Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-









sv. Ida /z Toggenburgu/
Idda

3. listopadu, připomínka
Úmrtí:asi 1226
Patron:Fischingen a Kirchberg; vzývána při nemocech gynekologického rázu, bolestech hlavy; odpírání ďáblu
Atributy:hraběnka nebo benediktinská mniška, jelen s plaménky na konci parohů (v leg. osvětlující Idě cestu ke kostelu) nebo jelen vedený andělem, havran s prstenem, kniha, kostra

ŽIVOTOPIS

Martyrologium nám ji představuje jen jako ženu svatého života od kláštera ve Fischingen ve Švýcarsku, kde žila jako rekluza. K tomuto faktu se pojí tradovaná legendární podání o tom, čím byla dříve a odkud přišla, která jsou pouze nezaručenými zprávami.

Počínajíce rokem narození setkáváme se s nesrovnalostmi. Bývá uváděno kolem r. 1156 i kolem r. 1180, a to na hradě Kirchberg ve Wurttembersku v jižním Německu. Podle těchto podání přišla na svět jako dcera hraběte Hartmanna II. Podle jiných se narodila v Oberkirchberg (v dnešním Illerkirchbergu), 12 km od Ulmu, a nechybí ani další názory.

Většina podání ji představuje až jako manželku hraběte Jindřicha z Toggenburku a toto místo bývá přidáváno ke jménu světice. Nachází se ve Švýcarsku, 190 km SV od německého Ulmu. Jejich zprvu pohodové manželství, v němž se jim měl narodit syn, se po čase stalo problémovým následkem zprávy, která u hraběte vyvolala podezření z nevěry jeho ženy Idy.

V této legendě, která je zdrojem Idiných atributů, přiletěla k oknu jejího pokoje vrána, které se zalíbil odložený zlatý prsten s drahokamem a odnesla ho v zobáku do svého hnízda. Po čase hraběcí lovčí Kuno, který chodil vybírat ptačí hnízda, prsten objevil a aniž znal jeho cenu a původ, začal ho nosit. Ital Domenico, který patřil k hraběcímu dvoru a Idu se marně pokoušel získat za milenku, si prstenu na Kunově ruce všiml a napadl ho plán, který by Idě nejvíce mohl ublížit. Pomluvil ji u hraběte, že mu byla nevěrná a prsten na Kunově ruce uvedl jako důkaz. Lovčího to prý stálo život a Idu odsouzení k smrti rozbitím o skály, neboť ji rozezlený hrabě vyhodil z hradního okna nad skaliskem. Zde legenda připomíná zvláštní Boží ochranu a Ida, která byla následku pádu uchráněna, pronesla takovouto modlitbu: „Bože, z vděčnosti za záchranu života, chci nyní opustit bohatství a čest a chci sloužit jen tobě, abych nahradila, co jsem ve světském postavení zanedbala.“ Odešla pak do hlubokých lesů, kde po 17 let žila jako poustevnice. Po té době byla objevena a hrabě, který se přesvědčil o její nevině, přál si její návrat. Ona však věrna svému rozhodnutí návrat odmítla. Nakonec se s manželovým souhlasem usadila ve skromném příbytku u kláštera benediktinek ve Fischingen (ležícím asi 35 km SZ od Toggenburgu), kde do konce svého života žila jako rekluza (v uzavřené cele).

Legenda pocházející asi z roku 1481 se ve svém závěru dostává k faktu uvedeném v martyrologiu. Na jejím pozadí se předpokládá, že Ida byla vdaná za někoho z rodu pozdějších hrabat z Toggenburgu.

Brzy po smrti Idy byla nad jejím hrobem ve Fischingenu postavena kaple a k jejímu uctívání zde docházelo už v roce 1496. V roce 1580 opat Christoph Brunner přispěl k úctě založením určitého bratrstva. Uctívání Idy bylo obnoveno v roce 1724, kdy byl kult potvrzen papežem Benediktem XIII.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Martinus de Porres (1639); Germanus, Theophilus et Cyrillus, m. in Cappadocia; Libertinus (s. III./IV.); Papulus (s. III./IV.); Valentinus et Hilarius (století neznámé); Guenæl (s. VI.); Silvia (s. VII.); Domninus, ep. Viennen (asi 538); Pirminus (asi 755); Ioannicius (846); Odrada (asi s. XI.); Ermengaudius (1035); Berardus, ep. Marsorum (1130); Alpais (1211); Idda (asi 1226); Simon Balacchi (1319); Emmanuel Lozano Garrido (1971)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský