále směřoval k tomu, co si předsevzal, žít jako jezuita. Na univerzitě v Gandii studoval teologii, srdcem žil v duchovních hodnotách jako řeholník a navenek jako vévoda Gandie. Dne 20. 8. 1550 dosáhl doktorátu z teologie a o 10 dnů později putoval do Říma. Důvodem nebyl jen probíhající svatý rok, ale i touha po setkání se zakladatelem řádu Ignácem (pam. 31. 7.), s nímž chtěl řešit veřejný vstup do Tovaryšstva Ježíšova.

Začátkem února 1551 se vrátil do Španělska, pak měsíc pobyl v poustevně v Onate u Loyoly a další měsíc vyřídil u císaře souhlas k předání titulů a panství nejstaršímu synovi Karlovi. Oholil si vlasy a vousy, oblékl oděv duchovního a 23. 5. 1551 přijal kněžské svěcení. Primici slavil 1. 8. v oratoriu na rodném zámku Ignáce z Loyoly.

V červnu 1554 byl František ustanoven generálním komisařem Portugalska a Španělska. Zakládal nové řeholní domy a školy. Dne 2. 1. 1565 byl zvolen generálním vikářem a 2. 7. téhož roku třetím řádovým generálem. Ten den nazýval "dnem mého kříže." Velkou pozornost věnoval výchově noviců. Zaměřil se zvláště na jejich formaci i další studium u svatého Ondřeje na Quirinálu v Římě. Tam také finančně pomohl Ignáci z Loyoly založit "Roman Collegium", pozdější papežskou Univerzitu Gregoriana. Dále zakládal nové vysoké školy ve Francii, zlepšil misijní práci ve východní Indii a na Dálném východě. Jezuitské misionáře poslal také do Střední a Jižní Ameriky. V letech 1566 až 1572 přispěl ke vzniku dalších řádových komunit. Nejprve na Floridě, kde však získal jen bolestné zkušenosti, proto zřizování nových komunit směroval do Mexika a Peru. Působnost jezuitů rozšířil i v Polsku.

Staral se, aby byl v komunitách zachováván duch Tovaryšstva Ježíšova a stanovil doby pro modlitbu tak, aby byly přiměřené a přizpůsobené jednotlivým provinciím. Detailně se zabýval dřívějšími konstitucemi, zrevidoval a doplnil řádová pravidla.

Ve svém životě často rozjímal o lásce, pro kterou byl Kristus poset ranami. Připomínal si rozdíly mezi trpícím Ježíšem a svým životem, v němž je mnohého ušetřen a stále vroucněji miloval kříž. Vnímal, že nestačí porozumět Ježíši bez odpovědi láskou. Neustále v něm byla touha přebývat v Bohu. Proto mu nebylo zatěžko snažit se o to, aby posvětil všechnu každodenní činnost. Jednak modlitbou a pak předložením Pánu v Eucharistii. To vše vedlo k tomu, že zušlechťoval své vlastní já a jeho jednání s druhými jim bylo příjemné. V tom bychom se neměli zapomínat od něj učit.

V roce 1571, z poslušnosti a z rozhodnutí papeže Pia V., doprovázel kardinála Michaela Bonelli na jeho cestě po evropských panovnických dvorech. Účelem cesty bylo sjednocení sil pro boj proti Turkům. Františkův zdravotní stav se v té době rychle zhoršoval. V zimě přišlo oznámení o vážném stavu papeže a kardinál chtěl v doprovodu Františka dorazit do Říma dříve, než Pius V. skoná. Vydali se tedy přes Alpy bez ohledu na Františkovo onemocnění. Ten musel v Turínu kvůli nemoci udělat přestávku a na další cestě se dozvěděl, že papež 1. 5. 1572 skonal. František se do Říma dostal až na začátku září, zcela vysílen byl nucen ulehnout a již se nezotavil. Mezi posledním vyslovil požehnání svým dětem a vnoučatům. Před půlnocí 30. 9. skonal v pokoji, z něhož před 16 lety odešel na věčnost jeho vzor a předchůdce sv. Ignác.

Jeho ostatky byly přeneseny v roce 1617 do jezuitského kostela v Madridu, kde se je r. 1931 snažili revolucionáři zničit. Zuhelnatěné zbytky byly přeneseny do řádového kostela v Calle Serrano.

František byl blahořečený 23. 10. nebo 11. r. 1624 od papeže Urbana VIII. a kanonizován 12. 4. 1671 papežem Klementem X. Den jeho památky několikrát změnil datum. Původně bylo 10. 10., pak 1. 10., v jeho řádu je slaven 3. 10. a dnešní martyrologium uvádí jeho památku pod datem 30. 9. - v den kdy zemřel. Je rovněž uváděno, že při revizi kalendáře v r. 1669 byl jeho svátek z universálního kalendáře vypuštěn i když zůstal v novém martyrologiu a ve speciálních kalendářích.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Své rozjímání zaměřím na pomíjivost toho, co hodnotí svět a na důležitost toho, co mu zůstává skryté.

Bože, Tys vedl svatého Františka Borja, aby nám svým příkladem ukázal na pomíjivost hodnot ve světě a učil nás potřebnému životu podle evangelia; vyslyš naše prosby a dej, abychom uprostřed proměn tohoto světa toužili celým srdcem po tom, cos nám připravil v nebi. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Hieronymus, presb. et doctor Eccl (420); Ursus et Victor (asi 320); Gregorius Illuminatorca (asi 326); Honorius (653); Franciscus de Borja (1572); Fridericus Albert (1876); Antoninus, m. Placentiæ (s. inc.); Eusebia, virgo massilien. (ca.497); Simon, monachus (1082); Amatus, ep. Nuscan. (1093); Ismidon (1115); Felicia Meda (1444); Ioannes Nicolaus Cordier (1794)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský