VÍTĚZNÉ ODEVZDÁNÍ SE BOHU

Bývá uváděno, že byla dcerou senátora Alexandrie a že již měla vyšší věk. Žila jako panna zasvěcená Kristu a v době pronásledování za císaře Décia ji zajali, nutili, aby se zřekla Krista a poklonila se božstvům, které patřily ke státnímu náboženství. Domluvu začali formou hrubého násilí - vyrazili jí všechny zuby a rozbili čelisti. Přivedli ji k hranici ať se rozhodne: Buď pro Krista a shoří v plamenech nebo se postaví proti němu a nechají ji na pokoji. Snad naznačila, že se rozmýšlí, ve skutečnosti se připravovala k odpovědi, která se nedá dvojsmyslně vyložit. S rozbitými ústy nemohla zřetelněji říci, že se rozhodla pro Krista, než sama si stoupnout na hranici. Tak přešla do náruče své věčné Lásky. Šlo o bezvýhradné odevzdání se do Boží Prozřetelnosti. Přijala rozhodnutí katanů, které nešlo zvrátit a v němž měla dosvědčit věrnost Kristu, jako přímou cestu k němu. Její skok do plamenů byl heroickým vyústěním jejích ctností.

Vzory světců jsou nám dány k napodobování jejich ctností, nikoliv k napodobování detailů jejich skutků, na ty je třeba hledět se zřetelem k jejich zvláštní situaci. I veřejné přihlášení se ke Kristu je možné bez pravé lásky k němu, ale pak je bezcenné. Láska k Bohu je směrnicí konečného hodnocení našich skutků. Usilujme proto o všechno čím ji podpoříme. Tím začneme život ctností, které Bůh od nás očekává.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
V rozjímání budu hledat, čím vším mohu podpořit svou lásku k Bohu.

Bože, pomáhej nám, ať následujeme zářný příklad statečnosti a dalších ctností svaté panny Apolónie, jejíž památku si připomínáme a uděl nám pro její zásluhy milost, abychom Tě dokázali více milovat. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

PŘEHLED SVĚTCŮ TOHOTO DNE PODLE MARTYROLOGIUM ROMANUM

Apollonia, virgo alexandrina (ca. 250); Maro, eremita (ca. 423); Michael Franciscus Febres Cordero (1910); Anna Catharina Emmerich*^♦ (1824); martyres Alexandriæ in ecclesia (s. IV); Primus et Donatus (ca. 361); Teliavus (560); Sabinus, ep. Canusin (ca. 566); Ansbertus (ca. 695); Alto (s. VIII); Rainaldus, ep. Nucerin (1222)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský