Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle







sv. Albert Veliký
Albertus Magnus, ep. Ratisbonen. et doctor Eccl.

15. listopadu, nezávazná památka
Postavení:vědec, biskup, církevní učitel OP
Úmrtí:1280
Patron:přírodovědců (od r.1941), studentů, teologů, horníků
Atributy:dominikán, biskup, kniha, psací náčiní, katedra nebo psací pult

ŽIVOTOPIS

Bývá uváděn jako Albert z Laugingu nebo z Kolína či Albert Teutonicus. Pocházel z jihozápadní německé oblasti. Po vynikajících studijních výsledcích mnoha oborů se v Padově stal dominikánem. V Kolíně nad Rýnem knězem. Působil jako profesor a svými znalostmi obsáhl všechny vědní obory té doby. Mimo jiné uvedl Aristotelovo učení do středověké filozofie. Byl provinciálem v letech 1253-1257 a řezenským biskupem v letech 1260-1262. Působil na papežském dvoře a byl důvěrníkem i císaře. Vynikl v ctnostném životě, jako kazatel, diplomat i vědec. Jeho oblíbenou činností bylo předávání získaných vědomostí. Proto se opakovaně vracel k vyučování a spisovatelské činnosti. Zemřel v Kolíně nad Rýnem ve vysokém věku a byl pohřben v dominikánském kostele.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

„BŮH SE NECHÁVÁ NALÉZT VE SVĚTĚ“

Narodil se kolem roku 1200 (uvádí se také r. 1193 i 1206) v Lauingen na Dunaji (asi 50 km SZ od Augsburgu ve Švábsku) v Bavorsku do zámožné vojenské rodiny. Měl bratra Jindřicha a sestru, která později rovněž vstoupila k dominikánům. Albert byl menšího vzrůstu, ale robustnější v ramenou.

Od roku 1222 studoval v Bologni práva. Na univerzitě v Padově, kde měl strýce kanovníkem, vystudoval filozofii, zabýval se prý matematikou i medicínou. Svými znalostmi prý postupně obsáhl všechny tehdejší vědní obory. Jako vynikající, všestranně nadaný student, měl skvělé vyhlídky.

V Padově se seznámil s Jordánen Saským (pam. 13. 2.) a požádal ho o přijetí do dominikánského řádu. Provinciál Jordán viděl jeho perspektivy ve světě, proto se mu snažil vstup rozmluvit s odůvodněním, že vzor křesťana je potřebný i tam. Albert však před ním pokorně poklekl a řekl, že případné odepření bude soudit Bůh. V létě r. 1229 oblékl bílý dominikánský hábit. Podle vyprávění starých kronik měla na jeho volbu přímý vliv Matka Boží. Představení jej brzy po vstupu do řádu poslali studovat teologii do Kolína nad Rýnem a zde byl i vysvěcen na kněze.

Od roku 1234 přednášel filosofii a teologii na různých místech: v Hildesheimu, Freiburgu, Řezně, Štrasburku, Kolíně. a od r. 1245 na univerzitě v Paříži. V letech 1248-1254 organizoval řádovou školu. Hlavní studium dominikánů zřídil v Kolíně nad Rýnem. Zde byl jeho oblíbeným a nejvýznamnějším žákem Tomáš Akvinský (pam. 28. 1.).

Roku 1252 byl požádán o zprostředkování dohody mezi arcibiskupem a městem Kolínem. Diplomatickou úlohu úspěšně zvládl a k dalšímu diplomatickému jednání došlo i v letech 1258 a 1271.

V roce 1254 byl Albert zvolen za představeného německé provincie. Tato v té době měla 40 mužských a mnoho ženských klášterů. Rozsah území provincie byl od Nizozemska až po Vídeň. Albert byl dbalý řeholní kázně a pěšky procházel německy mluvící oblasti, v nichž navštěvoval konventy.

V září 1256 byl na papežském dvoře v Anagni bránit právo žebravých řádů vyučovat na univerzitách. Byl úspěšný, ale zároveň ho papež Alexander IV. požádal o přednášky při papežském dvoře. Rovněž o přípravu písemných materiálů proti učení arabského filozofa Averroa. Albert napsal proti averroismu spis „0 jednotě rozumu“ (De unit intellectus). Při přednáškovém pobytu napsal i komentář k evangeliu sv. Jana. Potom se na krátkou dobu vrátil do Kolína k vyučování.

V roce 1260 Albert na přání papeže Alexandra IV. přijal biskupské svěcení a nastoupil na stolec v Řezně. V diecézi začal reorganizovat farnosti i kláštery a oživovat charitativní díla. Pozvedl také hospodářský stav biskupství, ale necítil se na svém místě. Na jaře 1261 proto odešel poprosit papeže, aby ho zbavil vedení diecéze. Nový papež Urban IV. mu ve Viterbu, kde se tou dobou zdržoval, vyhověl a následně ho na jistý čas pověřil přednáškami při papežském dvoře. Zde se zároveň věnoval psaní vědeckých děl.

V únoru 1263 byl Albert papežem Urbanem požádán, aby v německy mluvících zemích, i v Čechách, kázáním šířil myšlenky ve prospěch křižácké výpravy za osvobození Svaté země od mohamedánů. Dále ho potom papež pověřil zvláštními úkoly v Kolíně a Braniborsku.

Od roku 1264 se mohl Albert ve Vürzburgu zase začít věnovat psaní. V dalším roce v něm pokračoval v dominikánském studijním středisku ve Štrasburku, kde zároveň vyučoval i vykonával některé biskupské úkoly. V letech 1271-1273 byl pověřen zvláštními úkoly coby důvěrník papeže Řehoře X. a též od císaře Rudolfa Habsburského.

Roku 1274 se zúčastnil lyonského církevního sněmu a další léta se ještě věnoval přednášení a psaní. V roce 1278 postihla Alberta náhlá ztráta paměti, ale následující rok v lednu, při sepsání testamentu je uvedeno „zdráv a bez úhony,“ takže k závažnému zhoršení došlo až po napsání závěti. Jednalo se údajně o začátek degenerativního onemocnění mozku.

Když zemřel, zanechal četné spisy z oblasti přírodních věd, fyziky, chemie, astronomie, geologie, biologie, botaniky i zeměpisu. Ve svém učení ukazoval, že „Bůh se nechává nalézt ve světě.“ Kladl důraz na poznání získané vlastní smyslovou zkušeností. Vyvracel dobové pověry o přírodě a svým životem i to, že věda a víra stojí proti sobě. Nejvíce spisů věnoval teologii. V exegetických dílech vysvětloval různé knihy Starého i Nového zákona, v latině i v němčině sepsal mnoho kázání a v četných spisech systematicky rozebíral základní pravdy křesťanské víry.

Dnešní den je ve čtení breviáře uveden Albertův komentář k evangeliu a to k Ježíšovu příkazu slavit eucharistii, říká v něm, že tento „příkaz je naznačen slovy: To konejte. A za druhé: je to památka na Pána, vydávajícího se pro nás na smrt. ... nemohlo být přikázáno nic prospěšnějšího k spáse, nic, co by si víc zasloužilo lásku, nic, co by se víc podobalo věčnému životu. ...Je to užitečné k odpuštění hříchů a zvláště užitečné pro život, abychom získali plnost milosti. Nebeský Otec chce pro nás jen to nejlepší, abychom se stali účastnými jeho svatosti. A účast na této svatosti se uskutečňuje Kristovou obětí, to je tím, že se ve svátosti vydává Otci jako oběť za nás, a nám se vydává k požívání...“

Albert byl blahořečen roku 1622 papežem Řehořem XV. (1621-23) a kanonizován 16. 12. 1931 papežem Piem XI.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Svatý Albert upřednostňoval to, v čem viděl větší význam a co odpovídalo jeho schopnostem, v tom se ho budu snažit následovat. O tom nejvýznamnějším jsem právě četl v úryvku jeho komentáře a vezmu si to dnes za téma k rozjímání.

Bože, Tys naučil svatého biskupa Alberta uvádět v soulad lidskou moudrost a zjevenou pravdu; veď nás, ať tak jako on rozvojem vědeckého poznání hlouběji poznáváme Tebe a více Tě milujeme. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

( závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Albertus Magnus, ep. Ratisbonen. et doctor Eccl. (1280); martyres Hippone XX (s. III./IV.); Gurias et Samonas (306); Felix de Nola (s. IV./V.); Maclovius seu Machutus (asi 640); Desiderius, ep. Cadurcen (655); Marinus et Anianus, m. in Bavaria (s. VII./VIII.); Sidonius, abbas (po r. 684); Fintanus, reclusus (asi 878); Leopoldus Pius (1136); Hugo Faringdon seu Cook, Ioannes Eynon et Ioannes Rugg (1539); Richardus Whiting, Rogerius James et Ioannes Thorne (1539); Lucia Broccadelli (1544); Caius Coreanus (1624); Rochus González et Alphonsus Rodríguez, presb. Soc. Iesu (1628); Iosephus Pignatelli (1811); Iosephus Mkasa Balikuddembé (1885); Maria a Passione /Helena/ de Chappotin de Neuville, virgo (1904); Raphael a Sancto Ioseph (Iosephus) Kalinowski (1907)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský