Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-


Posmrtná maska sv. Leonarda v klášteře sv. Bonaventury v Římě
Posmrtná maska sv. Leonarda v klášteře sv. Bonaventury v Římě

Porto Maurizio, rodné město sv. Leonarda
Porto Maurizio, rodné město sv. Leonarda




sv. Leonard z Porto Maurizio
Leonardus de Portu Mauritio

26. listopadu, připomínka
Postavení:kněz, lidový misionář OFMRef
Úmrtí:1751
Patron:lidových misionářů (od 17.3. 1923)
Atributy:kazatel, kříž, lebka

ŽIVOTOPIS

Pocházel ze severní Itálie, teologii vystudoval v Římě a v klášteře sv. Bonaventury se r. 1702 stal knězem. Nemoc mu zabránila stát se misionářem v Číně, a tak se jím stal v Itálii. Před každým misijním vystoupením se otevíral Boží lásce a vyprošoval potřebné milosti. Jeho mimořádná apoštolská úspěšnost souvisela i s pomocí Panny Marie, o které v problémových situacích často hovořil, a dalším významným tématem byla křížová cesta. Působil po celé Itálii a velmi krátce, na přání papeže, i na Korsice. Zemřel v římském klášteře sv. Bonaventury ve věku 75 let.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

MARIÁNSKÝ LIDOVÝ MISIONÁŘ

Narodil se 20. 12. 1676 v Porto Mauricio (v dnešním Imperia), ležícím asi 110 km jihozápadně od Janova v Itálii, jako syn Dominika Casanuova, kapitána obchodní lodě. Při křtu dostal jména Pavel a Jeroným. Matka Anna Marie, roz. Benz, mu ve třech letech zemřela a jeho výchovu převzal dědeček. Od 13 let byl v Římě u svého strýce Augustina, který z něj chtěl mít lékaře. Po třech letech ve škole u dona Fr. Santoleriho nastoupil do jezuitské koleje. Odtud přešel k františkánské větvi Reformati, byl přijat v Collegio Romano a 2. 10. 1697 v Santa Maria delle Grazie v Ponticelli přijal řeholní hábit a jméno Leonard.

Studium teologie dokončil v římském klášteře sv. Bonaventury a 23. 9. 1702 zde přijal kněžské svěcení. Brzy poté onemocněl tuberkulózou, která mu překazila plány stát se misionářem v Číně. Kardinál Coloredo mu řekl: „Vaše Čína je v Itálii.“ Místo do Číny se stěhoval do Neapole, pak do Vallecorsa a do rodného Porta. Jeho zdravotní stav se ani zde nelepšil, dokud se neobrátil o pomoc k Panně Marii. Zároveň udělal slib, že pokud dosáhne uzdravení, bude se ze všech sil věnovat lidovým misiím. Potom začal kázat v Porto Mauricio a následně, od r. 1708 až do své smrti, téměř bez přerušení po celé Itálii. Konání každé duchovní obnovy trvalo většinou 15 dnů, ve městech o tři dny déle. Podstatné bylo, že se při nich řešily ty největší potíže, jak řekl sám Leonard. U každé takové misie se Leonard s pomocným knězem Hiláriem de Laigueglia zdrželi další dny zpovídáním kajícníků. Jak otec Hilárius uvedl, počet lidí převyšoval očekávání. Docházelo k překvapujícím životním změnám u osob, u nichž se pro spoutanost s neřestmi zdálo obrácení nemožné. Podle kronikářů některá města (zvláště Iesi, Valentano Viterbo i Livorno) po Leonardových promluvách připomínala obrácení v Ninive po Jonášově splněném úkolu. Leonardova slova byla prý nejednou potvrzována zázraky. Alfonsem z Liguori byl Leonard z Porto označen za největšího misionáře století.

Leonard se na každou misijní obnovu připravoval mimořádným způsobem, při kterém načerpával Boží lásku, aby ji při misii předával účastníkům. Otázku úspěchu svěřoval vždy Panně Marii, která byla jeho významnou pomocnicí. Při misiích často vyzýval k modlitbě křížové cesty a kladl na ni velký význam.

V roce 1720 přešel z Toskánska do střední a jižní Itálie. Papež Klement XII. jej někdy po roce 1730 povolal do Říma. Zde je připomínána jeho činnost v klášteře sv. Bonaventury v roce 1736. Kázal vojákům, námořníkům, vězňům a i pro galejníky v přístavu Civitavecchia. Z jeho následujících jeho misijních cest se uvádí Umbrie, Janov a provincie Marche. Často kázal pod širým nebem, protože kostely byly pro počet zájemců o jeho slova příliš malé.

V roce 1744 ho papež Benedikt XIV. poslal obnovit náboženský život na Korsiku, kde v té době převládaly velké problémy. Ať se jednalo o rodinné spory, krevní msty a různá bezpráví nebo laxnost k náboženské víře. Situace tam byla taková, že na jeho kázání přišli lidé se zbraněmi. Bylo mu v té době už 68 let, zdraví mu sláblo a úspěchy se zde zdály spíše dočasné. Byl zde jen 6 měsíců, pak pro něj byla poslaná loď z Janova.

V roce 1750 Leonard s papežským souhlasem zřídil křížovou cestu v římském Koloseu. Z jara 1751 působil v Lucce a poslední misii konal v boloňské diecézi. Od papeže prý měl nařízeno nechat se převézt do Říma, místo putování pěšky, jak měl ve zvyku. Jeho vůz se však ve Spoletu rozbil, proto i přes onemocnění pokračoval asi více jak 100 km pěšky. Do kláštera sv. Bonaventury dorazil 25. listopadu, přijal svátost pomazání nemocných a v noci zemřel.

Již za života byl nazýván „apoštolem Itálie.“ Z jeho díla se dochovalo 17 svazků. Psal italským biskupům i do zámoří a byl údajně prvním navrhovatelem dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie.

Papež Pius VI. 2. 8. 1795 potvrdil na Palatinu pravost zázraků na přímluvu Leonarda z Porto Mauricio, 19. 3. 1796 ho blahořečil a 29. 6. 1867 kanonizoval.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Pro řešení svých problémů budu hledat správnou cestu a pomoc u Boha, jak k tomu vybízí pohled na Leonardovu úspěšnost. S problémem je důležité předstoupit před Boha, než ho začnu sám řešit, a v těžkostech vzhlédnout k Marii, jak to činil sv. Leonard.

Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal svatého Leonarda, aby sloužil Tvé církvi svým kázáním i příkladem; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu zachovali víru, kterou hlásal, a kráčeli cestou, kterou ukazoval svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

D.N.I.C. Universorum Regis Sollemnitas; Silvester Gozzolini (1267); Leonardus de Portu Mauritio (1751); Siricius, Pp (399); Alypius, anachoreta (po r. 610); Conradus, ep. Constantien. (975); Nicon (998); Bellinus (1147); Delphina (1358/1360); Hugo Taylor et Marmaducus Bowes (1585); Humilis (Lucas Antonius) Pirozzo (1637); Iacobus Alberione, fundator "Pauline familiæ" (1971); Caietani Sterni (1889)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský