Světci k nám hovoří...
Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.
úvodní informace      výběr světce podle měsíců      další spisy autora
-





blah.Lucie Broccadelli
Lucia Broccadelli

15. listopadu, připomínka
Postavení:stigmatizovaná mystička TOSD
Úmrtí:1544

ŽIVOTOPIS

Narodila se 13. 12. 1476 v Narni v italské Umbrii do rodiny vyšší společenské třídy. Byla nejstarší z jedenácti dětí Bartoloměje Brocadelli a Gentiliny Cassio.

Lucie byla jako dítě velmi živá, podnikavá, prostá a zároveň vnímavá pro duchovno. První vidění Panny Marie měla prý už v pěti letech a o dva roky později vidění P. Marie a sv. Dominika, který jí nabízel svůj škapulíř. Ve stejném věku, jak je připomínáno, obdržela od Pána Ježíše výzvu stát se jeho nevěstou. Prostřednictvím svého zpovědníka se obrátila na převora dominikánského kláštera Santa Maria Maggiore se svou touhou složit slib a patřit pouze Pánu. Odpověděl, že má počkat aspoň do dvanácti let. Po dosažení uvedeného věku soukromě učinila slib celibátní čistoty a byla odhodlána usilovat o vstup do dominikánského řádu. Avšak v rodině došlo k podstatné změně úmrtím tatínka a Lucie byla předána do péče strýce. Ten se rozhodl ji co nejdříve provdat i když nápadníky tvrdě odmítala. Při druhých námluvách údajně z nátlaku onemocněla, ale nakonec se na radu zpovědníka provdala po dohodě s jejím budoucím ženichem Petrem de Alessio, který přistoupil na to, že spolu budou žít pouze jako bratr se sestrou. Jejich čistý vztah zprvu vypadal radostně, bez Petrových protestů proti Luciině askezi a velké štědrosti k chudým. Po třech letech se problémy mezi nimi prohloubily tak, že Lucie chtěla utéci do samoty, odkud ji údajně sv. Dominik druhého dne vrátil a její muž ji potom po celou postní dobu držel zamčenou v tmavé místnosti. Lucie si uvědomovala, že v domě Petra, který ji považoval za pokryteckou, nemůže žít podle toho, jak chápala Boží plán s ní. Na návrh dalších osob odešla do domu matky v Narni. V tomto městě roku 1494 vstoupila do dominikánského třetího řádu (TOSD). Z obav pronásledování manželem se odstěhovala do Říma, kde vstoupila do téhož společenství a dalšího roku byla poslaná ke komunitě ve Viterbo. Zde zůstala po dobu tří let. Trpělivě snášela mnohá utrpení a ponížení, která ji v řeholním životě provázela podobně jako v manželství. Zvláště v posledních 39 letech života ji tvrdě zasáhlo opovržení a ponížení, které přijímala s klidem.

Lucie se sice ve Viterbo snažila duchovní obdarování komplikující její život ve společenství skrývat, ale 25. 2. 1496 obdržela Ježíšovy rány - stigmata, a fyzicky se účastnila Kristova utrpení i s krvácením každou středu a pátek, což nebylo možné zatajit. Tyto extáze vedly k vytrvalým návštěvám zvědavých lidí, kteří ji přicházeli sledovat z různých důvodů. Obavy sester vedly i k povolání biskupa a k 12hodinovému sledování. Její stigmata a prožívání Kristova utrpení byl poslán zkoumat také inkvizitor, který byl františkánským biskupem, a papežem vyslaný lékař. Po šesti letech zkoušek byla Luciina stigmata uznána za nadpřirozený jev.

V té době přišel i její manžel Petr s úmyslem učinit poslední pokus dostat ji zpět, ale poté, co viděl její stigmata, změnil své plány. Stal se františkánem a později i slavným kazatelem.

Vévoda Ercole z Ferrary se rozhodl postavit pro stigmatizovanou mystičku na svém panství nový klášter a k jeho stavbě si pořídil i papežský souhlas. Chtěl v něm mít Lucii převorkou. Ta do Ferrary přišla 7. 5. 1499 a přes prokazovanou poctu viděla, že ji zde čeká kříž. Jistým důvodem byl i svár mezi Ferrarou a Viterbem, k němuž došlo proto, že obě strany chtěly mít Lucii ve svém městě. Vévoda chtěl mít pohromadě hodně sester, alespoň sto a tak přišlo mnoho těch, které se pro duchovní povolání nehodily. Pro vznikající problémy došlo v začátku září 1503 k sesazení Lucie a novou převorkou se stala Maria de Parma. Ta se od smrti vévody Ercole (+ 24. 1. 1505) chovala k Lucii velmi drsně. Ti, kteří situaci znali, se velmi podivovali, jak Lucie mohla vydržet svých posledních 39 let bez netrpělivosti, aniž by ji někdo zaslechl si postěžovat.

V den její smrti byly ve Ferraře slyšet andělské zpěvy a z cely kde ležela se šířila mimořádná vůně. Z rány v jejím boku, posmrtně prohlížené, ještě vytryskla čerstvá krev a kousky látky, na které byla zachycena, měly spojitost s větším počtem zázraků. Ty se začaly dít i na jejím hrobě a při exhumaci konané po čtyřech letech bylo její tělo shledáno ve stejném stavu, jako bylo při pohřbu. Nejprve bylo přeneseno do kláštera, později do katedrály ve Ferraře a odtud do katedrály v Narni, kde zůstalo vystaveno ve skleněné rakvi.

Blahořečená byla 1. 3. 1710 papežem Klementem XI.


Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Albertus Magnus, ep. Ratisbonen. et doctor Eccl. (1280); martyres Hippone XX (s. III./IV.); Gurias et Samonas (306); Felix de Nola (s. IV./V.); Maclovius seu Machutus (asi 640); Desiderius, ep. Cadurcen (655); Marinus et Anianus, m. in Bavaria (s. VII./VIII.); Sidonius, abbas (po r. 684); Fintanus, reclusus (asi 878); Leopoldus Pius (1136); Hugo Faringdon seu Cook, Ioannes Eynon et Ioannes Rugg (1539); Richardus Whiting, Rogerius James et Ioannes Thorne (1539); Lucia Broccadelli (1544); Caius Coreanus (1624); Rochus González et Alphonsus Rodríguez, presb. Soc. Iesu (1628); Iosephus Pignatelli (1811); Iosephus Mkasa Balikuddembé (1885); Maria a Passione /Helena/ de Chappotin de Neuville, virgo (1904); Raphael a Sancto Ioseph (Iosephus) Kalinowski (1907)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský