Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

Foto © Provincie kapucínů v ČR
Foto © Provincie kapucínů v ČR







sv. Cecilie
Cæcilia, virgo romana et m.

22. listopadu, památka
Postavení:panna a mučednice
Úmrtí:století neznámé
Patron:hudby, hudebníků a zpěváků
Atributy:věnec z lilií (příp. i z růží), meč či sekera, palma, varhany či jiné hudební nástroje

ŽIVOTOPIS

Žila pravděpodobně ve třetím století v Římě. Podle tradovaného podání se zasvětila Kristu, ale rodiče se pak rozhodli provdat ji za Valeriána, který byl pohanem. Přičiněním Cecilie však souhlasil, že s ní bude žít bez porušení jejího panenství, a přijal víru, pro kterou položil život. Mučednickou smrtí zemřela i Cecílie. Ve čtvrti Trastevere, kde stával její dům, byla postavena bazilika nesoucí její jméno (zařazené i do mešního kánonu) a r. 821 byly do ní ostatky sv. Cecílie přeneseny z Kalistových katakomb. V 16. století se zjistilo, že její tělo zůstalo zachovalé.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ZEMŘÍT PRO VÍRU KRISTA NEZNAMENÁ ZTRATIT MLÁDÍ

Data, týkající se života a smrti sv. Cecílie jsou považována za nejistá, ale její autentičnost je doložena zařazením mezi sedm žen jmenovaných v 1. kánonu mše svaté i jejími zázračně zachovanými ostatky. Ke sporným vyjádřením patří datování její smrti do pontifikátu Urbana I. (222-230) zároveň s odkazem na dobu silného pronásledování, při němž by bylo v Římě umučeno na 5000 křesťanů. To si protiřečí, neboť podle historiků za císaře Alexandra Severa velké pronásledování nebylo. Některé údaje proto kladou její mučednickou smrt do druhého století, martyrologium uvádí století neznámé.

Nejstarší historické zmínky o sv. Cecílii byly zaznamenány v Martyrologium Hieronymianum a to znamená, že římská církev oslavovala sv. Cecílii už ve 4. století. V aktech z poloviny 5. století o mučednické smrti sv. Cecílie je uvedeno, že pocházela ze senátorské rodiny a už od dětství byla křesťankou. Rodiče jí podle zvyku vybrali ženicha přiměřeného postavení, nehledě na to, že se jedná o pohana. Cecílie však toužila cele patřit Kristu a v tom směru již dříve udělala slib. Důvěrnou modlitbou řešila to, v čem by jiný viděl nepřekonatelný problém. Jako u poslušná dcera přistoupila ke svatbě s Valeriánem, avšak hned po obřadu poslala Cecílie, na pokyn anděla, svého novomanžela ke třetímu milníku na apijskou silnici, kde jej papež Urban (?) pokřtil. Valerián, hned poté co se jako křesťan vrátil k Cecílii, společně s ní měl vidění vznášejícího se anděla, který oba novomanžele korunoval růžemi a liliemi. Detaily, týkající se vlivu Cecílie na obrácení jejího snoubence, jsou zřejmě pozdějším doplňkem. Jisté je, že zde hrála nejpodstatnější roli modlitba a Boží milost.

Nejstarší zpráva dále hovoří i o brzkém obrácení Valeriánova bratra Tiburtia. Všichni tři se stali horlivými křesťany, kteří štědře rozdávali almužny a pohřbívali křesťany, kteří položili za víru život. Pro tuto činnost byli zajati a za pevnost ve víře římským prefektem Turciem Almachiem odsouzeni k smrti. Důstojník Maximus, jenž měl rozsudek vykonat, snad vlivem jejich svědectví, uvěřil křesťanské zvěsti a společně s těmito bratry obětoval pro víru svůj život. (Památka těchto tří je slavena 14.dubna.)

Cecílie po jejich smrti, před vlastním zajetím, věnovala svůj dům římské církvi ke konání bohoslužeb. Před prefektem pak slavnostně vyznala svou víru a byla odsouzena k smrti udušením v lázni ve vlastním domě. Pokus o tuto popravu přežila, proto popravčí dostal příkaz setnout jí hlavu. Třemi sečnými ranami zasáhl její krk a přestože ještě žila, zanechal ji pomalu umírat. Papež její tělo pohřbil v Kalixtových katakombách vedle papeže a biskupů.

O pohledu samotné Cecílie na mučednickou smrt Zlatá legenda od biskupa Iacopo da Varazze (+1298), v interpretaci P. Jos. Koláčka (z radia Vatikán) říká: „Centurioni, kteří měli v Římě stráž při popravě sv. Cecílie, a mnoho okolostojících naříkalo nad tím, že tak půvabná dívka chce čelit smrti. Tehdy jim Cecílie řekla: ,Drazí chlapci, zemřít to neznamená ztratit své mládí, nýbrž proměnit je na lepší: je to jako dát bahno a dostat za to zlato, opustit ubohou chatrč a vstoupit do nádherného příbytku. Můj Pán dává stokrát víc než se mu dá.´“

Z dochovaných pramenů není datování její smrti jednoznačné.

Otázky též visí nad patronátem, kterým Cecílie vešla asi ponejvíce ve známost. Jeho přidělení se dle některých tvrzení zakládá na chybné interpretaci asi v XV. stol., z vyprávění Passio (o mučednících), kde je uváděno, že při jejím sňatku s Valeriánem hrály nástroje „cantatibus organis,“ avšak Cecílie v srdci zpívala pouze Bohu. - Jak se vyprávění předávalo, bylo za přesnější považováno, že „slyšela ve svém srdci zpívat anděla“ – z obojího bylo odvozeno, že je milovnicí hudby a začala být také zobrazována jak andělům hraje na varhany (organo). I zde nepřesnosti vedly k různým úvahám a dokazování, že v její době varhany ještě neexistovaly. Třetí objevující se vyjádření mluví o tom, že za hudby, při níž byla mučena, v srdci zpívala Pánu chválu. – Všechna tato vyjádření mají jako společného jmenovatele radost srdce z toho, že patří Pánu a v radosti bývá zpěv velmi přirozený i když jde o stav v nitru. Proto ať Cecílie, přes všechna pochybování, zůstane patronkou hudby, neboť její srdce bezpochyby jásá, oslavujíce Pána ve zbožné melodii.

Jako stvrzení její panenské čistoty bychom mohli považovat fakt, že její tělo zůstalo po smrti neporušené, což se vyskytuje u více světců právě jen s touto ctností na heroickém stupni. Zachovalost jejího těla jakoby též zdůrazňovala pravdu výše citovaných slov, že zemřít (pro Krista) neznamená ztratit své mládí.

Po postavení baziliky sv. Cecilie v římské čtvrti Trastevere (Zátibeří), v místě jejího domu, dal papež Paschal I. v roce 821 přenést z katakomb její tělo a také ostatky Valeriána, Tiburtia a Maxima i dvou papežů, sv. Lucia I. a Urbana I. Sarkofág sv. Cecilie byl zde objeven během restaurátorských prací v roce 1599. Dne 19. října kardinál Pavel Sfondratus za přítomnosti správce, sekretáře vikariátu a jezuitů Alagona a Morra sarkofág otevřeli a užasli. Průzkum sargofágu o tři dny později, z rozhodnutí papeže Klimenta VIII., provedl kardinál s církevním historikem Baroniusem. Otevřeli v něm uloženou truhlu z cypřišového dřeva a v ní se nacházelo nezetlelé tělo mučednice. Nespočívalo naznak, jak bývá obvyklé, ale uložené na pravý bok. Pokrýval je hedvábný závoj, jenž byl ještě potřísněn krví. Šaty Cecílie byly protkány zlatými nitkami. Baronius napsal: „Působila dojmem, jako by spala, spíše než jako mrtvé tělo.“ Byl povolán sochař Stefano Maderno, který tělo mučednice tak, jak bylo nalezeno nakreslil a později podle této kresby vytvořil mramorovou sochu. Nález potvrdil její mučednickou smrt.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zamyslím se nad tím, co vše může znamenat smrt a podle toho se rozhodnu, jakým způsobem budu žít dál.

Vyslyš, Bože, naše prosby a na přímluvu svaté Cecílie nás naplň radostí, abychom Ti z celého srdce zpívali chvály. Prosíme o to Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

POZNÁMKA

Další světci v Martyrologium Romanum 22. 11.:

Philemon Colossensis,; Ananias, m. in Perside, (345); Benignus, ep. Mediolanen., (ca.470); Pragmatius, (ca. 517); Salvator Lilli, Ioannes Baldji et VI socii armeni♦: Cerun filius K'uraži♦, David filius Davidis♦, K'adir filius Xodianin♦, Paulus filius Ieremiæ♦, Theodorus filius Davidis♦, Vardavar filius Dimbalacw, Thomas Reggio♦, (1901); Elias (Iulianus); Torrijo Sánchez et Bertrandus (Franciscus); Lahoz Moliner♦, 1936); Ferran María Llovera Puigsech, převor z Olot, (1936 ).


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Cæcilia, virgo romana et m. (století neznámé); Philemon Colossensis (s. I); Ananias, m. in Perside (345); Benignus, ep. Mediolanen. (asi 470); Pragmatius (asi 517); Salvator Lilli et VII socii armeni: Cerun filius K'uraži, David filius Davidis, Ioannes Baldji K'adir filius Xodianin, Paulus filius Ieremiæ, Theodorus filius Davidis et Vardavar filius Dimbalac (1895); Thomas Reggio (1901); Petrus Ramirez Esqueda (1927); Elias (Iulianus) Torrijo Sánchez et Bertrandus (Franciscus) Lahoz Moliner (1936); Ferdinandus Maria Llovera Puigsech (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský