Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Karel Boromejský
Carolus Borromeo

4. listopadu, památka
Postavení:biskup
Úmrtí:1584
Patron:boromejek, biskupů, duchovních rádců, katechetů, nemocných; kněžských seminářů, diecése Lugano; vzýván proti moru, zažívacím nemocem
Atributy:kardinálský oděv, eucharistie, nemocní, provaz kolem krku; kříž, lebka, výrazný zahnutý nos

ŽIVOTOPIS

Pocházel z významné lombardské rodiny. Vystudoval práva a jeho strýc, papež Pius IV. ho povolal po svém nástupu do Říma, kde ho v 21 letech učinil svým sekretářem i jmenoval kardinálem - jáhnem. Po třech letech přijal kněžské a biskupské svěcení. Má velkou zásluhu na dokončení tridentského sněmu a uskutečnění jeho reforem. Jako 25letý nastoupil na arcibiskupský stolec v Miláně. Žil asketicky, byl rozhodný a nesmírně obětavý. Svolával synody a konal pastorační vizitace, při nichž se zajímal o všechny. Obnovil duchovní život diecéze, mimořádně se staral o chudé a nemocné, zvláště v době moru aniž se nakazil. Zemřel vyčerpán ve 46 letech.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

REFORMÁTOR, KTERÝ ZAČÍNAL U SEBE

Narodil se 2. 10. 1538 na hradě nad městem Arona, na jihozápadním břehu Lago Maggiore v severní Itálii. Byl druhorozeným synem hraběte Gilberta a Markéty Medicejské.

Již v sedmi letech ho na otcovo přání milánský arcibiskup přijal do stavu kleriků a ve 12 letech mu dal první beneficium - trvalé právo na úřad opata, z něhož mu hned plynul důchod zv. obročí. Karel však prohlásil, že beneficiální zisk daruje chudým.

Tou dobou studoval latinu v Miláně, kam ho otec po smrti matky poslal. Zemřela mu v devíti letech. V roce 1552, když mu bylo 14 let, začal studovat právo na univerzitě v Pávii, ač by se spíše předpokládalo teologické zaměření. V srpnu r. 1558 mu zemřel otec a byl pohřben v Miláně. Karel se s velikou pečlivostí věnoval studiu a pro velkou vyčerpanost je musel nejednou přerušit. Dokončil jej 6. 12. 1559 získáním doktorátu obojího práva (civilního i církevního) s vynikajícími výsledky. Téhož roku se stal papežem Piem IV. jeho strýc z matčiny strany a povolal Karla i jeho staršího bratra Federica do Říma. Federica jmenoval velitelem papežského vojska a pověřil ho státnickými úkoly. Karla jmenoval 31. 1. 1560 kardinálem - jáhnem v Santa Prassede a administrátorem milánského arcibiskupství s povinností zůstat v Římě, kde měl funkci tajemníka, přičemž se dostal k nejdůležitějším církevním záležitostem. Karel se až nad očekávání osvědčil, vynikal vytrvalostí a skromností. Přičinil se o nové svolání přerušeného Tridentského koncilu v lednu 1562 i o brzké papežovo schválení koncilních rozhodnutí a jejich naléhavé uvádění do života církve. Význam dotažení koncilu do konce lépe pochopíme z doby trvání, neboť s přerušením trval 18 let, od 13. 12. 1545 do 4. 12. 1563.

V listopadu 1562 se Karla dotklo úmrtí jeho bratra Federica a začal nový život. Rozhodl se pro svátost kněžství, na jejíž přijetí se v následujícím roce svědomitě připravoval, v létě duchovním cvičením za vedení o. Ribera (TJ), který zůstal jeho duchovním vůdcem. Svátost prý přijal neveřejně 4. 9. 1563. Téhož roku 7. 12. přijal v Sixtinské kapli biskupské svěcení a následně byl jmenován arcibiskupem v Miláně. Dne 23. 3. 1564 obdržel pallium a v červnu titulární kostel Santa Prassede. Pro povinnosti v kurii mu papež dovolil opustit Řím až 1. 9. 1565 a 23. 9. 1565 se potom konalo slavnostní uvedení na arcibiskupský stolec v Miláně.

Arcibiskup kard. Karel Boromejský jako papežský legát měl současně pravomoc konat biskupské synody. Tu první na jeho žádost hned svolal Mons. Ormaneto, kterého Karel Boromejský jmenoval generálním vikářem už brzy poté co se stal arcibiskupem (bez možností jít do své diecéze) a pověřil ho i založením semináře.

Arcibiskup kard. Karel měl ve své církevní provincii údajně 15 biskupství v Lombardii, Ligurii a Piemonte. Jeho arcidiecéze měla přes 750 farností, více jak 2000 diecézních a 1200 řeholních kněží, 1000 řeholních bratří a 3400 řeholnic. Krom toho 886 náboženských sdružení, 740 katechetických škol. Dále 24 charitativních středisek, které pomáhaly necelým sto tisícům chudých, 16 útulků pro nejpotřebnější a domovy pro opuštěné i padlé ženy, kterým bylo pomáháno k lepšímu životu. Tyto údaje týkající se starostí o. kard. Karla zahrnují časový úsek jeho působení, během kterého se poněkud měnily.

Dříve než se mohl o. kard. Karel seznámit se stavem své diecéze, byl povolán zpět do Říma k těžce nemocnému papeži. Ten v jeho přítomnosti zemřel 9. 12. 1565. Do Milána se mohl vrátit až po zvolení papeže Pia V. a vyřízení nutných záležitostí v Římě. Podle některých záznamů to bylo 5. 4. 1566 a okamžitě začal provádět reformy. Při seznamování s diecézí viděl zpustlé kostely, úpadek víry i morálky mezi lidem i u některých duchovních. Bylo znát, že v Miláně po 80 let chyběl biskup.

Kard. Karel Boromejský neúnavně získával důvěru lidí. Začal redukovat vlastní majetek svého sídla, prodejem drahých příborů a dalšího zařízení prý získal 30.000 tolarů, které dal na pomoc potřebným rodinám. Mezi prvním uskutečnil vizitaci diecéze. Zřídil seminář, který svěřil do správy jezuitům. Reformoval uspořádání pastorační služby, při němž arcibiskupství rozdělil na dvanáct obvodů: šest ve městě a šest na venkově. Některé neúčelné farnosti zrušil a budoval nové. Staral se zároveň o všechna církevní zařízení jako školy, sdružení, charitativní střediska, aby co nejlépe plnily svůj účel a někde zakládal nové. Vizitační cesty nejednou konal pěšky nebo na koni, navštěvoval farnosti až ve vzdálených alpských údolích. Uvádí se jeho zájem o pořádky týkající se křtů a manželství, je zmiňováno sesazení nehodných kněží i získávání zpět těch věřících, kteří konvertovali k protestantům.

Každou neděli a svátek kázal z kazatelny. Musel překonat překážku, kterou v mládí byla vada v řeči. Již v době kdy ho otec jako dítě poslal do Milána, někteří se domnívali, že to souvisí s tím, že trpěl touto vadou. Přesto byl řazen mezi největších kazatele 16. století. Kázal samozřejmě i při mší sv., které slavil na vizitacích a sám při nich podával Nejsvětější svátost. Měl k ní mimořádnu úctu, kterou šířil.

Mezi jiným arcibiskup kard. Karel Boromejský reformoval ženské kláštery, svolal celkem šest diecézních sněmů. Jednalo se mu zvláště o uvádění tridentské reformy v život. Proti této reformě byli humiliáti z kláštera v Breře (šlo o polořeholní organizaci zrušenou r.1571). Čtveřice z nich se 26. 10. 1569 pokusila v arcibiskupské kapli o atentát na arcibiskupa Karla Boromejského. Z této skupiny na něj, za modlitby, zezadu vystřelil Jerome Donati Farina v civilním obleku. Kulka sice pronikla přes arcibiskupovy šaty, ale jej nezranila.

Za papeže Řehoře XIII., jenž vyhlásil Svatý rok 1575, kard. Karel Boromejský se údajně postaral o zrušení všech výdajů dávaných z Vatikánu na karneval a věnování ušetřených peněz na nemocnici pro poutníky. S guvernérem se o čtyři roky později dostal do sporu kvůli karnevalu v Miláně, protože ten ho prosazoval i v postní době. Spor se dostal i před papeže a krále Filipa II. (jemuž podléhalo vévodství milánské). Oba dali za pravdu Karlu Boromejskému.

V srpnu 1576, v době kdy byl arcibiskup na vzdálených vizitacích, vypukla v Miláně epidemie moru. Zatímco guvernér a další vysocí úředníci prchali z města, arcibiskup, jak se o pohromě dozvěděl, spěšně se do něj vracel pomáhat obětem. Beze strachu před nákazou jim uděloval svátosti, utěšoval je a vyprošoval na různých místech pomoc. Nechal také narychlo postavit nemocnici a zajišťoval vše potřebné. Epidemie si v Miláně vyžádala na 18.000 obětí. Kard. Karel Boromejský se však ani přes dlouhodobé vypětí a neustálý styk s nemocnými nenakazil.

V epidemii viděl určitou výstrahu a mnohé bral s větší vážností. Přestože již dříve žil dost asketicky, od roku 1577 mimo svátky jedl prý jen jednou denně, a to chléb, vodu, ovoce a zeleninu. Dál horlivě pokračoval ve svém pastýřském poslání. V roce 1580 při návštěvě Brescie, se zastávkou asi v 30 km vzdálené Castiglione delle Stiviere, zde připravil na první sv. přijímání dvanáctiletého sv. Aloise Gonzaga (pam. 21. 6.).

Kard. Karel Boromejský se 2. 10. 1584 dožil 46 let. Na jeho zdraví, i když to nedával znát, byly již patrny následky dlouholetého nadměrného zatížení a on cítil blížící se konec pozemského života. Na Sacro Monte di Varallo ještě od 20. 10. konal vyčerpávající duchovní cvičení a 28. 10. ještě cestoval do Ascona ve Švýcarsku na otevření nového kolegia. Potom se teprve vracel zpět do Milána. Pro zdravotní potíže se v Aroně stavoval v klášteře a pak navštívil kostel rodného města, v němž 1. 11. sloužil poslední mši svatou. Do Neapole byl převezen na člunu a večer 3. listopadu, s odevzdáním se do Boží vůle, zemřel.

Při pohřbu 7. 11. se s ním přišly rozloučit veliké zástupy těch, kterým sloužil až do konce svých sil. K jeho hrobu chodilo mnoho věřících s dary za vyslyšení. Při přípravě blahořečení byla jeho rakev 6. 3. 1606 otevřena v přítomnosti dvou biskupů a jeho tělo bylo dosud neporušené. Po dočasném uložení bylo 7. 3. 1607 v nových šatech i rakvi dáno na původní místo.

Blahořečený byl v roce 1602 papežem Klementem VIII. a kanonizován 1. 11. 1610 papežem Pavlem V.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Budu-li chtít reformovat pro Boha, začnu vlastní obětí jako biskup Karel. Zatím udělám něco pro ty nejpotřebnější podle svých možností.

Bože, Tys naplňoval svatého biskupa Karla bohatstvím své milosti; na jeho přímluvu shlédni na svou církev a neustále ji vnitřně obnovuj, aby byla živým obrazem Krista a ukazovala světu cestu ke spáse. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

POZNÁMKA

Další světci v Martyrologium Romanum 4. 11.:

Vitalis et Agricola, (304); Nicandrus et Hermes, (ca. s. IV); Pierius, (s. IV in.); Amantius, ep. Ruthenen., (s. V); Perpetuus, ep. Traiecten., (ca. 620); Modesta, abbatissa, (s. VII); Emericus seu Henricus, filius s. Stephani regis Hungariæ, (1031); Helena Enselmini♦, (1231); Felix de Valois, (s. XIII); Francisca de Ambosia♦, (1485); Teresa Manganiello♦, (1876).


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Carolus Borromeo (1584); Vitalis et Agricola, m. Bononiæ (304); Nicandrus et Hermes (asi s. IV.); s. IV. in.; Amantius, ep. Ruthenen (s. V.); Perpetuus, ep. Traiecten (asi 620); Modesta, abbatissa (s. VII.); Emericus seu Henricus, filius s. Stephani regis Hungariæ (1031); Helena Enselmini (1231/1242); Felix de Valois (s. XIII.); Francisca de Ambosia (1485); Teresa /Maria Ludovica/ Manganiello (1876)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský