Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle






sv. Martin de Porres
Martinus de Porres

3. listopadu, nezávazná památka
Postavení:laický bratr OP
Úmrtí:1639
Patron:od r. 1966 holičů a kadeřníků; dále právníků a mohl by být i ochránců zvířat
Atributy:koště, myši, pes, kočka

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Limy v jižní Americe. Stal se holičem a ranhojičem. Patřil k pohrdané vrstvě obyvatel a jako míšenec měl těžkosti i se vstupem do dominikánského řádu. Později mu zde byla svěřena péče o nemocné. Vynikl mimořádnými ctnostmi, zvláště obětavou láskou k lidem i nemalou ke zvířatům. Měl charisma zázraků, žil asketicky a vedle léčení poskytoval nemocným i duchovní rady. Zemřel obklopen láskou na nákazu malárií.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

„Martin od lásky“

Narodil se 9. 12. 1579 v Limě v Peru jako nemanželský syn španělského šlechtice Juana de Porres z Burgosu a bývalé černošské otrokyně Anny Velasquez z Panamy. Otec se zprvu k němu nechtěl znát, proto byl při Martinově křtu v kostele sv. Šebestiána uveden jako neznámý. Měl o dva roky mladší sestru Janu. Po nějaké době se otec k dětem, jimž matka dala křesťanskou výchovu, přiznal a vzal je na čas do Guayaquil, přístavu v Ekvádoru. Poté co se stal vládcem Panamy, svěřil Janu do výchovy příbuzného a Martina s tmavou pletí nechal v Limě u matky.

Z prostředků otce se měl Martin v Limě vyučit nějakému řemeslu a tak se v 15 letech stal holičským učněm a zároveň se seznámil s léčitelstvím, které se tehdy s tímto oborem praktikovalo. Získal jisté základy medicíny a farmacie a stal se uznávaným odborníkem v přírodním léčitelství. Jeho touhou však bylo stát se dominikánem, jejichž první klášter se nacházel právě v Limě. Zákony v té době však byly proti přijímání Indiánů, černochů a jejich potomků do řeholního řádu. Nemělo pomoci ani postavení otce.

Představený konventu Santa Rosario, Juan de Lorenzana, byl nakonec ochoten tento problém přehlížet a Martina, kterého vzal nejprve mezi terciáře (r.1594) nechal 2. 6. 1603 složit řeholní sliby. Uvádí se, že tomu předcházel Martinův návrh, aby ho prodali za otroka a zlepšili si tak špatnou finanční situaci kláštera.

Již od doby co se Martin stal terciářem, s velkou svědomitostí a láskou vykonával v klášteře úklidové i některé další služebné práce. V souvislosti s touto starostí se o něm rozšířila pověst, že je neuvěřitelným ochráncem zvířat a proto byl po čase nazýván i „americkým Františkem z Assisi“. Vysvětlil prý potkanům a myším, z nichž jednu vzal do ruky, že nemohou žít tam, kde má klášter jídlo pro chudé ani nikde mezi oblečením, natož v sakristii a proto musí odejít z prostor kláštera. Nastavil velký koš, do něhož se všechny myši po jeho projevu lásky shromáždily a vynesl je v něm do přírody za hranice kláštera. Později jim i něco donesl, aby neměly hlad. Proto se myši, vedle atributu koštěte, objevují s dalšími zvířaty na jeho vyobrazeních. Jedná se o psy a kočky, protože pro ně vytvořil první útulek. V legendě se hovoří i o tom, že vzkřísil psa, kterého majitel usmrtil kvůli stáří.

Vraťme se ale k lidem, kteří u něj byli po Bohu a pro Boha na prvním místě. Po slibech mu byla v klášteře svěřena péče o nemocné, při níž vynikal velkou pokorou a obětavou láskou. Dokázal pomoci nejen léčením těla, ale i duchovní radou. Stal se proto tak vyhledávaným, že nakonec za ním přišli i španělský místokrál Peruanska hrabě Chinchon a mexický arcibiskup, kterého uzdravil a jemuž bylo líto, že ho Martin de Porres pro vyčerpanost nemohl doprovázet na jeho cestách.

Martin de Porres trpělivě a neúnavně pečo­val především o chudé nemocné, nedělal rozdíly mezi lidmi různé pleti a postavení. Prostory kláštera, jehož část změnil na nemocnici, brzy přestávaly stačit a tak prý zřídil nemocnici v domě své sestry, kde později vznikl i sirotčinec. Založil také školu pro vzdělávání chudých dětí, která byla první v zemi.

Za epidemie moru se sám staral o šedesát spolubratrů a nikdo z nich nezemřel. Žil velmi skromně, asketicky. Toužil být i misionářem, ale pro svůj původ se tehdy nesměl stát ani knězem. Dokázal však objasňovat složité teologické otázky, aniž se někdy studiem teologie zabýval. Těm, kteří mu ublížili, vždy dokonale odpouštěl, považujíc své hříchy za větší než mají druzí. Když bylo třeba, objevoval se ve stejnou dobu na dvou různých místech a byl obdařen charismaty zázraků i levitace. Nejchudším opatřoval jídlo, šaty a léky; venkovanům a pohrdaným lidem pomáhal jak jen mohl. Vysloužil si tím přezdívku „Martin od lásky,“ ale i velkou vyčerpanost.

Před dovršením 60 let onemocněl malárií a mezi přáteli kolem jeho lůžka klečel i hrabě z Chinchón. Nejsmutnějšímu bratru Antonínovi při loučení řekl: „Neplač, možná budu v nebi užitečnější než tady.“ Přítomným požehnal a 3. 11. v 9 hodin, zatímco bratři kolem něj zpívali Krédo, zemřel. Pohřben byl o den později večer pro velký příliv lidí. Ke hrobu ho prý nesli preláti a šlechtici. Na místě jeho uložení se děla zázračná uzdravení a přípravný proces kanonizace začal již v roce 1660. Některým se nezdálo, že by mulat, patřící do nižšího řádu, měl být povýšen na oltář a bránili tomu. Martin de Porres byl blahořečen 29. 10. 1837 papežem Řehořem XVI. a svatořečený 6. 5. 1962 papežem Janem XXIII.

Při kanonizační bohoslužbě papež zdůraznil, že „Martin příkladem svého života dosvědčuje, že můžeme dosáhnout spásy a svatosti cestou, kterou ukázal Ježíš Kristus - budeme-li na prvním místě milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe.“ Připomenul Martinovu lásku k Ježíši ukřižovanému, i to, že při rozjímání o jeho utrpení se Martin neubránit pláči. Řekl o něm: „Zvláštní láskou si i zamiloval nejsvětější svátost oltářní: skryt v sakristii kostela, klaněl se jí zpravidla po mnoho hodin a toužil se jí živit co nejčastěji.... Tento světec svým slovem, příkladem i ctnostným životem uměl přesvědčivě získávat druhé pro Krista a dovede i nyní podivuhodně povznášet naši mysl k nebi.“

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Po příkladu sv. Martina budu snášet s pokorou, když mě někdo ukřivdí a při první příležitosti udělám nějaké větší dobro pro druhé.

Bože, Tys dovedl svatého Martina cestou pokory a oddané služby do nebeské slávy; prosíme Tě, veď i nás, ať jednáme podle jeho příkladu a sloužíme trpícím, aby nás v den soudu postavil Tvůj Syn po své pravici. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Martinus de Porres (1639); Germanus, Theophilus et Cyrillus, m. in Cappadocia; Libertinus (s. III./IV.); Papulus (s. III./IV.); Valentinus et Hilarius (století neznámé); Guenæl (s. VI.); Silvia (s. VII.); Domninus, ep. Viennen (asi 538); Pirminus (asi 755); Ioannicius (846); Odrada (asi s. XI.); Ermengaudius (1035); Berardus, ep. Marsorum (1130); Alpais (1211); Idda (asi 1226); Simon Balacchi (1319); Emmanuel Lozano Garrido (1971)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský