Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Jan Kęntský
Ioannes de Kęty

23. prosince, nezávazná památka
Postavení:kněz, profesor, poutník
Úmrtí:1473
Patron:Polska, Litvy; seminaristů
Atributy:kněz nebo profesor v taláru, kříž, monstrance, zjevení P. Marie

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Kety poblíž Krakova, kde vystudoval univerzitu, na níž se později stal profesorem teologie a filozofie. Působil též jako kanovník a po kratší dobu byl i správcem farnosti. Jeho život byl naplněn láskyplnou péčí zejména o chudé studenty. Znal hodnotu a význam pěšího putování, které konal do Jeruzaléma a pak čtyřikrát i ke hrobům apoštolů do Říma. Velmi rád se vždy vracel za milovanou katedru v Krakově a zemřel až ve vysokém věku.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

SÍLA LÁSKYPLNÉHO ŽIVOTA

Narodil se 23. 6. 1390 v osadě Malec 5 km od Kęty, která leží asi 70 km jihozápadně od Krakova v Polsku. Otec Stanisław Cantius a matka Anna učili svého nadaného syna především zbožnosti. Jan Cantius, nazývaný po rodném městu Kęntský, studoval asi od 20 nebo 23 let s vynikajícím prospěchem na Jagellonské univerzitě v Krakově. Ve 27 letech se stal docentem filozofie. Po dalších studiích, zejména teologie, přijal kněžské svěcení. Údajně mu bylo 34 let, což znamená rok 1424. Církevní představení jej ale již roku 1421 jmenovali rektorem klášterní školy v Miechówu. Zde působil do r. 1429, kdy byl povolán jako profesor na univerzitu do Krakova, kde dříve studoval. Předtím byl také kanovníkem krakovské kapituly sv. Floriána. Brzy se zřekl církevního obročí a přivydělával si na živobytí opisováním kodexů. Svou práci vždycky začínal slovy „in nomine Domini" a končil ji „in laudem Dei". Během let napsal také komentáře k evangeliu sv. Matouše, k Sentencím Petra Lombardského a k Sumě Tomáše Akvinského.

Jan Kęntský se vyznačoval velkou skromností a asketičností. S obojím souvisela velká láska vůči Bohu a bližním. Ve své pokoře před Bohem si silně uvědomoval každou svou sebemenší nedokonalost, proto rád jako kajícník putoval na svatá místa pěšky, nehledě na vzdálenost. S požehnáním krakovského biskupa se vydal do Svaté země. Nedal na různá varování ani přemlouvání od svých společníků, aby použil koně. V zápalu lásky prý v Palestině hovořil i k Mohamedánům a vrátil se ve zdraví, jen vysílený z cesty, zato s velkou útěchou v srdci. Poté ještě čtyřikrát putoval ke hrobům apoštolů do Říma. Na cestách konal skutky lásky a tak vyučoval prakticky. Všude se nacházejí lidé, kteří potřebují pomoci nejen pro chudobu, ale i z důvodů nemoci těla nebo duše.

Při jedné z cest do Říma byl přepaden loupežníky, kterým na dotaz, zda nemá více peněz řekl, že ne. Když ho pustili, vzpomněl si na zašité zlaťáky v šatě a vrátil se k nim s vysvětlením, že je nechtěl klamat, ale že na mince zapomněl. Tím je, dá se říci, šokoval a toto setkání se světcem je obrátilo. Úžas nad takovou upřímností je přiměl zamyslet se nad dosavadním životem, až dospěli ke kajícímu vyznání, k němuž je Jan vyzval s příslibem nebeské útěchy. Po udělení rozhřešení prý Jan přijal jejich pohostinství a utvrzoval je v dobrém. U tohoto příběhu bývá někdy připomínán příklad Ježíše, který nezatracoval, ale jak řekl, „přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“ (Lk 19,10)

Jan Kęntský byl velmi milosrdný a dobrotivý ke všem, zvláště k chudým, jimž dával ze svého více než mohl. Nejednou prý bosému žebrákovi dal svou obuv a pak si spustil plášť tak, aby nebylo vidět, že jde bosý. Jednou v zimě údajně uviděl na ulici ve sněhu polonahého chudáka, kterého zabalil do svého doktorského pláště a pokračoval sloužit mši, kterou za něj obětoval. Hned po bohoslužbě přispěchal s pomocníky do míst, kde dotyčného zanechal. Ten ale již nikdy nebyl nalezen. Zato onen doktorský plášť našel Jan pověšený ve svém zamčeném obydlí. Následně se roznesla legenda, že oním chudákem byl sám Ježíš.

Podrobnější životopisy se Janovou štědrostí zabývají více. Je v nich nazýván spižírnou a živitelem chudých studentů. Za velkého hladu, kdy už nebylo kde brát, mu ve snu neznámý hlas řekl, že ráno má od prvního, koho potká, vyžádat dar na osvětlení obrazu Bohorodičky a pak prosit zbožné ženy o zrnko hrachu, hrudku soli i špetku kaše... a vše obětovat Panně Marii, která nepatrné almužny svým požehnáním rozmnoží. Jako prvního Jan ráno potkal kupce, který chtěl projevit vděčnost za obdrženou milost a přidal navíc i něco pro studenty. Také na skromnou žádost u žen dostal mnohem více a od těch dnů neměl pro chudé nedostatek.

Traduje se o něm, že plakal s plačícími, radoval se se šťastnými a trpěl s trpícími. V legendě je i příběh chudé vdovy, která pozdě volala o pomoc k umírajícímu dítěti. Jan ji však i přes její zoufalství vyzval, aby dítě obětovala Bohu. Vzal je na ruce a po jeho modlitbě ožilo. Jeho působení se prolínalo se silou láskyplného života.

Jednou vypukl v Krakově požár a Jan řekl lidem: „Kde je člověk bezmocný, tam pomůže Bůh.“ Pak poklekl k vroucí modlitbě. Při ní se mu údajně zjevil muž, podle přesvědčení Jana šlo o sv. Stanislava, který mu řekl, aby byl klidný, že na jeho modlitbu oheň uhasne. A to se také stalo. Následně Jan napomínal lidi k pokání, aby od sebe odvraceli Boží tresty. Ty mohou přijít i jen tak, že Bůh nezasáhne proti tomu, co škodlivého způsobí lidé. Po příkladu jistého světce Jan psal na různá místa – na dveře, stůl, sedadla i do knih - verše, kterými všude připomínal, že není dovoleno škodit dobré pověsti bližních.

Po nějakou dobu byl Jan také farářem v hornické Olkuši nad Krakovem, ale vnímal to prý jako zátěž a zakrátko byl povolán zpět za univerzitní katedru v Krakově, kam se velmi rád vracel. Dvakrát byl zvolen děkanem filozofické fakulty.

Když naposled rozdal vše, co měl a přijal poslední svátosti, zemřel ve věku 83 let. Pohřben byl v kostele sv. Anny v Krakově. Blahořečený byl r. 1690 papežem Alexandrem VIII. a roku 1767 od papeže Klementa XIII. prohlášen za svatého.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Opravdu mnoho lze konat jen v síle lásky, napojení na Boha a k jeho oslavení, jak se ukazuje v životě mnoha světců. Opakem je starost o vlastní „já.“ Musím stále více vidět potřeby druhých a brát je za důležitější než dosud. Pomůckou je vidět ve druhých Krista..

Všemohoucí Bože, veď nás, ať stále hlouběji pronikáme do moudrosti Tvých svatých a po příkladu svatého Jana prokazujeme dobro všem lidem, aby se i na nás mohl naplnit příslib Tvého milosrdenství. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

POZNÁMKA

Další světci v Martyrologium Romanum 23. 12.:

Theodulus, Saturninus, Euporus, Gelasius, Eunicianus, Zoticus, Pontius, Agathopus, Basilides et Evaristus, (250); Servulus, paralyticus, (ca. 590); Ivo, ep. Carnuten., (1116); Hartmannus♦, (1164); Thorlacus, (1193); Ioannes Stone, (1539); Nicolaus Factor♦, (1583); Maria Margarita d'Youville, (1771); Antonius a Sancta Anna Galvão de França, (1822); Paulus Meléndez Gonzalo♦, (1936).


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Ioannes de Kęty (1473); Servulus, paralyticus (asi 590)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský