Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

Foto © Provincie kapucínů v ČR
Foto © Provincie kapucínů v ČR


Foto © Provincie kapucínů v ČR
Foto © Provincie kapucínů v ČR





sv. Alžběta Uherská Durynská
Elisabeth de Hungaria

17. listopadu, památka
Postavení:řeholnice TOR
Úmrtí:1231
Patron:řádu Alžbětinek, německých rytířů, světlušek (ve skautu), zdravotních sester, pekařů, bezdomovců, nevinně pronásledovaných, sirotků, vdov
Atributy:almužna, džbán, chléb, chudí, koruna, koš, nohy (umývá chudým), oděv knížecí i prostý, růže, ryby v míse, žebrák

ŽIVOTOPIS

Je dcerou krále Ondřeje II., neteří matky sv. Anežky České a neteří sv. Hedviky. Vychovávána byla jako snoubenka Ludvíka IV. na hradě Wartburgu. Provdala se v r. 1221 a před narozením poslední dcery v roce 1227 ovdověla. Po celý život vynikala pokorou a konáním skutků milosrdné lásky. Přes těžký úděl po vyhnání z hradu nezatrpkla. Odmítla úvahy o dalším sňatku i návrat do Uher a z lásky ke Kristu žila podle rad evangelia jako františkánská terciářka ve službě nemocným a ubohým. Zemřela ve 24 letech.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

HLAVNÍ JE LÁSKA

Narodila se v roce 1207 jako dcera uherského krále Ondřeje II. a jeho manželky Gertrudy, jež byla sestrou Hedviky (sv. s pam. 16. 10.). Místo narození Alžběty je sporné. (U nás) Na Slovensku i v Čechách se traduje, že jím byl hrad Prešpurk (Pressburg), dnešní Bratislava, tehdy významné uherské město. Maďarští historici však za místo Alžbětina narození uvádějí Sarospatak, kde stojí nad řekou Bodrog hrad Rákóczi na východě Maďarska. (Dnem narození by údajně měl být 7. červenec.)

Podle tehdejšího šlechtického zvyku, rodiče domlouvali sňatky svých potomků už v dětském věku a budoucí nevěsty byly pro panovníky vychovávány v jejich rodinách. Durynský lankrabě Heřman proto v r. 1211 požádal o zasnoubení čtyřleté Alžběty se svým 11letým synem Ludvíkem a rodiče malou Alžbětu vypravili i s věnem na hrad Wartburg.

Zde ji o tři roky později, za vzpoury v Uhrách, zasáhla zpráva o zavraždění její matky a povzbuzena tetou Hedvikou začala se více upínat k tomu, co se líbí Bohu. V tom ji podporoval i Ludvíkův otec Heřman, ač nastávající tchyně Žofie s ním zajedno nebyla.

Alžběta si s dětskou prostotou zamilovala Ježíše, kterého ráda navštěvovala v hradní kapli a byla-li tato zavřena, políbila na znamení lásky její zámek. Velmi brzy začala se skutky odříkání z lásky k Ježíši. Často přerušila oblíbenou hru nebo po prvním tanci prý prohlásila. „Stačí jeden, ostatních se zřeknu pro Boha.“ Při hrách, kde se něco dalo vyhrát, pamatovala na chudé. Našla zalíbení v losování nebeského ochránce na určité období z dvanácti apoštolů, které zavedla mezi dívkami, s nimiž si hrála. Jejím oblíbencem se stal apoštol Jan pro lásku a čistotu srdce.

Ludvíkova matka s nelibostí pozorovala jak Alžběta chce být skromná a zároveň roste ve štědrosti vůči ubožákům, kterým dávala co mohla. Ludvíkovi se ale její ctnosti líbily. Když roku 1216 zemřel jeho otec, bylo mu 16 let a ač byl dědicem knížecí hodnosti zůstal pro nezletilost pod poručnictvím své matky. Jeho mladšími sourozenci byli Jindřich Raspe, Konrád a Anežka. Ti by spolu s matkou rádi dosáhli zrušení Ludvíkova zasnoubení a vůči Alžbětě měli stále výhrady. Anežka s matkou jí vyčítaly, že se její chování nehodí k postavení kněžny a pro jejich postoj ztrácela i úctu služebnictva.

Připomíná se incident o svátku Nanebevzetí P. Marie, o němž Alžběta byla nucena vzít si nejlepší šaty. Po příchodu do kostela odložila korunku na klekátko a hluboce se Pánu poklonila. Žofie se proto na ni obořila se slovy: „Chováš se jako selka!“ – Alžběta dala v odpovědi najevo, že stát před obrazem milosrdného a trním korunovaného Krista ve zlatě a zdobená perlami, považuje za posměch jeho trnové koruně – a rozplakala se.

Její život byl prostoupen láskou k Ježíši a vše ostatní bylo pro ni vedlejší. Kdo miluje Ježíše, miluje i ostatní. Celý život konala skutky milosrdenství s heroickou láskou, kterou nedokázaly oslabit ani výčitky, že dělá hanbu dvoru.

V roce 1218 byl Alžbětin snoubenec pasován na rytíře a ujal se vlády. O tři roky později, když Alžběta dosáhla 14 let, slavil s ní svatbu. Začali prožívat šťastné manželství, v němž se jim r. 1223 narodil Heřman a v dalším roce Žofie (Rajmund Ondruš z TJ jmenuje pak ještě Moniku, která je i v počtech u Fr. Ekerta). Po početí Gertrudy, v roce 1227, se Ludvík IV. připojil s vojskem ke křižáckému tažení císaře Bedřicha II., jehož cílem bylo osvobození Božího hrobu, a na výpravě zemřel na nákazu morem.

Alžbětu ihned čekala pomsta za dobrotu. Za Ludvíkova života se příbuzní marně snažili vystupovat proti jejím skutkům milosrdenství, mezi které patřilo vybudování špitálu pod hradem s oddělením pro sirotky, osobní pomoc nemohoucím v jejich domovech a dokonce péče o nemocné s vředy, v nichž viděla Krista, na vlastním hradě. Pomáhala také rodičkám. Za hladomoru r. 1226, než se Ludvík vrátil z Itálie, pro ty nejpotřebnější vyprazdňovala obilnice.

Po smrti manžela a narození Gertrudy byla 20letá vdova od švagra Jindřicha zv. Raspe, vyhnána s dětmi z hradu. Ten nejen upřel jejímu Heřmanovi zákonitá dědická práva, ale po zabavení majetku a vyhnání Alžběty zakázal poddaným poskytnout jim přístřeší. Z té doby je zaznamenána její modlitba:

„O Pane, ještě včera jsem byla kněžnou a měla jsem hrady, nyní jsem opravdovou žebračkou. Zasluhuji si to pro své hříchy, ale nechť se stane podle tvé vůle.“ (G. Pettinati, cit. XI, p. 209 a citováno prof. ThDr. Jaroslavem Němcem)

Při mnoha křivdách ze strany těch, jimž dříve prokazovala dobrodiní, osvědčila svou pokoru. Zprvu vzala Alžběta za vděk chlévem u jedné hospody. Pak se jí i s dětmi ujala sestra její matky Matylda, která byla abatyší v Kitzingenu nad Mohanem. Po krátké době u ní údajně zanechala jednu dceru a s ostatními dětmi přijala ubytování na biskupském hradě Bottenstein, kam ji povolal strýc Ekbert, který byl bamberským biskupem. Ten uvažoval o jejím provdání, ale ona mu vysvětlila, že je vázána slibem daným Bohu, že se po ovdovění znovu neprovdá.

Durynští rytíři při návratu z křižáckého tažení přepravili r. 1228 z Otranta v Apulii do Bamberku Ludvíkovy ostatky. Také se hned postarali, aby Jindřich Raspe uznal svou chybu a přislíbil nápravu. Při pohřebních slavnostech Alžběta stvrdila své odpuštění políbením nepřítele, utápějíce se v bolu. Do plnoletosti Heřmana měla Alžběta od Jindřicha ročně dostávat pět set hřiven stříbra a doživotní důchody z Marburka, kam se r. 1229 přestěhovala. Nějakou dobu trávila v opuštěném příbytku ve Verdě a po vytvoření skromné přístavby k františkánskému klášteru se nastěhovala do ní. Pak se odhodlala k největší oběti - sedmiletého Heřmana s Žofií, zasnoubenou dědičnému barbantskému knížeti, předala do výchovy na kreuzburský hrad a nejmladší Gertrudu svěřila premonstrátkám v Altenburgu. Začala žít po vzoru sv. Františka a Kláry jako terciářka velmi asketickým životem ve společenství Isentrudy a Jitky. V témže roce z obdrženého stříbra založila v Marburce velký špitál a chudobinec sv. Františka. Mnoho lidí to nebylo schopno pochopit a označovalo ji za pomatenou. Pověst o tom, v jaké žije chudobě, se donesla až ke králi Ondřeji II., který za svou dcerou vyslal posly, aby ji přivezli na jeho dvůr. Ona však otci vzkázala, že žije v dobrovolné chudobě šťastněji než on na trůnu.

Za duchovního vůdce měla přitom Konráda, který s ní jednal velmi tvrdě a měl na ni nepřiměřené požadavky. Mimo jiné její družky vyměnil za dvě nepříjemné ženy.

Je připomínána účinnost Alžbětiny modlitby, kterou některým vyprosila uzdravení, jiným dar kajícnosti a vytrvalosti. Mezi ty, které změnila, patřil šlechtic Bertold. Byl známý jako prostopášník a po modlitbě s Alžbětou, k níž ho pozvala, vstoupil do františkánského řádu.

Alžběta zemřela vysílena 17. 11. 1231. Mezi svaté byla zapsána 27. 5. 1235 papežem Řehořem IX., pouhých 28 let od narození na tento svět.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

S vědomím, že Ježíši náleží čest před všemi ohledy na názory druhých lidí, se budu učit lásce po příkladu sv. Alžběty. Nejdůležitější je rozhodnutí srdce. Pro povzbuzení si přečtu úryvek evangelia Mt 10,32-33 a Jan 14,15. Přitom budu pamatovat, že novým přikázáním je vyšší stupeň lásky než je ve SZ „milovat druhé jako sebe“. (srov. Jan 13,34)

Bože, Tys dal svaté Alžbětě poznat, že v chudých prokazuje úctu Kristu; na její přímluvu dej i nám, ať s neúnavnou láskou sloužíme potřebným a trpícím. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

POZNÁMKA

Alžbětinky jsou původně řeholní terciářky sv. Františka z Assisi a následovnice vzoru sv. Alžběty Durynské. Jejich konventy jsou: Řád sv. Alžběty, Řád sester sv. Alžběty a Kongregace sester sv. Alžběty.

Uvádí se, že řád sv. Alžběty založila Apolónie Radermecher 13. 8. 1622 v Cáchách v Německu. Do českých zemí přišly první Alžbětinky v roce 1719 z Vídně. V r. 1749 přičiněním hraběnky Walldorfové byl otevřen klášter v Brně. Další Alžbětinky přišly z Těšína do Jablunkova v září 1851.

Kongregaci sester sv. Alžběty založily v polovině 19. stol. Klára Wolff, Matylda a Maria Meckert za pomoci Fr.Wernera. Má po celém světě asi 1.800 sester a 230 řeholních domů.

Alžbětinky žijí podle třetího františkánského řádu se sliby čistoty, chudoby a poslušnosti a s úkolem pečovat o nemocné, staré, opuštěné a potřebné bratry a sestry. Jako motto jejich života slouží slova sv. Alžběty: „Musíme tu být jeden pro druhého, neboť Bůh nám ukázal, že On je tu pro nás.“

Další světci v Martyrologium Romanum 17. 11.:

Gregorius, ep. Neocæsarien. in Ponto, (ca. 270); Alphæus et Zachæus, (303); Acisclus, (s. IV); Anianus, ep. Aurelianen., (ca. 453); Namatius, ep. Viennen., (559); Gregorius, ep. Turonen., (594); Hilda, (680); Florinus, (ca. 856); Lazarus, monachus, (ca. 867); Hugo, abbas in Calabria, (s. XII); Hugo, ep. Lincolnien., (1200); Salome♦, abbatissa Cracovien., (1268); Leo Saisho Shichiemon♦, (1608); Ioannes del Castillo, (1628); Lupus Sebastianus Hunot♦, (1794); Iosaphat Kocylovskyj♦, (1947).


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Elisabeth de Hungaria (1231); Gregorius, ep. Neocæsarien in Ponto (asi 270); Alphæus et Zachæus (303); Acisclus (s. IV.); Anianus, ep. Aurelianen (asi 453); Namatius, ep. Viennen (559); Gregorius, ep. Turonen (594); Hilda (680); Florinus (asi 856); Lazarus, monachus (asi 867); Hugo, abbas in Calabria (s. XII.); Hugo, ep. Lincolnien (1200); Salome, abbatissa Cracovien (1268); Leo Saisho Shichiemon (1608); Ioannes del Castillo (1628); Lupus Sebastianus Hunot (1794); Iosaphat Kocylovskyj (1947)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský