Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle






sv. Jan Didak /Juan Diego/ Cuauhtlatoatzin
Ioannes Didacus

9. prosince, nezávazná památka
Postavení:laik, vizionář
Úmrtí:1548
Patron:Mexika, Latinské Ameriky (od r. 1910); vzýván o pomoc manželům a trpícím
Atributy:květy, plášť (z rozevřeného se sypou růže a je vidět obraz), obraz P. Marie (s půlměsícem pod nohama, v modrozeleném plášti přes hlavu, se 48 hvězdami a v jemně růžové tunice se vzorkem)

ŽIVOTOPIS

Pocházel z indiánského kmene v Mexiku. Vychován v pohanství, žil podle svědomí a po příchodu františkánů přijal se svou manželkou víru. Stal se horlivým křesťanem a ve dnech 9. až 12. prosince 1531 prožil čtyři setkání s Pannou Marií, která na návrší Tepeyac požadovala postavení kostela. Pro biskupa po něm poslala jako znamení květiny a na jeho plášti dala vznik mimořádnému, úchvatnému obrazu. Po splnění úkolu se v novém kostele stal kostelníkem, svědkem víry a vzorem mariánského ctitele.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

SLUŽEBNÍK PANNY MARIE GUADALUPSKÉ

Narodil se kolem roku 1474 v osadě Cuautitlan, 20 km od Mexico City. Původně byl pojmenován Cuauhtlatoatzin - Mluvící orel, (přesněji "ten který hovoří řečí orla"). Při jeho výchově bylo dbáno aztécké zásady zaměřené na sebeovládání a připravování se na boj. Již jako hoch absolvoval jakousi vojenskou aztéckou akademii. Zde se učil jak vést boje a zajmout nepřítele, aby z něj pak byla živá oběť bůžkovi Huitzilopochlovi. V dospělosti se oženil s Indiánkou Malintzin -"ctihodné pastvisko".

V roce 1524, když v kraji začali působit první františkáni, docházel za nimi do dvě míle vzdálené Tenochtitlan a přijal křesťanské učení o Bohu. S manželkou se dal pokřtít od Turibia z Beneventu. Zároveň přijal nové jméno Jan Didak (v místní řeči Juan Diego) a jeho žena Malintzin - Marie Lucie. Po pěti letech těžce onemocněla a zemřela. Jan Didak se pak přestěhoval ke svému strýci Janovi Bernardinovi do Tolpetlac, odkud měl podstatně blíž do kostela v Tlatelolco (pův. název asi Tlatilolco). Každou sobotu a neděli se bosý vydával přibližně na tříhodinovou cestu k účasti na mši svaté. Sandály tehdy nosili jen Aztékové vyšších společenských tříd. Do chladného jitra vycházel oděn tilmou, utkanou z vláken rostliny agáve.

Bylo mu 57 let, když takto brzy ráno vyšel i 9. 12. 1531. Toho dne u návrší zvaného Tepeyac, uslyšel lahodný, nezvyklý zpěv, který zprvu považoval za ptačí. Náhle ho vystřídal hlas volající jej jménem. Na návrší pak nalezl velice krásně oděnou dívku a užasl nad září i půvabem té, která ho oslovila v jeho nářečí.

Představila se mu jako ustavičná Panna a Matka pravého Boha, Původce života, který všechno stvořil a udržuje. Řekla mu, že si toužebně přeje, aby v místě, které mu ukázala, byl vystavěn chrám. V něm chce prokazovat svou lásku a přízeň, pomoc a ochranu, protože je laskavou Matkou všech. Přislíbila, že v něm bude pozorně naslouchat pláči těch, kteří za ní přijdou a v jejich nouzi jim bude prokazovat dobrodiní a v každé tísni přinášet úlevu.

Z toho důvodu ho poslala za biskupem Janem de Zumarrága, a oba se tak měli podílet na uskutečnění jejího přání. Biskup ho vyslechl, ale Didakova slova se mu zdála nedůvěryhodná. Vyzval ho, aby přišel ještě jednou, že si zatím jeho přání promyslí, ale zároveň dal najevo, že věc nemyslí vážně. Jan Didak se proto ještě ten den vydal na místo zjevení, aby si královně nebes postěžoval na svůj neúspěch a poprosil, aby místo něho poslala někoho vhodnějšího. Ona však měla důvod vyvolit si právě jeho, nepatrného rolníka.

Vydal se v neděli za biskupem znovu a ten se ho zbavil tím, že požadoval znamení. Zároveň jej nechal sledovat, ale pod návrším Tepeyac Jan Didak sledovatelům zmizel z očí. Nahoře Didak Matce Boží přednesl biskupův požadavek a ona mu řekla, aby dalšího dne přišel pro požadované znamení.

Didak musel domů a druhý den nejprve nemocnému strýci zavolat doktora. Když jej Didak přivedl, lékař zjistil závažnost nemoci a prohlásil, že je zde bezmocný. Umírající strýc vyslovil touhu po sv. zpovědi a pobízel Jana, aby ještě v noci z pondělka na úterý 12. mu zašel pro kněze. Jan Didak měl proto velmi naspěch a místo zjevení chtěl minout, šel tedy o něco níž. Panna Maria mu však zastoupila cestu. Vyjevila mu, že situaci dobře zná a ukázala se jako ta, která má moc chránit své služebníky a poskytovat jim pomoc. Zdůraznila, že ho nemá nic odradit a nemusí se znepokojovat ani kvůli nemoci strýce. Řekla: "Což nejsem zde já, tvá Matka? Což nejsem zdrojem života? ... Nezemře na nemoc, kterou trpí, buď ujištěn v srdci, že je již uzdraven." (Ono náhlé uzdravení se pak prokázalo.) Jan jejím slovům uvěřil a to i když ho poslala na vrchol pro květy, kde jinak rostly jen kaktusy a snad ležel i sníh. Přesto tam natrhal překrásné vonící kastilské růže i jiné květy, které měly posloužit biskupovi jako znamení. Ještě větším znamením byl obraz, kterému Matka Boží dala vzniknout na Janově tilmě - plášti z agáve - při rozevření před biskupem. Tento obraz poskytl pozdější úžasná odhalení, popsaná u památky P. Marie 12. 12. Biskup mu uvěřil a pro stavbu se rozhodl. Jana zdržel do dalšího dne a pak poslal s doprovodem na Tepeyac, kde se mu Panna Maria 4x zjevila. Jelikož mluvil i o svém strýci, doprovod s ním došel až k němu. Ten dosvědčil, že byl Pannou Marií ve zmíněné době, kdy se ukázala i synovci (12. 12.), náhle uzdraven a dodal, že musí jít k biskupovi říci vše, co viděl, jak byl zázračně uzdraven a že ten vznešený obraz mají nazvat Pannou Marií Guadalupskou.

Od dokončení svatyně "Paní nebes" (r. 1533) se Jan Didak s velkou láskou a zbožností staral o tento malý chrám jako kostelník a přicházejícím poutníkům vydával svědectví a povzbuzoval je i příkladem svého života. Jeho životní silou byla eucharistie, kterou mu biskup Zumarraga dovolil přijímat třikrát do týdne, ač to bylo nevšední událostí. Žil ve stavu hluboké úcty k Ježíšově Matce, v modlitbě a kajícnosti. Věci pozemské ho nepřitahovaly a byly u něj znát výrazné projevy víry, naděje, lásky, stejně jako pokora a poslušnost vůči duchovním pastýřům. O svatyni pečoval do konce života a podle tradice zemřel na konci května r. 1548. Je ale udáván i výroční den jeho setkání s Pannou Marií, na který byla papežem stanovena jeho památka i zařazení do celocírkevního kalendáře v r. 2002.

Významným zázrakem pro beatifikační proces byla náhlá změna života drogově závislého Juana José Silva Barragána, tři dny po zranění, které bylo neslučitelné se životem. K dokonalému uzdravení došlo na jednotce intenzivní péče v Durango Mexico City, po prosbách k Janovi Didakovi.

Papež Jan Pavel II. ho povýšil k úctě oltáře 6. 5. 1990 a jeho kanonizaci vyhlásil 31. 7. 2002 v bazilice Panny Marie Guadalupské za přítomnosti 12.000 lidí, přičemž dalších 30.000 lidí sledovalo obřad za pomoci obřích obrazovek v okolí svatyně.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Každý máme vydávat nějaké svědectví důvěry v Boží lásku, zejména tam, kde tato chybí. Po zamyšlení nad tím, kolik této důvěry bylo v mém životě znát, se po modlitbě rozhodnu ke konkrétnímu kroku nápravy.

Bože, Tys v životě svatého Jana Didaka ukázal lásku nejsvatější Panny Marie k Tvému lidu: dopřej nám na jeho přímluvu, ať jsme poslušní napomenutí, která nám tato naše Matka dala v Guadalupe, a stále ať se snažíme plnit Tvou vůli. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes Didacus (1548); Gorgonia (asi 370); Valeriana (století neznámé); Leocadia (asi 304); ; Syrus, ep. Papien (s. IV.); Cyprianus, abbas Genoliacen (s. VI.); Ioannes Minami Gorōzaemon (1603); Simon Takeda Gohyōe et socii (1603); Liborius Wagner (1631); Petrus Fourier (1640); Bernardus Maria a Iesu (Cæsar) Silvestrelli (1911); Iosephus Ferrer Esteve (1936); Richardus de los Ríos Fabregat, Iulianus Rodríguez Sánchez et Iosephus Giménez López (1936); Iosepha Laborra Goyeneche et V sociæ: Carmen Rodriguez Banazal, Maria del Pilar Nalda, Stephana Irisarri, Isidora Izquierdo et Dolora Broseta Bonet (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský