Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-

@

Used with permission of The Hagiography Circle





sv. Ondřej Avellino
Andreas Avellino

10. listopadu, připomínka
Postavení:řeholník CR či OTheat
Úmrtí:1608
Patron:Neapole, Sicílie a Avellino; vzýván proti bouři a náhlé smrti

ŽIVOTOPIS

Pocházel z jižní Itálie. V roce 1545 se stal knězem, později i advokátem u církevního soudu v Neapoli. Podlehl pokušení, vedoucímu k chybě, proto z místa odešel. Pak měl za úkol reformovat život řeholnic a jeho úsilí vedlo k ohrožení vlastního života. Následně vstoupil k theatinům, kde se časem stal představeným a úspěšně pak působil od Neapolského zálivu až po Lombardii. Zakládal také kláštery svého řádu a vynikl nejen ochotou odpouštět, ale i znalostí lidských srdcí a prorockým darem. Zemřel u oltáře, v době, kterou předpověděl.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

VÍRA SE MUSÍ PROJEVOVAT SKUTKY

Narodil se v roce 1520-21 v Castro Nuovo (dnešním Castro Nuovo di Sant'Andrea) v Itálii a rodiče Jan Avellino a Markéta roz. Apelli mu dali podle rytířské legendy jméno Lancelot. Křestním patronem mu byl sv. Vavřinec (it. Lorenzo). Na duchovní cestě mu byl pomocníkem jeho strýc, který byl knězem v Senise a postaral se o jeho vzdělání. To po studiích v Benátkách a Neapoli vyústilo roku 1545 v přijetí kněžského svěcení. V říjnu 1547 odešel do Neapole studovat práva a zde se zúčastnil duchovních cvičení, vedených španělským jezuitou Jakubem Lainezem. Ten měl pak vliv na jeho další duchovní cestu. Druhým Avellinovým vůdcem se stal jeho zpovědník Jan Marinoni, jeden z prvních následovníků Kajetána z Tiene (pam. 7. 8.), zakladatele theatinů.

Avellino se po studiích jako právník stal advokátem arcibiskupské kurie u církevního soudu v Neapoli. Byl ambiciózní a zbožný, ale v roce 1551-2 si uvědomil, jak ho v tomto povolání ohrožuje riziko sklouznutí k neupřímnosti a lži. V touze pomoci svému chráněnci a udržet si svou pověst, nevylíčil totiž situaci, tak jak měl, ale zkresleně. Večer otevřel Písmo sv. a jeho pohled upoutal verš z Moudr. 1,11, v němž četl „prolhaná ústa zabíjejí duši“. Zde si uvědomil své provinění, k pokání si přidal rozhodnutí podílet se pouze na spáse bližních. Jako generální vikář Neapole ho kardinál Scipio Ribiba pověřil reformováním konkrétních klášterů s pokleslou kázní. Jednalo se o klášter sv. archanděla Michaela v Baiano (asi 30 km SV od Neapole), kde se řeholnice stávaly pohoršením. Avellino zde začal usilovat o nápravu, ale setkal se se silným odporem. Z nařízení arcibiskupa musel v klášteře i bydlet a sestry mu zprvu kladly různé léčky. Na jejich nářky potom mladík, který měl před příchodem o. Avellina do kláštera s klauzurou volný přístup, dojednal se dvěma ničemy přepadení. Avellina poznamenali na nose a ve tváři. Ten se pak s povážlivým zraněním uchýlil do theatinského kláštera, kde byl představeným jeho zpovědník o. Jan Marinoni. Během léčby více poznal řeholní život theatinů a v prosinci 1556 pak v neapolském klášteře San Paolo Maggiore vstoupil do řádu (Ordo Clericorum Regularium vulgo Theatinorum - OTheat) založeného před 22 léty a přijal jméno Ondřej. Řeholní sliby složil 25. 1. 1558. V roce 1559 byl u hrobů apoštolů v Římě a byl přijat papežem Pavlem IV. Poté padesát let působil jako nadaný kazatel a misionář od Neapolského zálivu až po Lombardii.

S každým jednal opatrně a účelně. Mírnil horlivost nováčků, kteří chtěli snadno a rychle dosáhnout řeholní dokonalosti. Mnohým zdůrazňoval, že duchovní život není v asketickém způsobu života, ale v trpělivém snášení různých nepříjemností, v uznání svých nedostatků a v horlivosti o spásu bližních.

Na přání Karla Boromejského odešel do Milána založit nový theatinský klášter a pak hned další zakládal v Piacenze. V květnu 1582 se vrátil do Neapole a o dva roky později zde byl zvolen představeným řádových domů San Paolo Maggiore a Svatých apoštolů.

Ondřej mnoho času trávil udělováním svátosti smíření a mnoho úsilí vynakládal na návštěvy nemocných a umírajících, k nimž spěchal v kterékoliv době. Přistupoval k nim s velkou láskou a ani nejšpinavější místa nebyla pro něho důvodem k reptání. V roce 1593 nastala pro něj jistá zkouška. Jednalo se o vraha jeho synovce, kterého mohl vydat spravedlnosti, ale místo toho mu odpustil a chránil ho, také bratra prosil, aby mu odpustil a upustil od pomsty.

Ondřej se stal pověstným znalostí lidských srdcí i prorockým darem. Mimo jiné dva roky před svou smrtí předpověděl den svého úmrtí v 87 letech. Toho dne ho u oltáře při slavení liturgie postihla mrtvice a klesl do náruče přisluhující liturgické asistenci. Po přijetí svátosti na cestu téhož dne skonal s pověstí svatosti. Ta přispěla velkému zájmu o jeho relikvie a vzhledem k zázrakům, k nimž došlo už za jeho života, byl r. 1624 blahořečen papežem Urbanem VIII. a 22. 5. 1712 byl od papeže Klementa XI. prohlášen za svatého.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Ze života sv. Ondřeje Avellina si odnesu vědomí, že víra se musí projevovat skutky, protože jen ve spojení s láskou je opravdová a zachraňující. Chyby, kterých jsme se dopustili, mají nám napomoci ke správnějšímu nasměrování našeho života, abychom je neopakovali. Zamyslím se nad tím, na co si potřebuji dávat pozor a co dělat, aby má víra byla živá.

Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal svatého Ondřeje Avellina, aby sloužil Tvé církvi svým slovem i příkladem; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu žili podle víry, kterou hlásal, a kráčeli cestou, kterou ukazoval svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Leo Magnus, Pp I et doctor Eccl. (461); Demetrianus (asi 260); Orestes, m. in Cappadocia (s. III./IV.); Probus, ep. Ravennaten (s. III./IV.); Narses et Iosephus, m. in Perside (343); Iustus, ep. Cantuarien (asi 627); Baudolinus (s. VIII.); Andreas Avellino (1608); Acisclus Piña Piazuelo (1936); Ioannes Prassek et socii (1943)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský