Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





blah. Urban V.
Urbanus Pp

19. prosince, připomínka
Postavení:papež
Úmrtí:1370
Patron:vinařů
Atributy:hrozen, meč vinná réva nebo soudek s vínem

ŽIVOTOPIS

Pochází z jihovýchodní Francie. V mládí vstoupil do benediktinského kláštera v Chirac. Dosáhl dvou doktorátů a vyučoval právo. Ve 32 letech se stal knězem a o 10 let později opatem. V 52 letech, 31. 10. 1362, byl v Avignone, kde v té době sídlil papežský dvůr, zvolen papežem. Za svého pontifikátu se pokoušel vrátit papežský stolec po 63 letech do Říma. Působil tam necelé dva roky (od 16. 10. 1367) a vrátil se do Francie ve snaze zabránit válečnému konfliktu mezi Francií a Anglií. Následujícího roku zemřel.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

SNAHA ZNAMENÁ ČINY

Narodil se asi roku 1310 v Grisac, v oblasti Languedoc na jihovýchodě Francie, do šlechtické rodiny jako Vilém Grimoard. Měl mimořádné nadání a odešel studovat do Montpellier a pak na práva do Toulous. Po dosažení dvou doktorátů, církevního i občanského práva, odešel do benediktinského kláštera v Chiracu a zde se asi v r. 1342 stal knězem. Odtud byl jako profesor poslán učit do Montpellier a později do Avignonu.

Od února 1352, bez jakéhokoliv přičinění, byl povolán za opata kláštera Saint-Germain-d'Auxerre a v r. 1361 se stal opatem kláštera sv. Viktora v Marseille. Od papežů Klementa VI. a Inocence VI. byl pověřován také úkoly v Lombardii, kde v Neapoli naposled před zvolením do čela církve působil ve funkci legáta.

V roce 1362, po smrti Inocence VI., ho konkláve zvolilo papežem. Papežský dvůr v té době sídlil v Avignonu, proto na konci října připlul do Marseille. Prohlásil zde, že volbu přijímá a zvolil si jméno Urban V.

Papežská korunovace se konala v Avignonu 6. 11. a brzy po ní přijal francouzského krále Jana i cyperského krále Petra, kterého jmenoval velitelem křižácké výpravy proti Turkům. Úhlavním nepřítelem církve v Itálii byl milánský Barnabu Visconti. Neuznával papeže ani císaře a duchovní osoby dával krutě mučit. Urban V. ho proto 3. 3. 1363 exkomunikoval. Visconti však přinutil papežské legáty exkomunikační bulu sníst. Nakonec papežský dvůr získal Bologni po porážce Viscontiho za půl milionu dukátů jako jeho odškodnění. Vedle starosti o křižáckou výpravu se papež od r.1364 snažil o sjednocení italských měst na obranu proti žoldnéřským bandám, které řádily v Itálii i ve Francii. Nesvornost však kazila jeho plány a tak proti řádění banditů vydal bulu a vyzýval věřící, aby se spojili na jejich vykořenění. V květnu 1365 pobýval v Avignonu císař Karel IV. a papež s ním začal jednat o úmyslu přesídlit do Říma, jak jej k tomu svými dopisy nabádala Brigita švédská. Francouzský král, kardinálové a dvořané jej od takového úmyslu zase všemožně odrazovali.

Přesto 30. 4. 1367 město Avignon opustil a po zdržení se v Marseille u sv. Viktora, vyplul 20. 5. k italskému Janovu, kde zakotvil po 4 dnech. Nechal zde kardinála Marka z Viterba, který měl jednat o smíru Janova s Viscontim a pokračoval do Corento, kde byl uvítán 4. 6. a ubytován u Menších bratrů, kde oslavil svatodušní svátky. Zde mu také poslové předali klíče od Andělského hradu, ale on se rozhodl pobýt ještě nějakou dobu ve Viterbě, odkud vyřizoval další církevně politické záležitosti. Zatím 24. 8. zemřel kardinál Albornot, kterému vděčil za uklidnění poměrů v Itálii a jenž připravoval jeho návrat. Dva týdny po jeho smrti byla situace ve Viterbu narušena vypuknutím povstání, které prý mělo papeže přimět k návratu do Avignonu. Papež však 14. 10. Viterbo opustil opačným směrem a o dva dny později dorazil k branám Říma.

Po slavném vjezdu na bělouši a s četným doprovodem dorazil k hrobu apoštola Petra a zasedl na papežský stolec, který byl již 63 let opuštěn. Projevil se zde jako "muž mocný činem i slovem", za jakého jej již dříve označil kard. Talleyrand. Církevní stavby byly za ta léta ve velmi špatném stavu, Laterán byl vyhořelý a na náměstích i v ulicích rumiště, močály a rozbořené paláce. Není divu, že mu návrat přičítali jako oběť a že jezdil úřadovat a přijímat audience do Viterba. Zde také v říjnu 1368 přijal Karla IV., který předtím 11. 4. ve Vídni potvrdil všechna církevní práva a výsady v Itálii. I když se vojska ligy spojila s vojskem Karla, nebylo možné ničeho podstatného dosáhnout proti rodu Visconti, neboť měl mezi německými velmoži mnoho přátel a příbuzných, takže Karel musel jednat opatrně, aby si příliš nezvětšil počet nepřátel.

V roce 1369 papeže do Říma přišel požádat o pomoc proti Turkům řecký císař Jan V. Paleologus, který se před ním zřekl pravoslaví a potvrdil své sjednocení s Církví. Téhož roku se proti Urbanu V. pozdvihlo město Peruggia, najalo si žoldnéřskou bandu Hawkoodovu a plenilo kraj až po papežovo sídlo ve Viterbo. Tou dobou došlo papeži oznámení, že se chystá vypuknout válka mezi Francií a Anglií a bylo po něm žádáno, aby odjel do Francie zabránit válečnému konfliktu. Současně ho žádali obyvatelé Říma, aby zůstal a zapřísahala ho i jasnovidkyně Brigita, aby nejezdil. Přesto se Urban V. rozloučil s Itálií a 16. 9. přistál v Marseille. Hned zahájil politická jednání o míru. Ukázalo se, že tento návrat zřejmě nebyl v souladu s Boží vůlí, protože podle předpovědi Brigity těžce onemocněl. V rezidenci svého bratra, biskupa Andělína Grimoarda, po přijetí svátostí, na prostém slamníku a v benediktinském hábitu s křížem v rukou skonal 19. 12. 1370 ve věku 61 let.

Bylo o něm vysloveno mnoho dobrého. Připomenuto, jak velice miloval duchovenstvo, záleželo mu na tom, aby žilo v čistotě, cítil s trpícími.

Je připomínáno, že bulou 28. 5. 1365 jmenoval pražského arcibiskupa Jana Očko z Vlašimi legátem apoštolské stolice vedle diecézí českých i pro biskupství řezenské, bamberské a míšenské. Urban V. se také zastal Miliče z Kroměříže, kterého chtěli jeho odpůrci odsoudit jako kacíře.Vyzvedl ho jako vzor kazatele, ale též ho požádal, aby se v kázáních o antikristově nepříteli mírnil.

Pohřben byl v avignonské katedrále a později byly jeho ostatky přeneseny do opatství sv. Viktora v Maresille. Za blahoslaveného jej r. 1870 prohlásil Pius IX.

Jeho svátek býval původně 25. 5., v období, kdy réva nasazuje na květ. V souvislosti s tím prý začal být vzýván jako patron vinařů.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Urban V. byl označen za muže činu, protože se o vše snažil v zájmu dobra a pokoje. Historik dodává, že vše urovnával a proto mu bylo třeba trpět. Jak se mohu zasazovat za potřebná dobra a pokoj? – Na to si dnes odpovím. I modlitba s obětovaným utrpením jsou potřebným činem.

Všemohoucí, věčný Bože, Tys postavil blahoslaveného Urbana V. do čela své církve, aby jí sloužil slovem i příkladem; na jeho přímluvu chraň všechny pastýře svého lidu i společenství věřících svěřené jejich péči a veď je cestou k věčné spáse. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Anastasius Pp I. (401); Urbanus Pp (1370)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský