Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





sv. Godfrid /Bohumír/
Godefridus, ep. Ambianen.

8. listopadu, připomínka
Postavení:biskup
Úmrtí:1115
Patron:Amiensu; vzýván proti otravě jedem, proti bouřce a požáru
Atributy:biskup, mrtvý pes

ŽIVOTOPIS

Pocházel od francouzského města Soissons. Vychováván byl v benediktinském klášteře, asi v 25 letech se stal knězem, brzy poté opatem v Nogent-sous-Coucy a roku 1104 biskupem v Amiensu. V tomto úřadu prožil mnoho těžkých chvil pro vzdorovitost duchovních a prostopášnou šlechtu, šířící nemorální příklad a vyvolávající nepřátelství. Sám žil velmi obětavě a Boží čest měl na prvním místě. Chtěl všechny přivést do Boží náruče, ale jeho usilovná snaha, zvláště ve vyšším postavení, se nesetkávala s dobrou vůlí ani pochopením. Zemřel v necelých padesáti letech.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

NEÚSPĚCH V POSLÁNÍ NEPŘEKÁŽÍ SVATOSTI

Narodil se asi r.1066 v Moulincourtu u Soissons ve Francii jako jediný syn zbožných manželů Froda a Alžběty, patřících k šlechtickému rodu. Při sv. křtu mu byl za kmotra opat benediktinského kláštera v Saint-Quentin. U toho byl prý od pěti let vychováván a přímo si zamiloval řeholní život. Již v dětství se Godfrid nořil do modlitby tak, že při ní nevnímal co se kolem něj děje. Boží slovo nosil v srdci a snad proto měl soucitnou lásku ke všem potřebným, s nimiž se setkal. Často se postil o chlebu a vodě a pokrmy určené pro něj rozdával chudým. Po dosažení určitého vzdělání a věku složil Godfrid řeholní sliby a dostal na starost benediktinský špitál, v němž sloužil nejen nemocným bratřím, ale i hostům a chudým. Uvádí se, že se k nim choval s mateřskou láskou a neležely mu na srdci pouze jejich tělesné potřeby, ale s velkou empatií je i učil, trpělivě s nimi hovořil, někdy jim četl, a nechyběla mu - podle okolností - slova povzbuzení a útěchy. Bylo-li třeba napomínal a za ně i s nimi se modlil.

Jeho život plný pokory a obětavé lásky se stával příkladem pro ostatní řeholníky. Opat, vida jeho schopnosti, ustanovil jej i správcem, starajícím se o hospodaření kláštera. Godfrid novým úkolem nebyl nikterak nadšen, ale z poslušnosti se ho zodpovědně ujal. Nepolevoval v horlivosti ani svědomitosti a prý zakrátko nejen zbavil klášter dluhů, ale zbývalo i na podporování chudých.

Svou dobrotou a laskavostí prý získával vážnost a respekt do té míry, že bezpečně chodil sám místy, do nichž by se jiní duchovní sami neodvážili pro častá přepadení vkročit.

V roce 1091 přijal od Rouenského biskupa kněžské svěcení. Opět jen z poslušnosti, protože se nepovažoval za hodna takové důstojnosti. Čekala jej však ještě další povýšení s mnohem větší zodpovědností. Také na dalších místech prokázal věrnost svěřenému poslání, i když to znamenalo vyvolání nepřátelství a úklady o život.

Godfridův otec zemřel v klášteře v Nogent-sous-Coucy, který za života podporoval. Tento klášter, ležící 70 km severozápadně od Remeše, založila r. 1059 šlechta z Coucy, a v době, kdy stařičký opat složil úřad, byl klášter ve značném úpadku po stránce hmotné i mravní. Novým opatem, z iniciativy zakladatelů a za souhlasu krále Filipa i arcibiskupa Remeše, byl jmenován Godfrid. Ten, ač velmi nerad, rozloučil se s kmotrem a nastoupil do kláštera, který měl jen šest mnichů a dva novice. Celkově byl zanedbaný a na mizině. Patřily k němu sice pozemky, ale nebyly obdělávány. Godfrid, v hodnosti opata, zavedl vzornou kázeň podle benediktinských pravidel a začal uvádět do pořádku celé hospodářství. Pro mnichy zřídil nové cely a přistavěl i špitál s útulkem pro chudé. Také počet mnichů radostně vzrostl.

Po úspěšných začátcích v Nogent-sous-Coucy, zemřel opat v klášteře sv. Remigia u Remeše a arcibiskup nabídl Godfridovi, aby přešel z chudého kláštera k sv. Remigiovi, který byl podstatně výnosnější. Godfrid na to odpověděl: "Chraň Bůh, abych opovrhl chotí chudobnou a chtěl dát přednost bohaté!" Nadále zůstal v Nogentu a vlastním příkladem zde vedl bratry cestou ke spáse. Tradují se příběhy o jeho zdrženlivosti v pohledech, jídle a pití. Další příběhy o Godfridovi se týkají jeho vyžadování poslušnosti, v níž viděl základ řeholní kázně.

V roce 1103 byla na Troyeském sněmu vznesena žádost, aby byl novým biskupem Amiensu jmenován opat z kláštera v Nogent-sous-Coucy. Godfrid byl zaskočen, ale podrobil se rozhodnutí sněmu a přijal biskupské svěcení, po kterém r. 1104 nastoupil s velkou zodpovědností na biskupský stolec v Amiensu. Do sídelního města šel na slavné přivítání jako kajícník bos. Při jeho proslovu ke shromážděnému lidu nechybělo dojetí na obou stranách. Godfrid jako biskup nepřestal vynikat pokorou a tichostí, ale nepolevil v zásadovosti a věrnosti svému povolání.

Stále měl před očima, že má více než potřebuje a myslel na hladové. Vše, co se týkalo jeho osoby chtěl mít co nejprostší a vůči chudým vynikal štědrostí. Při setkání s polonahým chudákem mu bez váhání nechal svůj svrchní oděv. Denně také na biskupství obsluhoval 13 žebráků.

V diecézi nechtěl Godfrid trpět nepravosti, kterých tou dobou bylo ze strany šlechticů hodně. Utlačovali poddané a byli příčinou velmi nemorálních pověstí, s nimiž se šířil špatný příklad, kterému podléhali i někteří duchovní. Godfrid vystupoval proti pohoršením, kde nepomáhalo otcovské domlouvání a vážné napomínání, tam na zatvrzelé hříšníky uvaloval církevní tresty. Jeho apoštolská horlivost vedla nepřátele k úkladům. Jednoho dne ho obdarovali otráveným vínem. On v něm však pouze omočil kousek chleba, který pak nechal polknout psovi. - Ten na místě pošel.

Vzdorovala mu nejen šlechta, ale i řeholníci v některých klášterech, kde se v srdcích usadila pýcha a marnivost. V opatství sv. Valericha odmítli jeho vizitaci s lživým tvrzením, že se jedná o klášter vyňatý z biskupské pravomoci a podléhající pouze papeži. Nechali si dokonce padělat listiny. Z podvodu byli sice usvědčení, ale pro Godfridovo srdce takový odpor byl nemalou ranou. Nejednou vedl spor s vrchností o základní práva druhých, zasazoval se za svobodu i nespravedlivě vězněného hraběte a dokonce plakal nad surovou nevázaností násilníků. Na poklidný život v klášteře mohl jen vzpomínat. Údajně se r. 1112 zúčastnil sněmu ve Vienne. Při prožívání těžkostí v biskupském úřadu míval pocit marnosti a neschopnosti vymýtit zlo v diecézi. Následně požádal Viennský sněm (podle Fr. Ekera; uváděna ale bývá i synoda v Soissons) o uvolnění z úřadu a dovolení žít v klášteře. Dostal však odpověď, že podle církevního zákona nesmí biskup o své ujmě svěřené stádo opustit. Godfrid se pak z Grande Chartreuse vrátil do Amiensu a se zvýšenou horlivostí pokračoval ve svém biskupském působení, v usilovné snaze proti mravní nákaze, které nemohl položit dostatečné hranice. Nakonec před svátkem sv. Bartoloměje předpověděl trest Boží již na následující noc, v níž požár zachvátil město. Katedrála s biskupstvím a několik chatek zůstalo ušetřeno. Ve zničeném městě nejvíce truchlil biskup, který se snažil o to, aby ruka Boží spravedlnosti nemusela dopadnout. Podle vlastních slov se cítil jako veslař bez vesla, který musí nechat loď napospas větru. Na 16. 6. 1115 ještě prý svolal synodu do Amiens a v červenci se zúčastnil sněmu v Châlons. Drcen nesnázemi a vyčerpáním při návratu dostal zimnici a od 25. října byl ošetřován v klášteře sv. Krišpína u Soissonsu, kde přijal svátosti na cestu a 8. listopadu zemřel.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Budu se modlit za vlastní vytrvalost ve víře, abych úspěšně prošel všemi neúspěchy v životě. Budu mít za prvořadé setrvat vždy v lásce a co je nad mé síly učit se svěřovat Bohu.

Bože, Tys naplnil svatého Godfrida svou láskou, aby nám svým příkladem ukázal, jak žít podle evangelia i uprostřed proměn nepřátelského světa a přidružil jsi ho k zástupu svatých biskupů; na jeho přímluvu dej i nám vytrvalost ve víře a lásce, abychom měli spolu s ním účast na Tvé slávě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Godefridus, ep. Ambianen. (1115); Simpronianus, Claudius, Nicostratus, Castorius et Simplicius (asi 306); Clarus, presb. (asi 396); Deusdedit, Pp I. (618); Willehadus, ep. Bremen (789); Hugo de Glazinis (1250); Ioannes Duns Scotus (1308); Maria Crucifixa /Elisabeth Maria/ Satellico (1745)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský