Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

Foto © Provincie kapucínů v ČR
Foto © Provincie kapucínů v ČR

Foto © Provincie kapucínů v ČR
Foto © Provincie kapucínů v ČR

Foto © Provincie kapucínů v ČR
Foto © Provincie kapucínů v ČR


Foto © Provincie bratří františkánů
Foto © Provincie bratří františkánů




sv. Barbora
Barbara, virgo nicomedien.

4. prosince, připomínka
Postavení:panna a mučednice
Úmrtí:století neznámé
Patron:horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů zvonů, kovářů, kameníků, tesařů, hrobníků, zvoníků, kuchařů, řezníků, dívek; zajatců; dělostřelectva; hasičů; umírajících; vzývána za dobrou smrt, proti ohni, nebezpečí při bouřce, proti moru a horečnatým onemocněním, jako pomocnice v nouzi
Atributy:dělo, kalich (často s hostií), kniha, meč, paví pera, věž (s třemi okny); bývá vyobrazována ve společnosti dalších 13 pomocníků v nouzi

ŽIVOTOPIS

Patří mezi svaté mučednice s nemalým významem, o kterých se však nedochovalo spolehlivých písemných zpráv. Žila a zemřela v Nikomédii jako panna a mučednice. Splnila se na ní Ježíšova předpověď, že "nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina". (Mt 10,36)

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ČLOVĚK PROTI ČLOVĚKU PRO JEŽÍŠE

O životě svaté Barbory z Nikomédie se martyrologium vyjadřuje velmi stručně a odvolává se na tradici. Podle ní byla hodně připomínána, ctěna významnými světci a zařazena mezi tzv. 14 pomocníků v nouzi. Její nejstarší znázornění bylo objeveno v kostele Santa Maria Antiqua na Palatinu v Římě a tato freska pochází asi z konce VII. století.

Žila pravděpodobně mezi II. a IV. stoletím v Nikomédii, která také bývala sídelním městem římských císařů na východě, v Bithinii (v dnešním Turecku), na jižní straně Černého moře.

Legenda ji uvádí jako krásnou dceru zámožného Dioskura, který byl velkým nepřítelem křesťanů, jejichž učení se Barbora snažila poznat. Dioskuros chtěl svou dceru ohlídat před jejich vlivem a uvěznil ji do věže, kde jí snad nemělo chybět nic, než svoboda. Při jedné z otcových cest se údajně domluvila se zedníky na udělání třetího okna, ač do jejího vězení byla naplánovaná jen dvě. Barbora chtěla, aby jí připomínaly Nejsvětější Trojici, v jejíž společnosti toužila žít. Po otcově návratu následovalo vyslýchání. Někde se uvádí, že v době otcovy nepřítomnosti přijala i svátost křtu a když se mu přiznala, že chce náležet jen Kristu, byla před jeho hněvem dočasně ukryta do země. Některé verze uvádějí, že se skrývala v jeskyni.

Podle legendárního vyprávění, zatímco otec pro ni chystal krutá muka, ona rozjímala o umučení Krista a čerpala tak sílu, aby pro něho dokázala snést všechno. Otec si v hněvu prý přizval soudce Marciana a Barboru, která se k chystaným mukám stavěla hrdinsky, dal krutě zbičovat. Barbora však myslela na Kristovo bičování a to své prý vnímala jako hlazení pavími péry. Druhého dne její nepřátele překvapilo, že rány po bičování z jejího těla zmizely. Odmítali však uznat Kristovu léčivou moc, kterou Barbora dosvědčovala a vykládali to jako znamení pohanských bohů, chtějíce od ní, aby jim za to prokázala vděčnost. Její snaha přesvědčit je o opaku v nich vyvolala jen větší zuřivost. Mezi popisovaná muka, kterými ji chtěli od víry odvrátit, je uváděno drásání železnými hřebeny, pálení boků, tlučení do hlavy, z níž jí chtěli Krista vymlátit i uřezání prsou. Posledním Marciánovým rozhodnutím bylo, že je nutné useknout Barboře hlavu. Vlekli ji znetvořenou městem k popravišti, snad aby ostatní odradili od víry v pravého Boha. Kazila jim to však statečnost Barbory a anděl, který prý Barbořino krvácející tělo zahalil bílým oděvem. Když dorazili na místo, kata nepotřebovali, neboť otec byl rozhodnut jeho práci vykonat sám. Legenda v závěru hovoří o tom, že když svou dceru sťal mečem, byl sám zabit bleskem.

Otevřeme-li knížku Anselma Grüna "Duchovní terapie a křesťanská tradice", dočteme se, že tato legenda je také vnímána jako plná symboliky, počínaje vlastním jménem hrdinky, které je vykládáno jako cizinka a chce se zde ukázat, že nepatří k tomuto světu, ale jejím pravým domovem je nebe. I ve vězení může člověk prožívat vnitřní svobodu. Její otec se marně snažil uplatnit své představy násilím. Bůh přišel do jejího srdce i přes zamčené dveře. S ním přišlo i více světla a její úzký obzor se rozšířil. Když ji otec chtěl po svém návratu kvůli víře zabít, ona nalezla úkryt v jeskyni, která je ve zmíněné knížce symbolem mateřské sféry jako ochrany před otcem. V knize, zradou ovčáka, se otcova moc ukazuje silnější než matky a Barbora se z otcovy vůle dostala do rukou místodržitele. Z následného mučení anděly uzdravena, byla prý nahá na cestě městem šlehána pruty, které se změnily v páví péra a čím více bičována, tím více byla jimi ozdobena. Cílem toho prý bylo ukázat, že lidská agrese nemůže duši uškodit. U této verze příběhu strávila v žaláři ještě jednu noc, během které jí anděl přinesl jako posilu na poslední cestu Tělo a Krev Páně. Tento výklad aktuálně dokazuje, že člověk, který se stává sám sebou, svobodně kráčí svou cestou. A snaží-li se hlava rodiny určit jeho životní dráhu a násilím odvrátit od Boha, nemůže zvítězit. Bůh ho chrání i skrze anděly a smrt zde znamená nový život.

Anselm Grün se snaží v tomto příběhu ukázat smysl jednotlivých atributů. Věž je zde viděna jako obraz seberealizace člověka a symbol pevných základů, na nichž spočívá náš život. Zároveň i jako symbol pro kontemplaci - místo, kde s námi přebývá Bůh. Tato kruhová stavba se třemi okny představuje celistvost a prezentaci Trojjediného Boha, žijícího s námi a v nás. Pravou skutečnost neznáme a tak se nemusíme držet všech výkladů a podávaný kalich nám může také připomínat, že i Kristu byl v Getsemanské zahradě podáván symbolický kalich utrpení. Souhlasem s Otcovou vůlí Ježíš vstal posilněn vstříc svým katům. A jeho přijetí potupné smrti se stalo naším vykoupením.

Je připomínáno, že Barbora mívá na sobě zelené šaty jako symbol Boží síly, smíření i pevné naděje ve věčné milosrdenství. Má symbolizovat obnovu života, což je připomínáno tzv. "barborkami", které se dávají do vody, aby na vánoce rozkvetly. Tento pokřesťanštělý zvyk nám má připomínat, že dobře prožitý advent má vést k rozproudění tvůrčí síly, pocházející od Boha a že pohroužením se do vlastního nitra jako Barbora, máme rozkvést životem Krista.

Císař Justinián prý přenesl ostatky sv. Barbory v VI. stol. do Konstantinopole, odkud se kolem r. 1000 dostaly do dómu sv. Marka v Benátkách a r. 1009 byly přeneseny na nedaleký ostrov Torcello, do kostela sv. Jana evangelisty. P. Fr. Ekert uvádí, že v r. 1370 nějakou část z ostatků sv. Barbory dovezl do Prahy pro svatovítský chrám i Karel IV. Nejvýznamnější gotický chrám sv. Barbory se nachází v Kutné hoře v Čechách. Se stavbou bylo započato r. 1388. Některá jeho výzdoba je z konce XV. stol. a k dokončení stavby či rekonstrukci došlo v letech 1884 až 1905. Se sousoším sv. Barbory se můžeme setkat na Karlově mostě v Praze, kde je mezi sv. Markétou a sv.Alžbětou. Originál této kopie pochází od Ferdinanda Maxmiliána a Jana Brokofových z r. 1707. Nápis je prosbou: "Modlete se za nás nyní i v hodině smrti." - Tu bychom neměli brát na lehkou váhu. Podobně v našich chrámech jsou obrazy Barbory dokladem úcty, vzdávané v naší zemi této světici.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

"Barborkou" ve váze si budu připomínat, že mám usilovat o to, aby na mém každodenním životě rozkvétaly květy lásky, s níž Ježíš stále přichází.

Bože, Tvá síla se projevuje zvláště tehdy, když působí v tom, kdo je slabý: Tys posiloval svatou Barboru, aby statečně snášela všechno mučení; pomáhej i nám, abychom na její přímluvu vítězně prošli všemi zkouškami, nezemřeli náhlou smrtí, ale předstoupili před Tebe smířeni, po přijetí sv. svátostí. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes Damascenus, presb. et doctor Eccl (asi 749); Barbara, virgo nicomedien. (století neznámé); Heraclas (247/249); Meletius, ep. Sebastopolitan (s. IV.); Felix, ep. Bononien (431/432); Aprus, presb. (s. VII.); Sigiramnus (s. VII.); Adrehildis seu Ada (po roce 692); Solas (794); Ioannes Thaumaturgus (s. IX.); Annon (1075); Osmundus (1099); Bernardus, ep. Parmen (1133); Petrus Pectinarius (1289); Franciscus Gálvez (1623); Hieronymus de Angelis et Simon Yempo (1623); (1623/1624); Adolphus Kolping (1865); Ioannes Calabria (1954)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský