Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

oltářní obraz kostela sv. Martina v Třebíči
oltářní obraz kostela sv. Martina v Třebíči




sv. Martin
Martinus, ep. Turonen

11. listopadu, památka
Postavení:biskup
Úmrtí:397
Patron:Francie; vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krejčích, hoteliérů, cestovatelů, chudáků, vězňů, pastýřů, vinařů, abstinentů
Atributy:voják na koni, meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra, berla, kniha

ŽIVOTOPIS

Pocházel z území dnešního Maďarska a jako syn důstojníka římské posádky začal v Itálii vojenskou kariéru. Jako voják se dostal do Amiens v Galii, kde se v době svého katechumenátu podělil o svůj důstojnický plášť s chudákem, trpícím nouzí. Po odchodu z armády žil jako poustevník, stal se knězem a v Ligugé poblíž Poitiers založil nejstarší klášter. Konal misie i zázraky. V r. 371 se stal biskupem města Tours a apoštolsky působil v širokém okolí až do 80 let.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

"COKOLI JSTE UDĚLALI PRO JEDNOHO Z MÝCH NEJPOSLEDNĚJŠÍCH BRATŘÍ, PRO MNE JSTE UDĚLALI"

(Mt 25,40)

Narodil se roku 316 v posádkovém městě Sabaria v Horní Panonii (dnes Szombathely v Maďarsku). Otec byl vysokým římským důstojníkem a dal mu jméno po římském bohu války, Marsovi.

Značně podrobný životopis sv. Martina nám zanechal jeho současník a spisovatel Sulpicius Severus (363 - 425) z Aquitanie, který jeho jméno vykládá jako "odvážný" a "smělý".

Již v prvním roce Martinova života se jeho rodina přestěhovala do Pavie v severní Itálii. Zde, po základní škole, již v patnácti letech (o dva roky dříve, než bylo zvykem) jej otec přiměl k následování ve vojenské kariéře.

V Pavii se Martin seznámil s křesťanstvím a rozhodl se pro křest. Stačil se zde mezi katechumeny pouze zapsat, protože ho jako mladého vojáka přeložili do Amiens v severní Galii (dnešní Francii). V té době prožil příhodu, která ho učinila mnohem slavnějším než jeho hrdinské skutky.

Vypráví se, že za velmi nepříznivého počasí, když byl kontrolovat vojenské hlídky, se u městské brány setkal s polonahým žebrákem, který prosil o almužnu. Uvádí se, že Martin neměl sebou peníze, ale celým srdcem cítil s tímto chuďasem, třesoucím se zimou. Nerozpakoval se a mečem rozpůlil svůj vojenský plášť, aby ubožáka ochránil před následky prochlazení. Následující noci se mu ve snu zjevil Kristus zahalený polovinou jeho pláště a zaslechl jeho slova: "Martin, ještě jako katechumen, mne zakryl tímto pláštěm."

Svatý křest přijal o velikonocích v r. 339. Ač v srdci měl touhu po zasvěceném životě, pro důstojnické povinnosti a odpovědnost setrval u císařské armády ještě 15 let. Jako velitel byl přátelský a se svým sluhou jednal bratrsky. Zval ho ke stolu a když byl zmožen únavou, tak mu Martin dokonce sám posloužil. O odchod z armády požádal v březnu 354, kdy odmítl tzv. donativum - peněžitý dar od císaře, který byl dáván vojákům před bojem. Toto odmítnutí bylo zprvu pokládáno za zbabělost. Martin se kvůli tomu nabídl a také jel proti germánským nepřátelům z Alemania před vojskem a místo zbraně si vzal kříž. Proti němu pak vyrazilo germánské poselstvo, žádající o mír. To bylo křesťany považováno za zázrak a Martinovi umožnilo odchod z vojska. Odešel do Poitiers, kde mu biskup Hilarius (pam. 13. 1.) chtěl udělit jáhenské svěcení, které zprvu odmítl, protože se věřícím nelíbil přechod od armády k duchovní službě. Hilárius jej tehdy ustanovil exorcistou a snažil se o jeho teologické vzdělávání.

V mimořádném snu měl Martin další zážitek, týkající se rodičů, přebývajících opět v Panonii. Považoval to za pokyn, aby je navštívil a pokusil se je obrátit ke katolické víře. Podařilo se mu to jen u matky. Zároveň se v Panonii dostal do sporu s ariánskými bludaři, kteří byli pod ochranou císaře a proto měli odvahu tvrdě postupovat proti katolickému obhájci.

V té době byl biskup Hilarius poslán do vyhnanství v Elinasien ve Frygii, protože Konstans svévolně vyměňoval katolické biskupy za ariánské. Martin se to dozvěděl asi při příchodu do Milána a chtěl u tohoto města vést poustevnický život, ale ariánským biskupem Auxenciem byl vyhnán. Odešel na severozápad Itálie do Ligurie a poustevnický život vedl ještě s jedním knězem u Albenga na ostrově Gallinara do začátku roku 360, kdy se dozvěděl o návratu biskupa Hilaria. Setkal se s ním opět v Poitiers a byl od něj vysvěcen na jáhna a po určité době přijal kněžské svěcení. S biskupovým souhlasem žil poblíž města opět poustevnickým životem a hlásal evangelium venkovanům. S biskupovou pomocí také založil mnišské komunity v Ligugé a v Marmoutier. Tehdy se začaly také šířit pověsti o jeho divech.

V roce 371 zemřel biskup Libor v Tours, 100 km severně od Poitiers. V zájmu věřících sem byl Martin údajně vylákán a manifestačně zvolen biskupem. Některé legendy hovoří o tom, že se Martin pokusil před zvolením schovat mezi husy, ale jejich hlasitým kejháním byl prozrazen. Proto se husa dostala mezi jeho atributy i do tradičních svatomartinských pokrmů.

Martin nakonec volbu přijal a údajně 4. 7. 371 byl vysvěcen za biskupa Tours. Z tohoto města se vydával na misijní cesty po Francii a snažil se o apoštolské působení mezi venkovským obyvatelstvem. Nápomocný mu byl klášter v Marmoutier, kde se opisovala křesťanská literatura a ve škole askeze vyrůstali noví duchovní.

Martin každého roku navštívil všechny farnosti biskupství, cestujíce nejprostším způsobem - pěšky, na oslu nebo v loďce. Zakládal malé venkovské kláštery a zasloužil se o pokřesťanštění galského venkova. Mnozí životopisci připomínají četné zázraky, které souvisely s úkony víry a projevy jeho oddané lásky ve službě postiženým lidem. Zasazoval se za nespravedlivě a tvrdě vězněné a v zájmu křesťanské lidskosti se neváhal obracet i na císaře, aby zabránil rozsudku smrti. Je vzpomínáno jak se zastával Prisciliána, odsouzeného jako bludaře, který byl na nátlak španělského biskupa Ithacia popraven a jak se Martin opakovaně zasazoval u císaře Maxima za další odsouzené k smrti. Na jejich záchranu a aby zabránil masakrům ve Španělsku, uzavřel církevní společenství s Ithaciem, které bylo císařovou podmínkou, ačkoliv považoval počínání Ithacia za odsouzeníhodné a namířené proti asketickým mnichům.

Dožil se 80 let a zemřel při pastorační návštěvě v Candes 8. listopadu 397. Po řece Loire bylo jeho tělo přepraveno do Tours a 11. listopadu, za mimořádně velké účasti lidu, uloženo jak si přál do prostého hrobu mezi věřícími. V čele pohřebního průvodu šlo údajně na dva tisíce mnichů a zasvěcených panen.

Nad jeho hrobem, který se stal cílem mnoha poutníků, byla postavena velká bazilika. Za Francouzské revoluce byla zničena, ale úcta k němu se nepřestala šířit. Ve Francii mu prý bylo zasvěceno přes 3600 kostelů a klášterů. Další v Itálii, Německu, Rakousku a v Uhersku. V hlavním městě Slovenska je mu zasvěcen nejvýznamnější dóm. Jeho jméno nesou některá města i ostrov v Karibiku.

Kéž si jeho myšlenku : "Komu se v životě dobře daří, neměl by zapomínat na ty, kteří žijí v nouzi" (Antologia, p. 637), osvojí všichni, kteří nouzi netrpí.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Dnešního dne budu usilovat o konání skutků milosrdenství a večer je doplním modlitbou za všechny trpící nouzí.

Bože, s Tvou pomocí byl svatý Martin stále připraven nést břemeno své biskupské služby i přijmout smrt a oslavil tě ochotným konáním Tvé vůle; pomáhej i nám svou milostí, ať nás ani život ani smrt neodloučí od Tvé lásky. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Martinus, ep. Turonen (397); Mennas, m. in Ægypto (s. IV in.); Veranus, ep. in Provincia (s. V in.); Mennas, solitarius (asi 580); Ioannes Eleemosynarius (620); Bertuinus (asi s.VII.); Theodorus Studita (826); Bartholomæus, iunior, abbas Cryptoferren (1065); Luigia Poloni (1855); Alicia Kotowska (1939); Vincentius Eugenius Bossilkov (1952)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský