Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-






sv. Vendelín
Wendelinus

21. října, připomínka
Postavení:poustevník
Úmrtí:s. VII.
Patron:pastýřů, sedláků
Atributy:dobytek (častěji ovce), hůl, chlapec, pastýř či poustevník, mošna, pes

ŽIVOTOPIS

Římské martyrologium potvrzuje, že Vendelín žil jako zbožný poustevník v okolí Trevíru v Austrasia, na území dnešního Německa. Vyprávění o jeho životě sestává z množství legend, které osvětlují jeho dřívější popularitu. V některých oblastech byl řazen mezi tzv. 14 pomocníků (např. ve Frankách), i když v tradičním seznamu pomocníků není. Po vybudování baziliky ke cti sv. Vendelína se jeho hrob stal vyhledávaným poutním místem v Sársku. Kaple a chrámy, zasvěcené sv. Vendelínovi, jsou četné nejen v Evropě, ale najdeme je i v jižní Americe, Africe a v Číně.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ŽIVOT SV. VENDELÍNA PODLE LEGEND

Narodil se asi kolem r. 552 ve Skotsku jako královský syn. Vychováván byl biskupem a jako dvacetiletý vykonal pouť do Říma. Zde přijal od papeže požehnání a vydal se na sever do oblasti Trevíru. Poblíž, v zalesněných kopcích, se usadil jako poustevník.

Zdůrazňuje se, že Vendelín přijal službu pastýře u jistého šlechtice či zemana, aby se řádně uživil. Ten ho snad považoval za líného tuláka a vyzval ho, aby darmo nejedl chléb a pásl mu alespoň vepře. Někde se hovoří o ovcích nebo jen o dobytku. Se stádem prý rád zamířil ke vzdálené hoře, kde se s oblibou modlil. Když se na takovém vzdáleném místě setkal s majitelem dobytka, byl od něj pokárán, že se ani do večera nestačí vrátit. Vendelín byl však doma i se zvířaty dříve než on. Tento pán mu pak na příhodném a blízkém místě nechal postavit poustevnu. Zbožná Vendelínova modlitba byla provázena požehnáním, které bylo ku prospěchu svěřeného stáda a nikdy ne k jeho škodě. Z modlitby pocházela i moudrost oceněná mnichy.

V mnohých legendách je Vendelínův život spojován s komunitou laiků a mnichů v Tholey, jejichž klášter byl poblíž a kteří si ho později zvolili za představeného.

Je připomínáno, že také odvrátil morovou nákazu, která ohrožovala lidi i dobytek.

Po Vendelínově smrti měli mniši problémy s jeho pohřbením. Po uložení do země se Vendelínovo tělo následujícího rána údajně vždy nacházelo vedle hrobu. Na voze je pak volské spřežení odvezlo do míst, kde světec nejvíce a nejraději setrvával na modlitbách. Nad jeho hrobem vzniklo poutní místo a později město St. Wendel. Nachází se 40 km SSV od Saarbrücken a 170 km JZ od Frankfurtu

Chrám nad hrobem byl vysvěcen v roce 1360 a bazilika byla v dalších letech dostavována. V roce 1400 až 1465 byla vystavěna západní část s věžemi, střední loď a portál. Roku 1753 střední věž dostala podobu barokní kopule. Náhrobek (zv. tumba) s Vendelínovými ostatky a s postavami apoštolů po stranách je umístěn za hlavním oltářem.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Sv. Vendelín nám připomíná, že tím nejdůležitějším v životě je modlitba. Boží slovo potvrzuje, že modlitbou můžeme získat všechno, co skutečně potřebujeme. Modlitba je základ pro náš vztah s Bohem. S tímto vědomím obnovím a prohloubím svůj život modlitby.

Bože, Ty jediný jsi svatý, Ty jediný jsi pramen všeho dobra; pomáhej nám na přímluvu svatého Vendelína, ať svůj život uspořádáme podle Tvé vůle, abychom se nepřipravili o účast na Tvé slávě. Prosíme o to skrze Tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

(ze závěrečných modliteb breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Wendelinus (s. VII.); Dasius, Zoticus et Caius (303); Ursula et martyres Coloniæ Agrippinæ virgines (asi s. IV); Malchus, monachus (s. IV.); Severinus, ep. Burdigalen. (s. V.); Cilinia (po r. 458); Viator, lector (po roce 481); AC (asi 780); Petrus Capucci (1445); Iulianus Nakaura, m. Nagasaki (1633); Carolus Primus (1922); Laura a Sancta Catharina Senensi Montoya y Upeguí, virgo (1949)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský