Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





blah. Rupert Mayer
Rupertus Mayer

1. listopadu, připomínka
Postavení:kněz TJ
Úmrtí:1945

ŽIVOTOPIS

Pocházel ze Stuttgartu v Německu. Vystudoval v Ravensburgu a rok působil jako kaplan ve Spaichingenu. Stal se potom řeholníkem TJ v rakouském Feldkirchenu. Po noviciátu konal lidové misie asi ponejvíce Holandsku a v Německu. Od r. 1912 působil v Mnichově mezi přistěhovalci a ohroženými rodinami. Za 1. světové války se dobrovolně stal vojenským duchovním a při záchraně jednoho vojáka přišel o nohu. Za Nacionálního socialismu byl třikrát odsouzen. Třetím vězením byl koncentrák v Sachsenhausenu, z něhož se dostal v kritickém stavu do domácího vězení v Ettalu. Po osvobození pokračoval v přerušené činnosti zaměřené na Boha a spásu lidí. Po třetím záchvatu mrtvice odevzdal svůj život Pánu.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ŽIVOT ZAMĚŘENÝ NA BOHA A SPÁSU LIDÍ

Narodil se 23. 1. 1876 ve Stuttgartu v jihozápadní části Německa. Byl druhorozeným ze šesti dětí a jméno dostal po otci, který byl obchodník. V rodině se mu dostávalo dobré křesťanské výchovy. Na školách v rodném městě i jinde v Badensku-Württembersku však převládala vůči katolické církvi nepřátelská atmosféra. Na přání otce Rupert proto přestoupil na gymnázium do 150 km vzdáleného Ravensburgu. Zde se setkal se studenty z jezuitské školy ve Feldkirchenu, kteří vzbudili jeho zájem o jezuitský řád, do něhož pak chtěl po maturitě vstoupit. Poslechl však otce, který si přál, aby nejprve absolvoval diecézní seminář a až po ročním působení coby diecézní kaplan, vytrvá-li v rozhodnutí, odešel k jezuitům.

Mezi Rupertovy záliby v mládí patřila četba, hudba i sport. Hrál na housle, jezdil na koni a rád plaval. Teologii studoval v letech 1893-1898 v Rottenburgu.

Kněžské svěcení přijal 2. 5. 1899 a pak rok sloužil ve farnosti Spaichingen jako kaplan. Noviciát u jezuitů v rakouském Feldkirchenu začal 1. 10. 1900. Jak sám řekl, chtěl být čistou stránkou sešitu, na niž by představený mohl psát vše, co by chtěl. Vůbec se neznepokojoval tím, že v té době jezuité patřili oficiálně k nepřátelům Říše.

Po noviciátu a prvních slibech v r. 1902 začal další studium ve Valkenburgu v Nizozemsku. Pak cestoval jako lidový misionář mezi Nizozemskem, Švýcarskem, Německem a Rakouskem. V roce 1912 ho kardinál Bettinger povolal do Mnichova, kde jej čekala starost o přistěhovalce a úkoly ochránce ohrožených rodin. Společně s Pichlmaierem a Walterbachem založil r. 1913 Bratrstvo Svaté Rodiny.

Se začátkem první světové války v r. 1914 dobrovolně nastoupil jako vojenský duchovní a byl přidělen k sanitární službě. Po roce dostal funkci divizního faráře a přinášel užitek na mnoha úsecích fronty. Je připomínána jeho odvaha společně se svatostí života. Z lásky k člověku vícekrát přišel málem o život a stal se prvním polním duchovním, který byl vyznamenán Železným křížem.

Roku 1916 s útvarem prožíval bitvy ve Vogesách, v Galicii i Somě a utrpěl závažné zranění, když za deště střel se rozhodl ochránit těžce raněného vojáka. Zásah do jeho levé nohy měl za následek několik operací s amputací až vysoko nad kolenem.

Do konce války opět o. Rupert Mayer působil v Mnichově jako neúnavný kazatel, který i přes svůj hendikep se snažil každému pomoci. V adventu r. 1919 zorganizoval ve velkém lidové misie ve všech kostelích Mnichova. Od kardinála Faulhabera byl nazván apoštolem Mnichova a v r. 1921 jmenován představeným Mariánské kongregace s cílem prohlubovat víru u mužů. Jeho hlavním působištěm byl chrám sv. Michaela, kde byl kazatelem i zpovědníkem a dostal i svou „hovornu“. Na mnichovském nádraží v roce 1925 zřídil kapli, ve které po deset let o nedělích a svátcích sám sloužil dvě mše svaté.

Po vzniku Nacionálního socialismu varoval před tímto novým zlem již v jeho začátku, a proto ho čekalo pronásledování, útoky, vězení. První výstrahu dostal 15. 5. 1936. Potom 16. 5. 1937 dostal zákaz veřejných promluv v Německu. Ignoroval ho, a už 5. 6. téhož roku byl zatčen a dopraven do Stadelheimského vězení v Mnichově. Při soudu 22. 7. 1937 byl podmínečně odsouzen na šest měsíců za kázání v mnichovském kostele sv. Michaela, kdy kladl důraz na to, že člověk musí poslouchat více Boha než člověka.

Představení o. Ruperta mu sice doporučili mlčet, ale souhlas ke kazatelské činnosti mu nechali. V kazatelské činnosti on viděl své poslání a neohroženě znovu kázal. K novému zatčení došlo 5. 1. 1938 a půlroční trest jako vězeň číslo 9469 nastoupil ve věznici v Landsbergu. Po amnestii 3. 5. byl propuštěn opět s podmínkou, že nebude kázat. Otec Rupert byl však přesvědčen, že politické vlády nemají právo míchat se do církevní jurisdikce a tak pokračoval v plamenných kázáních. Byl proto 3. 11. 1939 potřetí odsouzen a dopraven do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Zde byl po sedm měsíců držen na samotce. Když po velkém úbytku váhy byl prý v akutním nebezpečí života, na intervenci církevního úřadu ho přemístili do domácího vězení v benediktinském opatství v Ettalu, v Horním Bavorsku. Toto opatření, které trvalo až do konce války, bylo pro o. Ruperta podle poznámek v jeho deníku horší než smrt. K tomuto kompromisu vlády v Berlíně došlo údajně proto, aby se ze známého kněze nestal nový mučedník.

O svátku Nanebevstoupení Páně, 10. 5. 1945, brzy po příchodu amerických vojáků do Ettalu, o. Rupert Mayer poprvé po pětileté pauze zase kázal v místním chrámu. Druhého dne se vrátil do Mnichova, kde zázrakem zůstal zachován jeho pokoj, v němž se opět mohl ubytovat, ač chrám sv. Michala ležel v ruinách. Okamžitě se pustil do obnovení práce, která se týkala mariánské kongregace mužů. Jeho zdraví po prožitém věznění hodně utrpělo a tak v červenci 1945 už došlo k lehkému záchvatu mrtvice. Ten se citelněji opakoval v září, ale o. Rupert přes rady lékařů, aby ubral na své iniciativě, svůj životní styl zaměřený na Boha a spásu lidí vůbec nezměnil.

Jeho oblíbená modlitba je vyjádřením odevzdanosti: „Pane, ať se mi stane, jak Ty chceš; když Ty budeš chtít, chci odejít; dovol mi pochopit Tvou vůli!“

Otec Rupert měl při mši svaté o slavnosti Všech svatých poslední kázání, které nedokončil. Poukazoval v něm na nejubožejší, na nemocné, na ty, co museli opustit vlast, na vězněné i sirotky, o něž se starají apoštolové lásky k bližnímu, kteří svou sílu čerpají ze svatého přijímání (téma k ev. „Blahoslavení chudí…“). Po zdůraznění jejich síly z eucharistie, změněným hlasem opakoval: „ To je Pán“ a ztratil vědomí, zachvácen mrtvicí potřetí. Podlehl jí ještě téhož dne v nemocnici zvané Josefinum, kde odevzdal duši Pánu.

Jeho hrob se nachází v kostele Burgersaal v Mnichově, který je místem setkávání členů mariánské kongregace mužů.

Papež Jan Pavel II. otce Ruperta Mayera blahořečil 3. 5. 1987 na Olympijském stadionu v Mnichově.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Vedle příkladu odevzdanosti o. Ruperta, budu si připomínat důraz z jeho nedokončeného kázání:

„Pro apoštolát lásky k bližnímu potřebuji sílu z eucharistie.“ Jen s Kristem, v Kristu a pro Krista v bližním – je dokonalé splnění Boží vůle - cesta k dovršení lásky a plnosti života.

Všemohoucí a milosrdný Bože, Tys povolal blahoslaveného Ruperta Mayera, aby sloužil Tvé církvi svým kázáním i příkladem lásky; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu dosvědčovali víru, kterou hlásal, a kráčeli cestou, kterou ukazoval svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Sollémnitas ómnium Sanctórum; Cæsarius, m. Tarracinæ (století neznámé); Benignus, m. Divione (století neznámé); Austremonius (s. III.); Ioannes et Iacobus (344); Marellus (s. IV. ex.); Romulus, abbas (s. V.); Severinus, monachus (asi s. VI.); Magnus, ep. Mediolanen (s. VI.); Vigor (před r. 538); Licinius (asi 606); Maturinus, presb. (asi s. VII.); Audomarus (asi 670); Rainerius Aretinus (1304); Nonius Alvarez Pereira (1431); Petrus Paulus Navarro, Dionysius Fujishima, Petrus Onizuka Sadayu et Clemens Kyuemon (1622); Rupertus Mayer (1945); Theodorus Georgius Romzsa (1947)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský