Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





blah. Pius /od sv. Aloise/ Campidelli
Pius a Sancto Aloysio Campidelli

2. listopadu, připomínka
Postavení:řeholník CP
Úmrtí:1889

ŽIVOTOPIS

Narodil se 29. 4. 1868 v Trebbio u Poggio Berni, asi 17 km od Rimini, v Itálii. Byl čtvrtý ze šesti synů Josefa Campidelli a Filomény roz. Belpani. Při křtu dostal jména Alois, Nazarius, František. V dětství chodil s velkým nadšením ministrovat do farního kostela v Poggio Berni. Zdejší kaplan napomáhal jeho vzdělávání, a když Alois 9. 6. 1878 přijal první svaté přijímání, nastala v jeho životě změna, pro kterou rodiče předpokládali, že se stane diecézním knězem. U Aloise se projevovala nejen touha po kněžství, ale duchovně chtěl být stále více spojen s Ježíšem. Když o dva roky později přišli do Poggio Berni pasionisti konat lidové misie, Alois jim pečlivě naslouchal a pak usoudil, že tento řád bude pro něj nejlepší volbou. Vstoupil do řádu za další dva roky 27. 5. 1882 v klášteře Santa Maria di Casale v S. Arcangelo di Romagna.

Stal se zde bratrem Piem od sv. Aloise. V době noviciátu ho nejvíce oslovoval příběh Gabriela Possenti (pam. 27. 2.), který byl novicům dáván za vzor. Novic Pius jej nejen obdivoval, ale toužil jej i následovat na cestě ke svatosti.

V lednu 1883 byl noviciát přesunut do Sant Eutizio, ležícího 20 km východně od Viterba. Piův nový novicmistr o něm napsal: „Kéž by se Bohu líbilo, aby všichni novici kráčeli ve šlépějích svého dobrého kolegy a spolubratra Pia.“ Do původního kláštera se Pio vrátil 24. 7. 1883 a v následujícím roce zde složil řeholní sliby. Vedle slibů čistoty, chudoby a poslušnosti to byl slib stálého rozjímání o utrpení Páně, který jako čtvrtý skládají pasionisté.

Pio začal tehdy studovat teologii. Za necelé dva roky si usmyslil (13. 5.) skládat duchovní kytici z obětí a modliteb, kterou chtěl při své smrti předat nejsvětější Matce.

V prosinci 1887 přijal v Rimini první svěcení, ale jáhenského, na které se pak připravoval, se už nedožil. V červenci 1889 u něj propukla rychle postupující tuberkulóza. Své onemocnění přijal jako oběť za církev, papeže, za svou řeholní kongregaci, za obrácení hříšníků a za svou milovanou vlast. Dne 2. 11., ponořen do extáze, přešel do věčnosti. Bylo mu 21 let.

Pohřben byl na hřbitově San Vito. V roce 1923 byly jeho ostatky přeneseny do Casale a od roku 1969 jsou uloženy v novém kostele Santuario della Madonna di Casale. Blahořečený byl 17. 11. 1985 papežem Janem Pavlem II.

Při beatifikaci papež uvedl: „Bratr Pius našel základní hodnotu svého řeholního života v sebeobětování. Tento základní moment jeho vnitřního postoje se zdůraznil obzvlášť ve chvíli jeho smrti, když, s úplným vědomím blížícího se konce života, obětoval se jako dokonalá oběť a úplně se spolehl na Boží vůli.“ „…Knězem se nestal, protože Bůh si ho povolal k sobě, když měl jednadvacet let. Dle mimořádného slibu pasionistů ustavičně uvažoval o utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše, zcela plně chápal obětování vlastního života. … Stal se solí země pro ty, kteří ho poznali, a nepřestane být solí pro ty, kteří zkouší následovat světlé svědectví jeho života.“


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Commemorátio ómnium fidélium defunctórum; Victorinus, ep. Petabionen (asi 303); Iustus, m. Tergeste (asi s. IV.); Carterius, Styriacus, Tobias, Eudoxius, Agapius et socii (320); Acindynus, Pegasius, Aphthonius, Elpidiphorus, Anempodistus et socii (s. IV.); Marcianus, eremita (s. IV. ex); Ambrosius, abbas (asi 520); Winefrida (asi s. VII.); Georgius, ep. Viennen (asi 670); Malachias, ep. Viennen (1148); Margarita de Lotharingia (1521); Ioannes Bodey (1583); Pius a Sancto Aloysio Campidelli (1889)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský