Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

náhrobní kámen sv. Vintíře
náhrobní kámen sv. Vintíře

Vintířova skála r.1850
Vintířova skála r.1850




sv. Gunter /Vintíř/
Guntherus

9. října, připomínka
Postavení:poustevník OSB
Úmrtí:1045
Patron:Šumavy
Atributy:anděl, chatrč, páv, eucharistie

ŽIVOTOPIS

Pocházel z knížecího rodu, v mládí žil světským životem šlechticů. Pak se změnil a v Niederaltaichu se stal benediktinským mnichem. Na více místech vedl poustevnický život. Tím posledním byly Šumavské hvozdy a skalnatý vrch u Dobré Vody na klatovsku, kde zemřel a odkud byl převezen do břevnovského kláštera.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

POUSTEVNÍK ZE ŠUMAVSKÝCH HVOZDŮ

Místo, ani rok narození neznáme a i když je někde uváděno, že to bylo kolem roku 985, pravděpodobněji vypadá doba o 20 let dříve. Pocházel z knížecího rodu v Duryňsku, J.Royt udává hraběcí rod z Käferniburgu. Patřil k příbuzným císaře Jindřicha II., jehož sestra Gisela byla provdána za Uherského krále sv. Štěpána. Měl proto styky s bavorským a uherským královským dvorem. Mládí prožíval na úrovni urozených mladých mužů, ale později změnil svůj pohled na svět i pořadí hodnot.

Ač cestu ke vzdělání měl snad otevřenou, prý se do předčasné smrti svého bratra Sizza nenaučil číst a psát, a to měl nastoupit na jeho místo v čele rodu. V roce 1005 údajně dal svůj majetek klášteru v Hersfeldu a v následujícím roce vykonal pouť do Říma. Po návratu pověsil svůj meč u oltáře Panny Marie a pak začal noviciát v benediktinském klášteře v Niederaltaichu (níder-altaišském), založeném na levém břehu Dunaje poblíž bavorského Deggendorfu, který byl obnoven díky přičinění opata Godeharda (pam. 5. 5.). Odtud na čas odešel, protože na přání Jindřicha II. vedl také kláštery v Hersfeldu a v Tegernsee. Tam po určité době ustanovil představené a vrátil do Niederaltaich.

Údajně se Gunter dostal do sporu s opatem, protože z části svých statků chtěl mít důchod pro gelingský klášter, což bylo v rozporu s řádovými pravidly. Spor, kvůli kterému pak odešel do gelingského kláštera, řešil dokonce král Jindřich II. a po jeho domluvách se Gunter vrátil, podřídil a horlivě žil sebezapíravým životem. V roce 1008 si vyprosil od Godeharda dovolení a požehnání pro poustevnický život. Odešel do bavorského lesa na vrch zvaný Raciner Berg u Lallinngu, asi 4 hodiny od kláštera, aby v samotě, kajícnosti a rozjímání sloužil Bohu. Po třech letech se uchýlil do místa zv.Rinchnach, ale i pro poustevnický život zde byly zlé podmínky zejména v zimě. Přesto se z jara r. 1012 ke Gunterovi připojili další řeholníci se souhlasem Guntera. Postupně zde vyrůstal další benediktinský klášter, k němuž vystavěný kostel sv. Jana Křtitele 28. 8. 1019 vysvětil pasovský biskup Berangar.

Gunter měl tohoto světce v oblibě a chtěl se mu připodobnit. Pozemek pro klášter dostal od svých příznivců a Konrád II. věnoval klášteru v r. 1029 část lesního hvozdu. Mniši ho pak mýtili jak potřebovali a na jeho místě zakládali pole a pastviny v duchu odkazu sv. Benedikta: "Modli se a pracuj!"

Ve zprávách o Gunterovi je mezera počínaje rokem 1017, kdy byl na sněmu v Magdeburku pověřen misijní cestou k pohanským Luticům u ústí řeky Havoly a Odry, kde uctívali boha Svaroživče a o něco dál Radegasta. O této jeho cestě se více zpráv nedochovalo. Zmínka o jeho dalším odchodu do pustiny se týká roku 1040, kdy byl klášter z nařízení Jindřicha III. podřízen klášteru v Niederaltaichu. V té době Gunter odešel na českou stranu hranice k Dobré Vodě u Hartmanic na střední Šumavu.

Na našem českém území prožil posledních pět let života a také zemřel.

Gunter v r. 1041 zde působil jako zprostředkovatel mezi Jindřichem III. a Břetislavem. Pomluvy, že přes šumavské hvozdy převedl Jindřichovo vojsko, se podle Jana Royta ukázaly historicky neudržitelné. Jako politický prostředník vystupoval Gunter již dříve mezi příbuzenstvem. Byl rádcem, usilujícím o pokoj mezi lidmi. Pověst o zbožném poustevníku pronikla daleko do Čech a lid ho zde znal a ctil. Připomíná se, že z pošumavské poustevny byl i v Praze na knížecím dvoře, se zastávkou v Břevnovském klášteře.

O konci jeho života hovoří legenda, v níž kníže Břetislav, dlící v té době s biskupem Šebířem na župním hradě Práchni, se při lovu dostal až ke Gunterově poustevně a vedl s ním rozhovor. Při něm kníže přislíbil obdarovat Břevnovský klášter, aby se za Guntera, který předpověděl, že příštího dne zemře, modlili. Poustevník vyslovil i prosbu, aby jeho tělo bylo pohřbeno v Břevnově. Břetislav mu radil, aby s ním odešel. Nakonec se rozhodl další den vrátit s biskupem Šebířem. Tak učinil a biskup u Guntera ještě sloužil mši svatou a udělil mu svátosti pro cestu na věčnost. Ve 3 hodiny odpoledne pak poustevník odevzdal svou duši Pánu.

Břetislav po pohřbu poustevníka Guntera rozšířil statky Břevnovského kláštera a na Moravě, opodál Brna v Rajhradu, založil klášter na počest apoštolů sv. Petra a Pavla, který podřídil Břevnovskému opatství.

Benediktini Guntera brzy začali ctít jako světce, protože u jeho hrobu bývaly mimořádným způsobem vyslyšeny modlitby lidí. Byli přiváženi chromí až z Bavor, Duryňska a Uher a docházelo u nich k uzdravení na Gunterovu přímluvu. Přišla i žena z Hostěhorni se slepou dcerou od narození a ta nabyla u Vintířova hrobu zrak, jak potvrdil pražský biskup Jan III. z Dražic. Zrak po roční slepotě se vrátil i Marku Husteři z Vran.

Již král Přemysl Otakar II. žádal papeže Inocence IV. o otevření procesu, vedoucího ke Gunterovu svatořečení a byla pak v této záležitosti ustanovena tříčlenná komise z opatů. Jednání o svatořečení probíhalo v březnu 1261, kdy opat Heřman z Niederaltaichu předal papeži Alexandru IV. spisy o dosavadních jednáních. Břevnovský opat Martin vyslal do Říma posla s novými spisy o zázračných uzdraveních na přímluvu sv. Guntera. Ty však nedorazily. Podle břevnovskěho letopisce Magnoalda Ziegelbauera v roce 1740 počet zázraků narůstal a historik Bohuslav Balbin jich vypočítává na třista.

Bullou papeže Bonifáce IX. z 9. 7. 1390 byly uděleny neplnomocné odpustky věřícím, kteří v Břevnové navštíví hrob Guntera ve výroční den jeho úmrtí. Na Šumavě v Dobré Vodě vzniklo poutní místo zasvěcené tomuto světci a papež Benedikt XIV. v breve z 13. 1. 1753 uděloval plnomocné odpustky návštěvníkům kostela v Dobré Vodě. Další breve ze 17. 3. 1765 se týkalo povýšení hl. oltáře se zázračnou světcovou kultovní plastikou na "Altare privilegiatum".

Dobrá Voda se stala místem česko-německých poutí, jejichž tradice byla obnovena v roce 1992. Mimo společné mše sv.v kostele sv. Guntera - Vintíře, byla odpolední německá mše sv. u Vintířovy skály na vrcholu Březníku nad Dobrou Vodou.

Gunterovy ostatky, původně uložené na Břevnově v klášterním chrámu sv. Markéty vedle oltáře sv. Štěpána, se již od středověku objevují v relikviářích na více místech. Za husitských válek byl břevnovský klášter velmi poničen a zprávy o převezení ostatků se týkají hned dvou klášterů. Navráceny byly zpět v roce 1726.

Některá vyobrazení ze života světce se týkají i legendárního zázraku s pávem. Např. na Hoffmanově mědirytině je s růžencem v ruce a pávem u nohou.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Budu konfrontovat svoji životní cestu s Božími plány v mém životě a toto zamyšlení zakončím modlitbou desátku růžence jako prosbu o Boží vedení. Další desátek mohu přidat za své příbuzné, zvláště za ty, kterým jsem nebyl dobrým rádcem...

Bože, Tys povolal svatého Guntera, aby následoval Tvého Syna v jeho chudobě a pokoře, a sloužil Ti v samotě postem a modlitbou; pomáhej i nám, ať dovedeme ovládnout sami sebe, nadevšechno Tě milujeme a věrně vytrváme na cestě, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Dionysius et socii, mm. Lutetiæ (s. III.); Ioannes Leonardi (1609); Abraham, patriarcha; Diodorus, Diomedes et Didymus (století neznámé); Domninus, m. apud Parmam (s. IV); Publia (s. IV); Sabinus, eremita (s. V); Gislenus (asi 681-685); Deusdedit, abbas (834); Guntherus (1045); Bernardus Ruthenensis (1110); Ludovicus Bertrán (1581); Ioannes Henricus Newman (1890); Innocentius ab Immaculata /Emmanuel/ Canoura Arnau et VIII socii: Cyrillus Bertrandus /Iosephus/ Sanz Tejedor, Marcianus Iosephus /Philomenus/ López López, Victorianus Pius /Claudius/ Bernabé Cano, Iulianus Alaphridus /Wilfridus/ Fernández Zapico, Beniamin Iulianus /Vincentius Alphonsus/ Andrés, Augustus Andreas /Romanus/ Martín Fernández, Benedictus a Iesu /Hector/ Valdivielso Sáez, Anicetus Adolphus /Emmanuel/ Seco Gutiérrez) (1934)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský