Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-


nejstarší vyobrazení - mozaika v Miláně z 5. stol
nejstarší vyobrazení - mozaika v Miláně z 5. stol


detail fresky v milánské katedrále ze 14. stol.
detail fresky v milánské katedrále ze 14. stol.




sv. Ambrož
Ambrosius, ep. Mediolanen. et doctor Eccl.

7. prosince, památka
Postavení:biskup a učitel církve
Úmrtí:397
Patron:Milána, Lombardie; biskupů, kameníků, včelařů
Atributy:bič nebo důtky či metla, biskup, kniha, kosti, křest, úl, včely

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Trevíru, vystudoval v Římě řečnictví a práva. Když ho povinnosti úřadu konzula zavedly z Uyrie do Milána, byl tam nečekaně zvolen biskupem města a 7. 12. 374 vysvěcen. Po svědomitém doplnění znalostí se osvědčil jako vynikající pastýř a učitel svěřeného lidu. Hájil čistotu pravé víry proti ariánům a s odvahou se stavěl i proti zneužívání císařské moci. Byl výmluvným kazatelem a významným autorem mnoha teologických spisů i liturgických hymnů. Zemřel o velikonoční vigílii.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

S VÝMLUVNOSTÍ A ODVAHOU I PROTI MOCNÝM

Narodil se pravděpodobně kolem roku 340 v Trevíru, na Mosele v Galii (dnes v Německu). Jeho otec patřil k římské šlechtě a byl prefektem reprezentujícím císaře v polovině západní Evropy jako guvernér. Rodina se hned po otcově jmenování do této funkce přestěhovala, když ale náhle zemřel, matka se s Ambrožem a jeho staršími sourozenci Satyrem a s Marcelinou vrátila do Říma. Zde Ambrož vystudoval zřejmě řečtinu, gramatiku, rétoriku, práva a věnoval se i literatuře. Jeho sestra se údajně r. 353 slibem trvalého celibátu zasvětila Kristu jako řeholnice. První Ambrožovo působiště bylo v Sirmiu.

V roce 364 se prý Ambrož na doporučení císařského náměstka Anicea Proba dostal k soudnímu dvoru v Miláně a asi o 6 let později z něj Valentinián I. udělal místodržitele Ligurie a Emílie (severoitalských provincií).

V Miláně v té době působil ariánský biskup Auxentius, který prý neuměl ani latinsky, ale byl podporován císařským dvorem. Následkem toho byli věřící rozděleni a po biskupově smrti chtěli ariáni i katolíci dostat na biskupský stolec svého stoupence. Podle životopisce Paolina šel Ambrož do chrámu, kde obě strany jednaly o nástupci, a aby mezi nimi sjednal smír, ujal se slova. Po jeho vystoupení se ozval hlas dítěte, jež zvolalo: „Ať je Ambrož biskupem!“ Následně se k nápadu přidaly obě předtím proti sobě stojící strany, přestože Ambrož neměl teologické předpoklady, dokonce nebyl ani pokřtěn. Hned se snažil lid přesvědčit, že není správnou volbou a snažil se všelijakými řečmi sám sebe pošpinit, ale neuspěl. Lid ho prý pak střežil, než se vrátilo poselstvo od císaře s potvrzením jeho zvolení. Císař mu byl nakloněn, znaje jeho přímost a moudrost.

Ambrož pak byl jen krátce katechumenem a s velkou zodpovědností se pilně věnoval teologii. Žádal, aby jeho vysvěcení bylo oddáleno, stěžoval si, že mu bylo „učiněno násilí a zvítězilo.“ Snad všichni kromě Ambrože byli nedočkaví vidět ho na mimořádně důležitém biskupském stolci. Po přijetí požadovaných předchozích svátostí mu již 7. 12. 374 bylo uděleno biskupské svěcení. Významnou roli v jeho životě měl v Římě známý kněz Simpliciánus (pam. 15. 8.). Podle některých životopisů již v dětství, po přistěhování se s matkou do Říma, byl jeho učitelem a po Ambrožově volbě za biskupa byl povolán jako jeho důvěrník.

Ambrož měl spíše menší postavu a slabší zdraví, byl ale velmi rozhodný, rázný a zároveň plný lásky a slitovnosti. Ve svých kázáních se zaměřoval na texty Bible, v nichž dovedl vyzdvihnout jak literární tak morální a alegoricko-mystický smysl, vystihoval kérygmatické těžiště a řečnickými obraty upoutával své posluchače. Mezi nimi se od r. 384 začal objevovat z důvodu kazatelova řečnického umění i Augustin (pam. 28. 8.). Toho oslovil obsah kázání, protože se týkal jeho otázek a pochybností, a byl jimi přiveden ke katolické víře.

Kazatelské dovednosti učil Ambrož i své spolubratry. Např. biskupovi Konstancovi napsal: „Ať jsou tvé promluvy pramenem bohatým, čistým a průzračným: ať jejich mravní naučení naplňuje duši každého posluchače lahodností, líbeznost tvých slov ať si podmaňuje lid, aby s radostí kráčel tam, kam jej vedeš. Tvá kázání ať jsou plná moudrosti. Proto i Šalomoun praví: Ústa moudrého jsou nástrojem poznání. A jinde: Tvá slova ať vždycky mají smysl. ...tvá řeč má mluvit sama za sebe, ani slovo nemá přijít nazmar nebo se minout smyslem.“

Ambrožovo působení bylo širší, protože Miláno bylo tehdy sídelním městem císaře. Ambrož proto zasahoval do života a organizace biskupství i v severní Itálii a částečně též na území dnešního Švýcarska. Jeho vliv sahal i do vzdálenějších provincií - do Panonie, Dácie, Makedonie a dále na Východ. Podle potřeby Ambrož konal mnohé cesty.

Pokud Ambrož nemohl s někým souhlasit, rázně mu oponoval i když se jednalo o císaře nebo císařovu matku. Na druhou stranu pomohl, když tito potřebovali ve svém právu zastání. Udržoval přátelský vztah se západním císařem Graciánem. Po jeho smrti měl nastoupit příliš mladý Valentinianus II. Tehdy jeho ariánská matka požádala Ambrože o zastání a o doprovod syna do Trevíru, kde měl jednat s uzurpátorem Maximem. Vyhověl s nadějí, že mladý panovník bude na jeho žádost prosazoval církevní zájmy.

Větší problémy měl Ambrož s císařovou matkou Justinou, která se ujala ariánského biskupa Merkurína a od Ambrože pro něj požadovala vydání jedné ze dvou milánských bazilik. Ten na to prý řekl: „Císař má moc nad hradbami, ale nad svatyněmi právo nemá, to jsou domy Boží! Kdyby žádal, co je moje, dal bych mu vše, ačkoliv co mám patří chudým. Jsem připraven podstoupit žalář i smrt, ale chrám Páně nevydám! Kristovo stádo nezradím. Raději zemřu na stupních oltáře.“ Tehdy po tři dny a noci setrvával s věřícími v chrámě obklíčeném vojskem. Střídavě zpíval žalmy, až nakonec císařská strana ustoupila.

V roce 388 na císařské prosby znovu jednal z Maximem v zájmu císaře i církve, neměl však požadovaný úspěch, protože Maximus žádal příliš mnoho a byl rozhodnut dosáhnout toho válkou. U Aquileji, na obranu Valentiniánových zájmů, zasáhl do války východní císař Teodosius I., který Maxima porazil a pak přesídlil do Milána a Valentinián do Trevíru.

Ambrož respektoval císaře Teodosia, ale v zásadních věcech církve zůstával neoblomný. S rozhodností se mu postavil do cesty, když v roce 390 nařídil pobít na 7000 Soluňanů. Nevpustil ho do chrámu, dokud za tento čin neudělal několikaměsíční veřejné pokání. Císař ho zprvu nechtěl poslechnout, ale pak se podřídil a o Ambrožovi řekl: „Pravdu mi ještě nikdo neřekl do očí, jen tento milánský biskup.“ A vážil si ho pro jeho zásadovost a odvahu.

Podle některých snad Teodosiovo pokání souvisí s metlou či důtkami mezi Ambrožovými atributy, avšak malíř fresky v milánské katedrále ho symbolicky vyobrazil jak důtkami bičuje heretiky. Na fresce mají jeho důtky tři prameny a tři uzlíky, které prý mají symbolizovat učení o nejsvětější Trojici.

Ambrožova výmluvnost byla zase podle legendy předobrazena rojem včel, který se na něm prý usadil, když byl malým chlapcem. Včely měl i na ústech, aniž mu uškodily. Později si prý vysloužil titul doktora s medovým jazykem. Skutečnost je ta, že ke slabým a kajícníkům byl velmi laskavý, vynikal srdečností i soucítěním. Snažil se o oživení církve a co nejlepší prožívání liturgie. Ovlivnil liturgickou podobu církevního ritu, nazvanou ambroziánskou. Napsal spisy o svátostech, katecheze pro novokřtěnce a vysvětlení k vyznání víry.

V psaní morálně-asketických spisů se především zaměřoval na Bohu zasvěcené panny a kladl jim za vzor panenskou Matku Pána Ježíše. O zasvěceném životě nejen psal, ale i hovořil. Při kázáních o panenství prý milánské matky měly opodstatněné obavy, aby jejich dcery neskončily v klášterech, neboť mnoho se jich nechalo oslovit. Když psal o Panně Marii, představoval ji ve vztahu k Ježíši jako panenskou Bohorodičku, ve vztahu k církvi jako její předobraz a druhou Evu a z morálního hlediska vyzdvihoval plnost jejích ctností.

Ambrož se velmi snažil o prohloubení znalosti Písma svatého, napsal 19 exegetických spisů ke Starému zákonu a na podkladě svých kázání sestavil komentář k Lukášovou evangeliu. Jeho posledním, nedokončeným dílem, byl komentář k Žalmu 43. Ke konci života se mu zhoršily problémy působené artrózou a měl potíže s mluvením. Na Velký pátek 3. 4. 397 přijal svátosti pro cestu na věčnost a upadl do agonie. Následujícího dne zemřel, jak někdy v začátku roku předpověděl.

V roce 1295 jej papež Bonifác VIII. prohlásil za církevního učitele společně s Augustinem, Jeronýmem a Řehořem Velikým. Ambrožova památka byla stanovena na datum jeho posvěcení na biskupa.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

K Duchu svatému se pomodlím desátek růžence za hlasatele Božího slova, aby se jejich promluvy účinností a moudrostí podobaly kázáním sv. Ambrože.

Bože, Tys dal své církvi svatého biskupa Ambrože, učitele pravé víry a příklad apoštolské statečnosti; nepřestávej nám ani dnes dávat představené ochotné plnit Tvou vůli a schopné statečně a moudře vést tvůj lid. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

POZNÁMKA

Další světci v Martyrologium Romanum 7. 12.:

Sabinus, ep. Spoletan., (ca. 300); Athenodorus, m. in Syria, (ca. 304); Urbanus, ep. Theanen., (ca. s. IV); Ioannes Silentiarius seu Hesychasta, (558); Martinus, abbas Salimannen., (s. VI); Fara, (657); Maria Iosepha /Benedicta/ Rossello, (1880).


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ambrosius, ep. Mediolanen. et doctor Eccl. (397); Sabinus, ep. Spoletan (asi 300); Athenodorus, m. in Syria (asi 304); Urbanus, ep. Theanen (asi s. IV.); Ioannes Silentiarius seu Hesychasta (558); Martinus, abbas Salimannen (asi s. VI.); Fara (657); Maria Iosepha (Benedicta) Rossello (1880); Carolus Garnier (1649)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský