Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-


bazilika sv. Petra
bazilika sv. Petra

bazilika sv. Pavla
bazilika sv. Pavla





Posvěcení římských bazilik sv. apoštolů Petra a Pavla
dedicatio basilicarum Sanctorum Petri et Pauli Apostolorum

18. listopadu, nezávazná památka
Postavení:Datum posvěcení 1626

ŽIVOTOPIS

Podobně jako i svátek apoštolů Petra a Pavla (pam. 29. 6.) je i výročí jim zasvěcených papežských bazilik v Římě slaveno společně. Byly vystavěny ve 4. století po skončení velkých pronásledování a posvětili je papežové Silvestr I. a Siricius. Datum zavedení výroční oslavy se udává rozporuplně. Breviář uvádí společné slavení již od 11. století, ač na mnoha místech je uveden začátek slavení o století později a Msgre. Prof. Dr. Jaroslav Němec zavedení svátku posvěcení ztotožňuje s posvěcením současné podoby chrámů; Svatopetrské baziliky (po přestavbě v 15. stol.) posvěcené 18. 11. 1626 a v případě baziliky sv. Pavla (po obnovení požárem zničené r. 1823) posvěcení 10. 12. 1854.

Připomeňme si i první posvěcení Vatikánského pahorku utrpením svědků víry v Krista. Bazilika sv. Petra zde byla postavena nad jeho hrobem podobně jako sv. Pavla za hradbami, kde až po roce 2002 byl pod hlavním oltářem odhalen Pavlův sarkofág. Římské chrámy těchto apoštolů jsou symboly samotné církve a Petr s Pavlem jsou označováni za její sloupy.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

SLOUPY CÍRKVE

Těmi jsou Petr, na němž Kristus zbudoval svou církev s příslibem, že ji pekelné mocnosti nepřemohou (srov. Mt 16,18) a Pavel, kterého Kristus vyvolil za „nástroj“ – nositele radostné zvěsti pohanům, králům a Izraelitům (srov. Sk 9,15). S jejich životopisem jsme se seznámili u data jejich svátku a dnes vzhlížíme k velebným stavbám nad jejich hroby, jim zasvěceným papežským (dříve „patriarchálním“) bazilikám. Slouží k Boží oslavě i pro naši cestu k Bohu. Mezi milostmi, které tu lze zde obdržet, jsou i plnomocné odpustky při dodržení základních podmínek. Hroby apoštolů byly od začátku cílem mnoha poutníků.

Apoštol Petr byl ukřižován hlavou dolů v roce 64 nebo 67, při via Aurelia, u Apolonova chrámu, naproti Neronovu paláci. Křesťané ho po snětí z kříže pohřbili nedaleko cirku a kolem jeho hrobu při via Cornelia postupně vyrostlo rozsáhlé pohřebiště, objevené při archeologických vykopávkách pod hlavní lodí dnešní vatikánské baziliky.

Císař Konstantin v souvislosti se stavbou baziliky rozhodl zrušit část pohřebiště a zeminou z vrcholu pahorku vyrovnat terén. Nedokončenou stavbu po třech letech od jejího započetí papež Silvestr I. 18. 11. 326 vysvětil. Byl budován monumentální pětilodní chrám o půdorysu latinského kříže (140m x 63m). Jeho původní podoba vydržela do r. 1450. Přestavba baziliky za Mikuláše V. byla shledána jako nutná a došlo k rekonstrukci, s ponecháním závěru baziliky. O padesát let později papež Julius II. započal s novou stavbou, která trvala více než sto let. Práci svěřil Donatu Bramantemu a osobně položil 18. 4. 1506 základní kámen. Kupole byla dokončena r. 1590 Giacomem della Porta a po dalších 20 až 30 let Maderno budoval fasádu a podélnou loď, která by přibližně odpovídala půdorysu chrámu původní baziliky, zvláště její dřívější rozloze.

Nad Petrovým hrobem je papežský oltář a nad ním Berniniho 29 metrů vysoký bronzový baldachýn z r. 1633. Kaple Confessio (vyznání) s 95 věčnými světly, před oltářem, je vchodem ke hrobu sv. Petra.*

V apsidě za hlavním oltářem je katedra sv. Petra od Berniniho s uchovávanými zbytky židle používané sv. Petrem za jeho pobytu u římského senátora Pudentia. Katedru zdobí dvojice soch západních i dvojice východních církevních otců: sv. Ambrože, Augustina, Atanáše a Jana Zlatoústého.

Celou baziliku si v současnosti můžeme prohlédnout pomocí virtuální prohlídky podobně jako i baziliku sv. Pavla** (přes adresy v poznámce).

Apoštol Pavel byl sťat mečem roku 67 na jižním okraji Říma u Ostijské cesty, kde za Konstantina Velikého byla postavena menší bazilika s trapistickým klášterem "Tre Fontane". Stavbu velké svatyně zde začal budovat císař Valentinián II. r. 368. Dokončena byla asi r. 395 za císaře Honoria a z r. 402-3 je dochovaný popis hovořící o dřevěných a zlacených stropech, o mramorových sloupech, čtyřech kolonádách oddělujících lodě baziliky i o mozaikové výzdobě s rostlinnými motivy.

V noci z 15. na 16. 7. 1823 došlo k požáru této baziliky (shořely střechy, zřítila se levá stěna hlavní lodi včetně sloupů a ty, které žáru odolaly, byly příliš poškozeny) a obnovení po požáru trvalo 31 let.

V září 1824 se stal architektem pro rekonstrukci baziliky Giuseppe Valadier, který zamýšlel pootočit hlavní průčelí o 90 stupňů a změnit hlavní loď původní baziliky. Po roce se papež rozhodl pro rekonstrukci staré baziliky a vedení prací byl pověřen Pasquale Belli.

Hlavní oltář pod restaurovaným ciboriem posvětil 5. 10. 1840 papež Řehoř XVI. V té době bylo na svých místech 58 z 80 sloupů a pracovalo se na nové zvonici, dokončené až o 20 let později. Obnovenou baziliku posvětil v prosinci 1854 Pius IX.

Archeologické výzkumy v r. 1838 odhalily, že nad původním hrobem apoštola bylo brzy zbudováno malé mauzoleum v podobě asi tři metry široké desky umístěné na soklu, v němž byl otvor chráněný mříží. Ta byla nalezena pod hlavním oltářem baziliky svatého Pavla.

Průzkumem pod tímto oltářem v roce 2002 Jan Pavel II. pověřil zvláštní komisi a v únoru 2005 bylo zveřejněno, že archeologové odkryli hrob sv. Pavla. Došlo k odhalení mramorového sarkofágu apoštola Pavla, s otvorem na horní desce, který sloužil k přímému kontaktu relikvií s oltářem i ke vkládání roušek, předmětů, které se dotekem ostatků apoštola staly uznávanými jako dotýkané relikvie. Sarkofág je asi 120 cm vysoký a 255 cm dlouhý. Byl zalit betonem a podobným materiálem, proto nebyl vidět. Nad ním 40-45 cm ležela roztříštěná mramorová deska, potvrzující autenticitu hrobu, v níž byla vyryta slova Pavel apoštol mučedník.

Chrám za hradbami vydává svědectví o utrpení a smrti apoštola, který o sobě mohl říci: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20)

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Apoštolové Petr i Pavel, povoláni Ježíšem, dosáhli splnění úkolů pro velikost lásky k Pánu i přes velká utrpení na cestě. Ke splnění toho, co Ježíš ode mne očekává, potřebuji žít podobnou láskou a za ni budu častou střelnou modlitbou prosit.

Bože, veď svou církev, aby pod ochranou svatých apoštolů Petra a Pavla šla cestou, kterou jí ukázali, a na jejich přímluvu jí stále dávej milost, potřebnou k jejímu růstu. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba z breviáře)

POZNÁMKA

*Hrob sv. Petra objevili archeologové pod hlavním oltářem r. 1939. Jeho autenticitu prokázala antropologická analýza z r. 1956, patologové i nápis „Petrus eni.“ Jak uvedeno v textu u svátku v červnu, jde o všechny kosti 60-70letého muže z I. stol., vyjma chodidel (jenž byla uříznuta při sundávání ukřižovaného hlavou dolů).

**adresa k virtuální prohlídce svatopetrské baziliky:

http://www.vatican.va/various/basiliche/san_pietro/vr_tour/index-en.html

**adresa k virtuální prohlídce sv. Pavla za hradbami:

http://www.vatican.va/various/basiliche/san_paolo/vr_tour/index-en.html




Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

dedicatio basilicarum Sanctorum Petri et Pauli Apostolorum; Romanus, diaconus (303); Patroclus, presb. (asi 576); Maudetus (s. V.); Romacharius (s. VI.); Theofredus (asi 752); Oda, abbas (942); Leonardus Kimura, Andreas Murayama Tokuan, Cosmas Takeya, Ioannes Yoshida Shoun et Dominicus Jorge (1619); Philippina Duchesne (1852); Grimoaldus a Purificatione (Ferdinandus) Santamaria (1902); Carolina Kózka (1914); Maria a Refugio (Maria Gabriela) Hinojosa y Naveros et V socire: [Iosepha Maria (Maria del Carmen) Barrera y Izaguirre, Teresia Maria (Laura) Cavestány y Anduaga, Maria Angela (Martina) Olaizola y Garagarza, Maria Gratia (Iosepha Ioachima) Lecuona y Aramburú, Maria Agnes (Agnes) Zudaire y Galdeano] (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský