Hedwigis, ducissa Polonorum
| 16. října, nezávazná památka | |
| Postavení: | vdova, řeholnice OCist |
| Úmrtí: | 1243 |
| Patron: | Slezska, Polska, Berlína, Vratislavi, Třebnice a Krakova; vyhnanců z vlasti a snoubenců |
| Atributy: | bosé nohy, boty v ruce, knížecí koruna, model kostela, soška P. Marie |
ŽIVOTOPIS
Pocházela z Andechse v Bavorsku. Provdala se za Jindřicha I., který se pak r. 1201 stal slezským knížetem. Měla sedm dětí, prožila mnohé utrpení, zejména smrt nejdražších, kterou přijímala s odevzdaností do Boží vůle. Vedla asketický život, byla aktivní v dobročinnosti k chudým a nemocným. Zasloužila se o povznesení života víry ve Slezsku. Mezi chrámy a kláštery, na jejichž založení se podílela, je nejvýznamnější v Třebnici. Zde se stala cisterciačkou a byla i pohřbena.K jejímu životu se hodí motto: "Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.." Řím 14, 7-8
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
ŽENA, KTERÁ POZNÁVALA A PŘIJÍMALA BOŽÍ VŮLI JAKO JOB
Narodila se asi roku 1174 (dle historiků 1172-1178) na hradě Andechs, na východní straně Ammerseeského jezera (ležícího jihozápadně od Mnichova) v Bavorsku. Její otec Bertold IV. dostal titul vévoda meranský, chorvatský a dalmatský. Matka Anežka byla dcerou míšeňského markraběte Dedo V. Hedvika měla 7 sourozenců. Z nich se Ekbert stal biskupem v Bambergu, Bertold arcibiskupem v Kalocsi a patriarchou akvilejským, Oto knížetem burgundským a Jindřichovi mělo patřit otcovo panství. Ze tří sester, Mechthilda se stala abatyší v Kitzingenu. Anežka se provdala za Filipa II., krále Francie, a Gertruda za Ondřeje, který se stal králem v Uhrách.
Hedvika je uváděna jako nejstarší dcera. Asi od pěti let byla vychovávána u sester benediktinek v Kitzingenu a později na Mohanu. Naučila se mnoha dovednostem, jak těm, které se týkaly starostí o domácnost, péče o nemocné, včetně přípravy bylinných léků, tak také předení, tkaní i celé výroby liturgických rouch, latinskému jazyku a vedle psaní se seznámila s přípravou rukopisných kodexů. K jejímu vzdělání patřil i obor hudby a zpěvu.
Původně ji otec chtěl zasnoubit s Miroslavem Toljenem, ale z plánu sešlo a (podle V.Tkadlečíka v Bohemia Sancta) kolem r. 1190 přišla do Vratislavi na knížecí dvůr Piastovců. Jiné údaje (na př.breviář) uvádějí, že se za slezského vévodu Jindřicha I. provdala roku 1186. Vdávala se velmi mladá. Uvádí se, že již ve 12 letech si z politických důvodů vzala 18letého Jindřicha I. Po roce mu porodila první dítě a později dalších šest.
Život celého rodu i její zdaleka nebyl tak idylický, jak by se podle postavení mohlo předpokládat. Hedvice zemřeli první tři děti již v dětském věku: Boleslav, Anežka a Žofie a pak i nejmladší syn, narozený r. 1208. Umírali jí i další blízcí příbuzní, jiní vedli spory. Její sestra Anežka byla od svého královského manžela zapuzena a manželství prohlášeno za neplatné, načež r. 1201 hořem zemřela. Nehodný falckrabě Oto Vittelsbašský požádal o ruku Hedvičiny dcery Gertrudy, ale císař Filip Švábský její rodiče před ním varoval. Oto prý císaře kvůli tomu v červnu 1208 zavraždil, octl se v říšské klatbě a byl zabit. Klatbě propadli i dva Hedvičini bratři pro údajné podporování Oty. Ekbert potom odešel k sestře Gertudě (byla zavražděna r.1214 za vzpoury šlechty) a bratr Jindřich se vydal bojovat se Saracény. V době jejich útěku ze země byl rodný hrad Hedviky rozbořen.
Matka Hedviky zemřela čtyři roky po Anežce a otec Bertold IV. ze žalu nad pohromou rodu 11. 8. 1209. Potom došlo mezi syny Hedviky k nesvárům. Jindřich prý nadržoval Němcům a mladší Konrád začal shromažďovat proti němu polské vojsko. Jindřich bojoval s německými rytíři a sedláky a Konrádovo vojsko porazil. Ten hledal útočiště na Hlohově. Asi v té době nešťastně spadl z koně a zabil se. Jindřich byl zabit později, v boji s Tatary, tři roky po svém otci. Obraz utrpení, které Hedviku provázelo v souvislosti s rodinou, je zde pro přehled uveden souhrnně. K němu se však družily i bolesti, které Hedvika prožívala se svým lidem.
Její srdce bylo zaměřeno na službu Bohu a to se projevovalo od začátku jejího pobytu na dvoře vratislavského knížete Boleslava Dlouhého, za jehož syna Jindřicha (zvaného později Bradatý) se provdala. Mezi prvním se rychle naučila polskému jazyku a začala se na vratislavském dvoře starat o aktivně žité křesťanství. Vedla dvořany ke zbožnosti a ctnostnému životu. Ovlivňovala je příkladem pokory, kajícnosti a pozornosti k potřebám druhých. Zde na panovnickém dvoře začala pečovat o 13 postižených starců a vytvořila jakýsi malý špitál, v němž pokorně sloužila. Nezanedbávala přitom manželské ani mateřské povinnosti. Velice často ji bylo vidět po boku manžela, děti měly veškerou péči a přesto umíraly. Přes svůj bol pronesla slova: "Stvořitel může naložit s tvorem jak se mu líbí, a jakkoli s námi naloží, máme mu za to děkovat. Neprospělo by chtít se protivit Boží vůli." Pro přijímané utrpení je přirovnávána k Jobovi.
Znalá utrpení i jeho významu se stále více snažila o asketický život. Na rozdíl od jiných charitativních panovnic sama žila velice prostě a vytvářela pro sebe přísná pravidla. "Čím více při vší rozvaze umrtvovala vytrvalým trýzněním své tělo, tím větší měla sílu ducha, prospívala v milosti a stupňoval se v ní žár zbožnosti a božské lásky." (-uvádí Acta Sanctorum Octobris 8 [1853], 201)
Se svým manželem, kterého přitáhla od zábav a hlučných slavností ke zbožnosti, zakládala chrámy a kláštery. Manželé se upřímně milovali a v síle lásky se Hedvice dařilo zušlechťovat Jindřichovo srdce, nabádat ho ke skutkům milosrdné lásky a mírnit jeho bojechtivost.
V roce 1200, kdy následkem požáru Vratislavi dolehla na lid skutečná bída, Hedvika aktivně pomáhala a u tchána vyprosila i odpuštění daní. Hedvičina blízkost chudým je dokládána i atributem vysokých bot v ruce. Kde to nebylo proti mravům, chodila bosa, a to i v zimě. Když se prý Jindřich postaral, aby ji zpovědník požádal o nošení bot, začala je nosit svázané v ruce a dál je nazouvala až to mrav vyžadoval.
V prosinci 1201 zemřel kníže Boleslav Dlouhý a panovníkem Slezka se stal manžel Hedviky. Již následující rok společně zakládali cisterciácký klášter v Třebnici (Trzebnica), vzdálené od Vratislavi (Wrocław) asi 25 km severně. Po jeho zřízení sem přišly řeholnice z kláštera sv. Teodora v Bamberku a první abatyší se stala někdejší Hedvičina vychovatelka Petruše.
Hedvika se roku 1209, asi v 35 letech, s Jindřichem dohodla na společném slibu zdrženlivosti manželského styku. Jindřich tehdy přijal mnišskou tonzuru a nechal si narůst plnovous, pro který byl nazýván "Bradatý." Hedvika měla v plánu další zakládání klášterů, celkem jich údajně založila 20. Sama se pro řeholní sliby rozhodla až po smrti manžela. Její dcera Gertruda do třebnického kláštera vstoupila roku 1212.
V roce 1227 utrpěl Jindřich Bradatý těžké zranění, pro které jej Hedvika po tři měsíce ošetřovala. Po vyléčení pokračoval v bojích o krakovský trůn proti Konrádovi Mazovskému. Po zákeřném přepadení upadl do jeho zajetí. Na prosby Hedviky byl propuštěn s podmínkou, že se vzdá vlády. Po čase opět proti Konrádovi vytáhl a dobyl Krakov i titul vladaře. Poslední tři léta trávil v Lehnici. Jeho manželka Hedvika mu předpověděla, že pokud ji opustí, zemře. Přesto na jaře r. 1238 odejel do hradu Krosna na Odře. Zde po osmidenní nemoci v dubnu zemřel. Pohřen byl v Třebnici, kde téhož roku ovdovělá Hedvika složila řeholní sliby do rukou své dcery Gertrudy, která zde byla abatyší.
Na jaře roku 1241 Hedvika před bitvou u Lehnice proti Tatarům předpověděla, že její syn Jindřich v ní zemře. To se také 9. dubna stalo. Později předpověděla i svou vlastní smrt a na věčnost odešla v říjnu 1243, v den předcházející její pozdější liturgické oslavě.
Kanonizační proces začal v listopadu 1262 a svatořečená byla 26. 3. 1267 papežem Klementem IV. Její tělo bylo vyzvednuto 17. 8. 1267 a po týdenních oslavách uloženo v kapli sv. Petra třebnického chrámu.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Budu rozjímat o smyslu utrpení a pomodlím se desátek růžence za náš národ.Všemohoucí Bože, vyslyš naše prosby a veď nás, ať následujeme příklad pokory a milosrdné lásky, který nám dala svatá Hedvika, a na její mocnou přímluvu nám pomáhej, abychom ve svém každodenním životě poznávali a plnili Tvou vůli. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba breviáře)
POZNÁMKA
Prozatím text z autorovy publikace "Vzory křesťanského života," kterou v roce 1991 vydalo nakladatelství Arca JiMfa, Třebíč.Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Hedwigis, ducissa Polonorum (1243); Margarita Maria Alacoque (1690); Longinus, miles (s. I); Eliphius (s. IV.); Martinianus et Saturianus (s. V.); Amandus et Iunianus (s. VI.); Gallus, presb. (asi 645); Mummolinus (asi 686); Lullus (786); Vitalis, eremita (s. VIII.); Gaudericus (asi 900); Bonita (s. IX./XI.); Anastasius, monachus in Pyrenæis (asi 1085); Bertrandus, ep. Convenarum (asi 1123); Gerardus Claravallensis♦ (1177); Gerardus Majella (1755); Anicetus Kopliński et Iosephus Jankowski♦ (1941); Augustinus Thevarparampil♦ (1973)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský